† 31. 05. 2010 | kód autora:
QR1
Opět na chvíli ztratila kontrolu nad svým výrazem. Spadla jí čelist.
"Medvědi?" zopakovala ztěžka.
"Emmett má nejradši grizzlyho."
Sledoval jsem její výraz, jak jí tahle informace pomalu dochází.
"Hmmm," zabručela a ukousla si další kousek pizzy. Zamyšleně žvýkala a pak se dlouze napila coly.
"Takže," řekla po chvíli, když ke mně zase vzhlédla. "Co máš nejradši ty?"
Asi jsem mohl tuhle otázku čekat, Bella byla stále příšerně zvědavá.
"Pumu," poznamenal jsem stroze.
"Aha," pronesla zdvořile nezaujatým tónem. Tep jejího srdce byl naprosto pravidelný, jako kdybychom si povídali o oblíbené restauraci.
Tak fajn. Jestli se chtěla tvářit, že to není naprosto nic divného ...
"Samozřejmě," řekl jsem nezaujatě "musíme být opatrní, abychom neuváženým lovem nepoškodili životní prostředí. Snažíme se soustředit na oblasti, kde se přemnožují predátoři – akční rádius rozšiřujeme podle potřeby. Tady je vždycky spousta jelenů a losů, a ti by nám stačili, ale co by to bylo za zábavu?"
Když mě poslouchala, na tváři měla výraz žáka, který sleduje výklad učitele. Musel jsem se usmát.
"No jasně, co?" zamumlala s dalším kouskem pizzy v puse.
"Počátek jara je Emmettova nejoblíbenější lovná sezóna medvědů," pokračoval jsem ve výkladu " – právě se probouzejí ze zimního spánku, takže je snadné je rozdráždit."
Už uběhlo sedmdesát let a jeho to stále ještě nepřešlo.
"Jasně, není nic zábavnějšího než rozdrážděný grizzly," souhlasně přikývla.
Nedokázal jsem zadržet smích, když jsem potřásal hlavou nad jejím nepřirozeným klidem. Tenhle výraz si musela pravděpodobně nacvičovat. "Pověz mi, co si opravdu myslíš, prosím."
"Snažím se představit si to – ale nemůžu," přiznala. "Jak lovíte medvědy beze zbraní?"
"Ale my máme zbraně." Uvedl jsem to na pravou míru a zeširoka jsem se usmál. Očekával jsem, že se lekne, ale ona mě jen pozorovala. "Jenom se na ně nepamatuje v zákonech o lovu. Jestli jsi někdy v televizi viděla útočit medvěda, měla by sis dokázat představit, jak Emmett loví."
Podívala se směrem ke stolu, kde seděl zbytek mojí rodiny, a zachvěla se.
No konečně. Zahihňal jsem se pro sebe. Jedna část mého já si přála, aby k tomu přistupovala tak nevšímavě jako doteď.
Zírala na mě, oči zeširoka otevřené. "Ty jsi taky jako medvěd?" zeptala se potichu.
"Spíš jako ta puma, nebo tak to o mně říkají," snažil jsem se opět o bezstarostný tón.
"Možná, že to, jakému zvířeti dáváme přednost, o nás nějakým způsobem vypovídá."
Pokusila se o úsměv. "Možná," zopakovala. Potom zvědavě naklonila hlavu. "Mohla bych to někdy vidět?"
Nepotřebuju Aliciny vize, abych si dokázal tuhle hrůzostrašnou situaci představit – moje představivost byla dostačující.
"Absolutně ne!" zavrčel jsem.
Se zmateným a vyděšeným výrazem se ode mě odtáhla.
Taky jsem se odklonil, abych mezi námi vytvořil trochu prostoru. Nikdy se na to nebude dívat, že? Ani se mi nesnaží pomoc, udržet ji naživu.
"Příliš by mě to vyděsilo?" zeptala se po chvíli vyrovnaně. Ale její srdce stále bilo nepravidelně.
"Kdyby to tak bylo, vzal bych tě ven ještě dnes večer," procedil jsem mezi zuby. "Ty potřebuješ zdravou dávku strachu. Nic by ti neprospělo víc."
Rozzlobeně jsem se na ni díval a čekal jsem, kdy se lekne. Já jsem byl už dost vystrašený představou, že by byla Bella nablízku, když lovím ...
"Tak proč?" naléhala.
V očích se jí ale neodráželo nic víc než zvědavost a netrpělivost. Čekala na odpověď.
Ale naše hodina společného času uplynula.
"Až jindy," řekl jsem nakonec a vyskočil na nohy. "Přijdeme pozdě."
Zmateně se rozhlídla kolem sebe, jako kdyby zapomněla, že jsme na obědě. Jako kdyby zapomněla, že jsme vůbec ve škole – překvapený, že nejsme sami na nějakém opuštěném místě. Celkem jsem tomu pocitu rozuměl. Když jsem byl s ní, taky mi dělalo problémy registrovat zbytek světa.
Vyskočila a popadla batoh.
"Takže jindy," souhlasila a já jsem v jejím výrazu viděl odhodlanost donutit mě k odpovědi.
† 31. 05. 2010 | kód autora:
QR1Sorry ještě sem to nestihla upravit později se k tomu urco dostanu tady je to zatim jen na rychlo pres google.
Cus uz sem upravila dalsi kus ale stejne jeste moc zbyva tak zatim. to co je podtrzeny jeste nemam procteny a upraveny...
Midnight sun – 13th chapter
Jak jsem jel do garáže, byl jsem víc a víc mrzutější, pak jsem si jí všiml, Rosalie stála u okna obličej zkřivený vzteky - čekala na můj příchod - a k tomu přiložila své myšlenky : Seš pitomej a sobeckej blbec! křičela v duchu na mě. Proč si jí to řekl? Myslíš si, že se to nebude týkat každého z nás? Snažil jsem se nepodívat se na ni. Podobně jako ona jsem přemýšlel o své rodině, Rosalie dostala další důvod cítit vůči Belle velkou zášť. Ale i když jsem věděl, že její argumenty jsou všechny hrozně blbé, špatné a slabé, uvědomil jsem si, že jsem se podvědomě vyhýbal vyprávění o tom, že přišla Bella na to, co jsme.
Částečně to bylo i proto, že jsem se obával, že se nějací členové mé rodiny - a sice Jasper a Rosalie – rozhodnou, že mají konečně pádný důvod k tomu, aby Bellu zabili sami, přesto, že slíbili, že Belle nic neudělají. Jasper to sice slíbil Alice, ale pokud by si myslel, že ji to ohrožuje, nehledě na Alicin názor, mohl by Belle ublížit. I kdyby ho však něco přesvědčilo o opaku a Alice by stála o záchranu Belly, byl by stále proti.
Přestože to byla velká část toho, proč jsem zdržoval tento rozhovor - nebo s větší pravděpodobností, argument – určitě jsem nebyl sám.
Ne, část chtěla, aby k tomu nedošlo vůbec. V hlavě se mi stále opakovaně objevoval obraz důvěřivého obličeje ESME a já se bál, že se její výraz změní na pohled, který je určen zrádci. Věděl jsem, že si nezasloužím pochvalu od Carlislea, který mi chce dát možnost mít druhou polovinu, mít lásku. Který si myslí, že jsem zodpovědnější než všichni ostatní, že to dokážu, a že si to zasloužím. Ale je těžké vidět a uvědomit si pravdu – byl jsem netvor a ona měkký a křehký člověk – bylo to špatné, ale část mé osoby, ta sobečtější to chtěla, milovala ji, potřebovala ji. Přál jsem si, abych jim to mohl vysvětlit, aby správně porozuměli.
Dostal jsem se ze svého oblíbeného auta značky Volvo a zamířil rovnou k jídelně, kde už na mě všichni čekali. Představa, že tam nehybně sedí a čekají na mé vysvětlení, mi dalo silný pocit déžaví. Bylo to stejné, jako to, co se stalo po té nehodě na školním parkovišti a divil bych se, kdyby se tato situace obrátila v můj prospěch, jako tomu bylo minule, ale to jsem měl dobrou výmluvu. Řekl jsem, že kdyby se tam rozlila její krev asi bych to nevydržel a prozradil bych nás všechny, ale to jsem si vymyslel až později. Jediné na co jsem v té chvíli myslel bylo : Jen ne ona!!!.
Věděl jsem, že Emmette a Alice mi už dávno odpustili, ale divil bych se, kdyby byla jejich rozhodnutí stejně pevná a rozhodnutá i po této změně, když by si uvědomili nebezpečí, které s sebou tato situace přináší, že by se je Rosalie brzy snažila přemluvit, aby změnili názor, i když jsem věděl, že Bella by nikdy nezradila naše tajemství. Byl by to ale špatný argument, protože Alice nám dokáže před tímhle zajistit bezpečí, ale byla taky moc natěšená na možnost budoucího přátelství mezi ní a Bellou. Ale věděl jsem, že může Emmette trvat na Rosalieině straně, stejně jako předtím. Přesto bych mu to nemohl mít za zlé. Jakmile jsem byl v pokoji cítil jsem zmatek pocházející z obou –Carlisle a Esme – slyšel jsem jejich zmatené myšleky. Původně jsem si myslel, že jim to Rosalie v tom vzteku hned řekla, ale pakjsem si uvědomil, proč ne. Věděla, jak moc mě bude bolet říct jim to a vidět nejen nesouhlas, ale ona doufá, že mě budou odsuzovat, ale taky chce vidět moji reakci. Peklo nemá zuřivosti jako nenávidící žena, myslel jsem si hořce.
Odsunul jsem židli od stolu a posadil se, na opačném konci stolu se Carlisle zhluboka nadechl, připravujíc se promluvit. Kde začít? Jak to vysvětlit tak, aby nevznikl žádný falešný poplach?
"Edwarde, co se děje?" požádal Carlisle nahlas, protože jsem byl neodpovídal jeho výslechu myšlenkami.
"Jo, Edwarde", Rosalie se šklebila "Proč jim neřekneš, co jsi udělal."
Rozhodl jsem se, že přímý přístup by byl nejlepší. Podíval jsem se na Rosalie, která byla už tak netrpělivá, že jim to chtěla říct sama. "Bella ví, co jsme", uvedl jsem prostě, doufal jsem,že když bude můj hlas klidný natolik, že by jakékoli zpoždění vyvolalo zbytečnou paniku.
Zdálo se, že můj klid docílil určitého efektu. Carlisle nebyl ani zděšen, prostě jenom šokován a stále trochu zmatený. Jejich mlčení by normálně nebylo tak frustrující, protože jsem mohl slyšet jejich myšlenky, ale teď byli tak zmatení, že jejich mysl byla tak rychlá, že jsem nedokázal porozumět. Zpočátku nevěděli, jak by měli reagovat. Byli by být naštvaní, že jsem celou svoji rodinu vystavil takovému nebezpečí, nebo měli radost, že můj život bude mít jednou přeci jen šťastný konec?
"Tys jí to řekl?" zeptala se Esme, ne naštvaná, nebo, že by měla strach, snažila se jenom porozumět. Také se zdálo, jako by doufala, že odpověď byla ano. I kdyby to znamenalo, že jsem vystavil všechny nebezpečí odhalení.
"Vlastně, ona na to přišla sama", řekla jsem jí, ani jsem neskrýval tón úžasu v mém hlase. Kdyby jste se postupně podívali na každý z obličejů – samozřejmě kromě Alicina – zjistili by jste, že byl každý šokován. Alice vynechala tu část, když to vysvětlovala Rosalie a ostatním na obědě.
"Musel si jí něco naznačit", řekla Rosalie zoufale. Ona mě opravdu chtěla dopálit. Ani ona nechtěla věřit, že by byl člověk skutečně schopen dát si všechno dohromady. My nebyli objeveni, neboť upíři se stali nočními můrami a vystupovali v hororových příbězích.
"Edwarde, měli bychom se bát?", zeptal se Carlisle, stále udržujíc své myšlenky v tichosti.
"Jsem přesvědčen, že ne. Ona je jasná, nic neřekne. Neví všechno", nemohl jsem udržet hořkost pronikající do mého hlasu. Protože kdo ví, bude-li to nutné... Možná by měla znát všechno o nás, o mě. "No... Tak tu tedy nevidím jakýkoliv problém", odpověděl klidně jako vždy. "Cože?'', zaječela Rosalie. "Ale co to nebezpečí, do kterého nás to všechny uvrhlo?"
"Rosalie, dokud existuje skutečná hrozba vůči nám, nebudeme provádět žádná rozhodnutí. Musíme vidět jak to dopadne."
Carlisle na poslední slova, Alice mi poslal varování oslnění. Byla stále myslím na ty vize, které měla z Bella a já na louku dříve na oběd. Ona nebyla tak ochotni nechat věci 'dopadlo', jak budou bez rušivých. Její nedostatek důvěry ve mně začala nosit mě tenká. Alice je někdo, kdo je vždy tak jistá sama, a když jí bylo pozitivní, že jsem nemohla být důvěryhodná s Bella sám jsem šel na start podezření jí sám.
Se vše vyřeší za chvíli všichni rozptýleni, někteří opouštějí unpertrubed - Emmette - a někteří opouštějí rozmrzelosti - Rosalie. To bylo lepší, než odešel, co jsem mohl mít na mysli. I guesse to nebylo tolik jako šok pro všechny ostatní, že Bella ví. Carlisle se očekávalo, že bych jí řekl. Věděl velmi dobře, jak se naše druhy jsou trvale změnily, když pocity tak silný, jak jsou zapojeny. Já bych jen si zvyknout na to Rosalie hořkost vůči mně, protože jsem si byl jistý, že byly argumenty, jako je tato, a co je horší, na obzoru.
Alice byla zoufale snaží získat moje pozornost, aby se mohlo tvrdit, se mi více o své vize, a když bych si vzhledem k tomu, co jsem mohl vidět, že když jsme vyřešení tohoto hned, ona šla vzít úhybný manévr.
Sejdeme se u řeky, řekla mi, zatímco roste od svého sedadla a murmmering an, "I'll be back", na Jasper. I odpověděla kolejovými mé oči na strop a surpressing můj povzdech. Byla nenapravitelný.
Po několika minutách čekání jsem mimochodem dostal zřízení se mi z cesty, kde se mimo Alice čekal. Doufal jsem to může být tak rychlý jako 'argument', které předcházely jí. Byl jsem už chybí můj omezený čas s Bella, a chtěl se vrátit k ní v nejbližší době.
Ona se s ní zpět ke mně, a já jsem šel pomalu k ní stranu, dívat se za pár minut napřed ve své vize.
"Alice, já už vím, co jste chtěl říct, a tak jsme se mohli dostat právě přes toto se?" Zeptal jsem se unaveně. Proč by neměla být nikdy jsem s Bella, aniž by museli obávat nebezpečí jsem ji v? Jen jeden okamžik, kdy jsem mohl být sám bez jediného pochybnost v mé hlavě, ať už vlastní nebo Alice to, že bych mohl někdy být schopen jí uškodí. A ona by mohla být sama s sebou neustále bez uvedení sama v nebezpečí.
I rychle odříznuty že vlak myšlení se vrátíte do současnosti. Čím víc jsem pokračoval, aby si nelze náš vztah byl, tím jasnější Alice to vize byla dostat. Bylo to jako nikdy nekončící cyklus. Ona vidí, co se bude dít, pochybuji moje schopnost zabránit nevyhnutelným a pak se stává více jasnější. Vsadím se, že když ona viděla, že bych mohl zvládnout jeden odpoledne sama s Bella, byl bych schopen.
"Edward, vidím, že vaše bude asi těžké, ale mohl byste prosím, jen mě vyslechni?" Zeptala se v klidné spěch. "Vím, že vaše neplánuje na zrušení vaše plány s Bella, tak jsem jen naznačuje, bereme všemi bezpečnostními opatřeními, je třeba ji udržet při životě."
I flinched v té poslední části. Nezáleží na tom, kolik Alice Zdálo se, že láska Bella, tak znělo podivně lhostejný o možnosti můj konec jejího života. Věděl jsem, že to udělala péči, protože by neměl být s tímto rozhovoru když neúčastnila. Nikdo jiný se zdálo být starost o to.
"I guesse, které by mohly být moudrý," I mění. "I'll hon za Ofen, jako já, než v sobotu."
"Jsem přichází příliš," řekla na hlas, který dal jasně najevo, že s odůvodněním by to ztráta času. Jen jsem jí malý úsměv. Ona Znělo to jako pouty dítěte.
Uvidím vás ve škole, zatímco ona si již okruhu zpět do domu. Věděla, kde jsem.
Útěku do Bella domu zdála delší než dřív, ale jakmile jsem viděla malou, neosvětlený domu, jsem se cítil podivný pocit uvolnění. Bylo to jako být pod vodou, a neuvědomoval si, že je potřeba vzduchu až nakonec vznikající na povrchu najít udýchaný za každý dech. Byl to zvláštní pocit, vidět, jak jsem neměla zapotřebí dýchat, protože jsem byl naživu. Ale byl jsem nebudu porovnávat ji na první chuť po krvi nalačno týdny. Vzhledem k tomu, že by neměl být tento druh pomoci mne.
Udělal jsem krok k ní okno v jednom vázána, a posazený sebe lehce na hraně, aby se ujistil, že je na spaní. Pokud vidíte její dům byl udělal cítím jako bych vzal tolik potřebné dech, to nebylo nic ve srovnání s pocitem hluboko v mé hrudi, kde je moje srdce zůstalo unbeating neživotné, že se zdálo echo celé mé kosti, když jsem ji viděl ještě podobě na postel.
Jakmile jsem stupňuje z okna a do ní tmavé ložnici pocit v mé hrudi, že začalo, když jsem ji viděl změněn na známém kazitel elektřiny v celé mé tělo. V místnosti se zdálo puls s ním, stejně jako biologie pokoji měl. Spolu s elektřinou od odpoledne, stejný nucení na dotek ji předjel mě, a tak jsem rychle se moje cesta na opačné straně místnosti, jak daleko od tahu, že jí způsobil uvnitř mě, jak jsem mohl dostat. I nadále zapotřebí být opatrný, aby se s ní žádné chyby.
Stejně jako jsem měl podezření, že by bylo příliš cítit změny v atmosféře. Začala zmítat a zase na posteli, a vždy mačkat v čele se objevil. Sledoval jsem, jak jeden z náručí začal stoupat, a ona stisknul na prázdný vzduch, jako by dosáhla něco právě mimo její dosah.
"Edward ..." řekla, její hlas ztlumený její polštář. Ona se ještě jednou a nesrozumitelně vyslovený, "One Touch".
Po všech těch nocí sledovali ji, jsem nikdy nebyl větší jistotu, že její sny byly o mně. To nebyl fiktivní, nebo starý aquantince. Ona snil o mě, a ona toužil dotknout mé kůži, stejně jako jsem toužil dotknout se jí. Nemohl jsem pochopit, že mé odvolání Točené kůži mohl držet v porovnání s její.
Viděl jsem, že elektřina, aby jí byla neklidná a že ona by mohla probudit v každém okamžiku. Část mého já věděl, že nejlepší věc, kterou se bude čekat mimo ni okna tak, že ona by nebyla na místě mě. Ale tam byla větší část mě, že toužil vidět, co by se stalo, kdyby byla k vstávej a najdi mi dívat přes ni. By si myslel, že je stále sní? By měla být strach? A normální člověk by byl, ale Bella vždy mě překvapila.
Co jsem chtěl udělat správnou věc, jsem nemohl podat sám opustit její pokoj. Chtěl jsem libují v této podivné, že má novou intenzitou pobízeny mezi námi. Věděl jsem, že to bylo špatně. Pokud si nadále udržet ohýbání pravidel, jeden den by snap dohromady.
Obloha byla mimořádně jasný večer, a slabý, stříbrné světlo Měsíce trickled přes okno se jí pohladit její spící formu. Cítil jsem se moje ruka začne pálit opět bezbolestně a rozhodla, že když jsem se odejít, budu litovat později. Vzhledem k tomu, že vše, co jsem chtěl udělat bylo položit mé ruce na jeho tvář znovu, a já věděl, co by se stalo, když jsem se k tomu, že bez školy plné whitnesses kolem.
Stejně jako jsem se snažil slz mých očích se ji dost dlouho na dovolené, já ji viděl vícka flutter, a jen o chvilku zaváhání jsem tiše holubice pod její posteli.
Mohl jsem slyšet prameny ji matress zasténání, když se posadil na posteli. Ona musí mít podíval se na ni čas, protože ona vydala malé zasténání a padl zpět dolů. I neodvážil se ani nadechnout, abych jí být upozorňováni na moji přítomnost.
Jakmile měla probudil, je elektrický proud, který byl Coursing prostřednictvím mých žilách zastavila tak rychle, že levé dutého pocit pozadu, jako něco chybí uvnitř mě. Bzučení se cítil jako impuls pod mé kůže, a přestože jsem neměla impuls v osmi desetiletích, byl jsem nepříjemně s absencí to. Vzhledem k tomu, že současný Bella zastavil, když se vzbudil, věděl jsem, když byla ještě spí, když jí ustáleného dýchací nebylo dost napoví.
Jak jsem již climed z pod její postelí, ironie nebylo úniku mě. Byl jsem monstrum pod její posteli. A tma, bez smyslu pro humor chichot utekl z mých rtů jak jsem climed dolů boku svého domu, protože jsem věděl, že to všechno bych nikdy být. Nebo co bych se v případě, Bella byl normální člověk. Nezáleží na tom, jak nebezpečné ona věděla, že jsem byl s ní, ona se nezdálo být schopné bojí mě. Že nedostatek strachu, co bude smrti ji.
I rychle snížit, že vlak na volno i když jak jsem se přiblížil můj vlastní domov. Tento dům byl útočištěm pro mě, jeden z místa, jen, že jsem mohla být sama sebou. Ale teď jsem nemohl postavit jsou zde déle, než je nutné. Tak dlouho, jak jsem se sem, to znamenalo, že jsem byl chybějící čas Bella. Čas, který byl již krátký dost. Každý druhý nás přivedla blíž ke dni, který byl rozhodnout, jak bude naše budoucnost. Byla jsem bude příčinou jejího předčasného úmrtí, kde van a člověka nebyla úspěšná, nebo jsem ji miluju natolik, aby jí ještě naživu?
I když bych mohl justlfy jsem s ní po celou dobu, jsem stále cítila velmi litující pro zanedbávání mé rodiny, stejně jako jsem byl. Žijeme odděleně mezi ty z našich druhů, ale my jsme nikdy obtěžoval by to, protože jsme se navzájem. Teď jsem se cítil jako vyděděnec mezi outcasts. Udělal to, aby mě špatný syn, že bych raději celý můj čas se v bezvědomí Bella spíše než moje rodina? Řekl, že je horší, že já už se nestaral, protože ona byla můj život nyní? Doufal jsem neměla. Vzhledem k tomu, že nemůžu ani nepamatuju, jak jsem dostala bez ní. Nechtěl jsem si představit, co bych se někdy musí vrátit do.
Věděl jsem, že je ještě příliš brzy na to vyzvednout Bella nahoru, tak jsem waitd za rohem od svého domu tak, že ona nebude mít šanci mít vlastní auto jednou Charlie doleva. Budu používat každý okamžik dnes se jí zeptat na vše, co jí Byl jsem chtěla zeptat jí, protože naše první konverzace.
I když jsem byla za rohem od svého domu, jsem mohl ještě vyslechnout rozhovor s byla se svým otcem.
"O sobota ..." Charlie začal, odbočka na kohoutek na jeho čisté nádobí.
"Ano, tati?" Neměl jsem ji vidět tvář, co byl její výraz. Její hlas zněl opatrný a obezřetný, jako kdyby se bál toho, co by se mohl zeptat.
"Jsi stále nastavena na odcházející do Seattlu?" Věděl, že je třeba odpovědět, ale nevěděl, jak jinak, aby svou další otázku bez bieng příliš všetečný. Jeho myšlenky mohou být částečně skryté ode mě, ale bylo jasné, že to nebyl člověk pohodlný s vyjádřením svých pocitů, bez ohledu na to, jak hluboko byly. A byly značně hluboké, kde jeho dcera je.
"To bylo v plánu," Bella odpověděl vyhýbavě. Všiml jsem si, že ona zní přesně toto právo, aby jí nebylo ležení, ale ani se jí dát všechno. Proč by ne ona prostě řekněte mu o svých plánech? Bylo by všechno jen trochu jednodušší - ale nikdy to snadné.
"A jste si jistý, že nemůže vrátit zpět v čase o tanec?" Ptal se, ponížený, zatímco stále soustřeďuje na misku v ruce.
"Já nebudu tancovat, tati," řekla v pevném hlasu. Jednoznačně to byla věc, která se zdála popouzeli ní, ale já nemohl pochopit, proč. Řekla opravdu chcete jít? Mohl jsem si ji, pokud to je to, co chtěla. Nikdy bych ji popřít to, co chtěla.
"Což není nikoho zeptat?" Ten nakonec dostal zhruba ke kořenu konverzaci. Nemohl jsem se pomoct, ale smát se na to. On byl znepokojen tím, že chlapci byli ve městě není moc ... vítaje. Pokud to jen věděl, jak vítaje byli, myslím, že suše. Ani ne polovina jejích obdivovatelů měla dostala asi k vyjádření zájmu.
"Je to holky volby." Mohl jsem slyšet mírný náznak triumfu ve své malé prohlášení, a věděl, že to bylo zabránit mu přesně, kolik lidí požádala ji.
"Aha." To se zdálo překotit ho trochu víc. To byla jedna věc, pro kluky nikoli jako ona, ale ani ona není jako kterýkoli z nich, protože tam byl někdo zpět ve Phoenixu, který měl Forks odděleny od ní?
Měl jsem skutečně myslel na to, ale teď mě to ještě víc žárlit poté Mike měl mě. Protože ona si nezvolili Mike, ale tam byl někdo, že ona si vybrat, komu byla nucena se s ní, protože ze sebe-vyhnanství na Forkes? I sevřel volant, snaží se v klidu sám. Proč nebyl myslel jsem, že z tohoto dříve? Byl jsem bude muset najít cestu, aby toto téma, zatímco výslechu ji.
Při rozhovoru u konce, Charlie vlevo pro stanici jen s vlnou na rozloučenou, zatímco Bella hotových chystá do školy. Druhá se křižník byl z dohledu, já klouzal do jeho uvolněné místo čekat. Viděl jsem ji kouknout z okna svého pokoje na místě moje auto, a její srdce se titěrného koktat. Že malé elevaci v srdci kurzu byl dost mě z mého náhlého splín. Vzhledem k tomu, že i kdyby tam byl někdo jiný - a já bych zjistit, jestli tam byl - chtěla mě.
Po jejím uzavření dveří, a ne otravovat zdymadel na to, že pozastavené pro druhou před moje auto, jako když si nejste jisti, zda ona měla dostat nebo ne. Pak, zřejmě dospěje k rozhodnutí, že stupňuje do auta a její vůni obaleným mě. Nebylo to tak zlé, poté co strávilo noc s ní. Byl jsem stále descencetized ... doufejme.
"Dobré ráno. Jak se dnes máte?" Zeptal jsem se. Ona se zdála velmi unavený, ale šťastný. Byly tmavé kruhy pod očima, že téměř porovnaných mé vlastní, a na okamžik jsem se cítil vinen za vedení ji poloviny noci.
"Dobrá, děkuji," ona odpověděla, zdvořilý jako vždy. Ale byl upřímný, je-li její úsměv byl jakýkoli náznak.
Hledáte delibrately na kruhy pod očima, mi řekl: "Vypadáte unaveně." Věděl jsem, jak moc ji mám spát, a divil se, že pokud by se připustit, nebo popřít.
"Nemohl jsem spát." Můj pohled zdálo, že se jí vlastní-vědomé, protože vypadala daleko za jízdy závěsem její husté, tmavé vlasy nad jeden bok po tajila se. I guesse jsem hledí trochu příliš odhodlaně. Ale to nebyla moje chyba, že jsem mohl dívat se na ni navždy, aniž by kdykoli ztrátě zájmu. Ale aby se jí lépe pracovalo, rozhodl jsem se snízit náladu by škádlení jí.
"Ani by mohly I." Jakmile se slova byla mimo, mám strach, že můj odkaz na příležitostné monstrum, že jsem byl ještě příliš divný na ni. Jeden den bych řekl něco, co by ji vystrašit, a zároveň by bylo nejlepší pro ni to bude pryč, já bych jen sám na sebe vinu za její ztrátě.
Ale moje malá vnitřní panice všechno pro nic, protože ona před srdečně zasmál odpověď: "Já guesse, že je pravda. Myslím, že jsem usnul trochu víc než ty." Šťastný.
"Já bych sázka jsi udělal," i když jsem nebyl tam Svědek to jsem psychicky dodal.
"Tak co jsi dělal včera večer?" Bella požádal. Rychlý pohled na její tvář mě ujistil, že to byl jen poklony, a nikoliv obvinění. Musel jsem se smát při pomyšlení na ni skutečně jezdecké školy se mě, jestli věděla jsem strávil část noci pod ní spát, a zbytek sleduje ji spát.
"Ani náhodou." Její malý výslech připomněl mi úkol na straně "Je to můj den se ptát."
Na této pozici ji úplně změnil. Než byla v rozpacích, ale teď se její ramena shrbený, její čelo zmačkaný i více, a její oči zpřísněno citelné. To mi připomnělo, jak vypadala na svůj první den v Forkes Highschool, kdy kladené otázky, na otázku ohledně svého starého života.
Skoro jsem se rozhodl proti této otázky a odpovědí s ní, ale já měl jiný důvod k tomuto mimo naději na rozluštit záhadu, která se Bella Swan.
Pamatováním Bella první den ve škole tady jsem připomínala Jasper v blízkosti skluzu s dívkou, která stála příliš blízko. Alice řekl, že to pomohlo obrázek jako skuteční lidé. Je to žalostné pokus, protože Bella je již většina podstatných osoba mi hned, ale pracoval s Jasper, a jsem ochoten udělat cokoliv, aby mohl točit v rozporu s mou přízeň. Musí mít vzal část mého mozku bez emocí, aby byl schopen myslet, že tento den jsem čekala, protože náš první rozhovor, jako preventivní opatření, aby ji živou.
"Jo, to jo," ona odpověděla opatrně, "Co chcete vědět?"
Je obtěžoval mi, že jsem byl výpůjčky taktiku od Jessica, ale myslím, že jediný způsob, jak pro mě, aby si něco z ní jsem musel by začít s malým jednoduchých otázek, alespoň dokud ona relaxuje trochu.
"Jaké je Vaše nejoblíbenější barva?" Zeptal jsem se, vážně. Věděl jsem, že to pomůže víc, když jsem byl klidný, stejně, ale nechápali, jak nesmírně důležité, to všechno bylo pro mě. Měl jsem pocit tlaku naší doby spolu, jako by šlo o fyzické pressence uvnitř vozu, spolu s pressence její vůni, a to byl konstantní připomenutí, že jsem chtěl vědět všechno o ní, a že jsem nikdy by.
Ona válcované oči, pravděpodobně na parodii svého projevu spárována s světský otázky jako barva prefrences. Buď jak buď, ona odpověděla ochotně dost. "To se mění ze dne na den."
Nebylo úplnou odpověď, ale byl upřímný, a to i přesto, že nechápali, proč jsem chtěl vědět, to si vzal čas na přemýšlení přes ni odpovědět, protože věděla, že jsem chtěl vědět.
"Co to bude dnes?"
Odrážení dolů na její košili, ona odpověděla, "Nejspíš hnědý." To byla barva na rolák, že je nosí. Bylo to lepší z hienous zelený svetr si o den dříve, ale já stále přednost hluboké modré halence.
I snorted trochu na její odhalení. Nikdy jsem potkal někoho, kdo si vybrali takové podhodnocené barvy. "Brown?", Jsem požádal, aby se ujistil, že byl nejen prvním uchopení barvu spatřila.
"Jistě. Brown je v teple. Stýská se mi po hnědou. Všechno to má být hnědá - kmeny stromů, skály, špína - vše vztahuje se rozměklý zelený věci tady." Její hlas vzal na vědomí, že opovržlivý jsem, když hovořil o Forkes. Ale nemohl jsem nesouhlasí s ní asi je teplé hnědé barvy - hlavně ne, když hledí do hlubin chocolaty vlastní, velmi teplé, hnědé oči.
"Vaše právo, hnědá je teplý," řekl jsem, zpět do práce. Její vlasy byly ještě v průběhu jejího ramene a velmi lidské gesto, jsem dospěla k smést ji pryč z její tváře, takže jsem mohl lépe vidět ty velké, hnědé oči. Musel jsem zastavit na půl cesty k ní, aby se ujistil, jsem byla pod kontrolou, než budete pokračovat. Je mi potěšením, že ona stále nebyla odskočit od dotek mé cestě měla od Mike, ale s vědomím, že ona by měla reoil pošpiní pocit.
Byli jsme ve škole hned, a já jsem si přál, že jsem vzal můj čas jízdy. Já bych neměl moc času, než začala škola, a to znamenalo, nechci dostat se zeptat jí něco do oběda. Tři hodiny by se nejeví jako příliš dlouhá, a to i na člověka, ale stejně tak by mohl mít tři roky na to, jak jsem byl ochoten dát i to mnoho času průchodu.
"Co je ve vašich hudebních CD přehrávač právě teď?" Zeptal jsem se, trochu strach z odpovědi. Když jsem zjistil, že jsme měli něco společného s naší láskou k Clair De Lune, já charished znalosti. To znamenalo, že jsme nebyli tak odlišné, bez ohledu na to jak malý odkaz byl. Přestože všechny své odpovědi na mé otázky budou mít možnost ukázat, že jsme nic podobní, tohle by bylo mé malé hopeto být náhoda.
Název kapela dala mě uklidnil můj mírně kolísavý myšlenky. Usmál jsem v reliéfu a oči jí, jak jsem dosáhl za stejné CD, které bylo u všech mých ostatních běžných oblíbeným, podle mého sterio.
"Debussy na to?" Zeptal jsem se skeptically. Nebyly zjištěny žádné podobnosti mezi těmito dvěma, kromě skutečnosti, že byly obě muscians. Debussy, kde bylo více uklidňující a klasika, tahle kapela je více agresivní a soudobou.
Ona váhavě oslovili a vzal CD, zkoumá ji jako když jí byly zaměněny, ale přikývl její hlavy a rukou ho zpět ke mně, její vlastní zmatený úsměv odrazem mé vlastní.
Usoudili, že jsme měli lepší dostat do třídy, jsme se dostali ven z auta a já jí chodil na angličtinu, zatímco pokračování mé otázky.
Všechny informace, které jsem se dozvěděl o ní, jsem safetly daleko později. Nechtěl jsem, aby odpad této době analyzuje její odpovědi. Bylo jen pár krát, když jsem byl nucen pauzy před dotazem ještě další otázku. I když jsem odmítla vykazovat žádné reakce na ni odpoví, že to neznamená, můžu ignor její reakci na její odpověď.
Ona musí mít pocit, že jsem chtěl získat co nejvíce z ní je to možné, protože ona odpověděla na všechny otázky jsem mrštil na ni tak rychle, jak jsem požádala. Pro každé nové odpovědi ona mi dala, je přidán do Bella v mé hlavě. To by nemělo být, jako Mike Newton je fiktivní Bella že snil nahoru. To byla skutečná věc, že jsem se dostat, a jako den pokročila, obraz dostal jasnější.
"Jane Austen Jaké je Vaše nejoblíbenější kniha?" Zeptal jsem se, končí na otázky o knihách - společný předmět oba těšili.
"Smysl a citlivosti." řekla rychle.
"Jaké je Vaše nejoblíbenější roční doba?"
"Léto".
"Oblíbená drahokam?"
"Topaz"
Stejně jako jsem se o to požádat jiný, viděl jsem pomalý plíživou krve ve své tváře. Stalo se tak čas od času, často na odpovědi, které se nezdálo být nejméně bit trapné. Ano, samozřejmě, je pobízeny moje zvědavost.
"You're červenající" Já škádlený. "Co se stalo s topaz?"
"Je to nic. Další otázka." Pokud jsem si myslel jsem si, že před, byl jsem hned tam bylo něco pozitivního byla neřekl mi to. Ona odmítla podívej se na mě, udržet oči vyškoleni na faux dřeva bufet tabulky.
"Řekněte mi," Zeptal jsem se pomocí mých nejvíce přesvědčivý hlas, a byl odměněn v malém sklonu její srdeční frekvence. Ona neřekl nic, ale její sevřené rty zavřené tvrdohlavě a zatřásl jí hlavu a ne.
"Slibuji Nebudu se smát." Zdálo se, že jedna z věcí, byla vždy obává. A že můj hněv, který byl chytrý její. Ale k tomu nedošlo připadat jako něco, co by mě rozzuřit. A opět ona odmítla odpovědět, jen zabránit kontaktu očí a zatřásl jí hlavu do mínusu.
Teď jsem se dostat rozmrzelí. Všechny pravdy je snadné pochopit, že bod je objevit je. A já nebyl tento nájem najednou. "Řekni mi to." Řekl jsem jí přísně, jako rodič na dítě.
Ona třpytil nahoru, pak ji znovu očima, Vrhací jeden povzdech. A povzdech odpojovacích. "Je to barva vašich očí dnes," ona nesrozumitelně vyslovený. "Předpokládám, že když mě požádal, abych za dva týdny, Id karneolové říct." Vypadala, jako by si rádi zemřeli na místě vzít zpět těch pár slov, ale já věděl, že ona byla upřímná.
Všechny pravdy prochází tří etap. Jednak je ridiculed. Za druhé, je násilně rozdíl. Zatřetí, je přijata jako samo-zřejmé. To je, jak jsem ji zpracované vstupné. Nejdřív jsem nemohla vidět, jak jsem mohl účinek někdo tímto způsobem. Pak, po shlédnutí v ní hloubku emocí jsem odmítl uvěřit, že to byla až když jsem byl pryč. Do bodu, odkud není návratu. A nakonec jsem si uvědomil, že ona nebude sedět tady mluvíš se mnou, co já, pokud by nebylo něco na její straně. A to, že jsem nevěděl, jak reagovat ... tak jsem ji stranou na později.
"Jaké květiny preferujete?" Zeptal jsem se, a viděl jsem skoro směšný vzhled reliéfu flash přes její tvář. "Orange květů," řekla, jasně rád za změnu tématu.
Nezáleží na tom, jak upoutaný něčím jsem byl s naší konverzaci, byl součástí mé mysli, že se zdá, že nemohl soustředit. Každých pár minut přes hodinu na oběd, já plížit pohledů na můj starý stůl. K dispozici byly pouze jeden soubor z očí, že bych se setkat, i když by se občas podívat všichni moji cestu, ať už by to chtěl ukázat zájem či nikoliv. Alice věděla, co jsem chtěl vědět. Nikdy dokonce musel přesunout ji na hlavu jak se používá to, aby se naše konverzace, pro mě vědět, co se její odpověď na mou tichou otázku: Am I tvorby rozdíl?
Alice slova pro Jasper o Bella první den sem - velmi zanedbatelná část této paměti, protože se domnívá, že všechny změnil ten den - stále zvonil v mé hlavě, slova, která byla i nemožné věřit, a ještě bych se udělat cokoliv, aby byly pravdivé . Ale pokaždé, když naše oči setkali, ona to není ani čas se přesunout její hlavě, než jsem se podíval, snaží uniknout vzhled škoda permenantly leptány na tvář, když se podíval na mě. I nepotřebují jí škoda - I pitied sebe dost pro nás oba.
Po obědě jsme se ještě předtím, než dosáhl biologie pokoj, věděl jsem, že jsme se opět bude muset sedět přes ten film. Skoro jsem se vpravo kolem, hoblování sedět ve třídě se do mého auta. Bylo by dobře, aby to, což je pravděpodobně důvod, proč jsem nebyla. Snažil jsem se být dobrý když za Bella. I vytáhl moje místo o kousek dál od její a sobotu ve strnule, jak jsem mohl, odmítla ztratit kontrolu nad mou abnormální cravings pro ni.
Možná to byla nejdelší hodina v mém životě. Mohl jsem vidět, že Bella je v agreeance s tím. Během celého filmu ji průběžně jí hlavu pevně stanovené na ni zkřížené zbraně a tu a tam jí hlavu a ruce by pomalu snos mým způsobem, jako by ze své vlastní vůle. Když si všiml, se to stává, že by grip tabulce těžší.
Líbila s vědomím, že bych mohl říct, co si myslel jednoduše sledovat její řeč těla. Jedná se cítím více spojen s ní, než když jsem ji vlastně mohl číst myšlenky. Ne proto, že jsem v žádném případě jsem rád, že nemůže. Já bych ještě dát něco slyšet krásná vnitřní fungování srdci.
To silnější spojení pochází ze skutečnosti, že jsem to chtěl vědět, co je myšlení, které mají být schopni říci. I neschvalovat všechny poznatky I zisk z jednání jiné 'myšlenky. Jakékoli užitečné informace jsem získal bylo často než ne, když mi bylo dosaženo pokusu není slyšet nic.
Musel jsem polknout všechny mé nejistoty asi tím, že nemohl vědět, co je opravdu přemýšlet najít tuhle stříbrnou podšívkou na to. Pro každý věří, guesse jsem se o příčině její vzdechy, její úsměvy, které budou stále jen to. Konfiguraci. Nikdy vím jistě.
Část nadšen, že mi, půvab objevovat něco na vlastní pěst. Zbytek mi byla vyděšená. Řekla opravdu smát, protože ona je požívajícími sama, nebo to byl jeden nepříjemný chichotat? Je její srdeční frekvence zvyšuje, protože ona se bojí, nebo je to proto, že je vzrušená? Toto neustálé pochybování o sobě se cítím víc lidí, než téměř cokoli. Vampires obecně nejsou nebezpecne bytostí.
Když ve třídě skončila a světla se obrátil zpět, jsem mohl slyšet povzdech Uvolněn pocházejí z Bella, za kterým následuje odprýskávání své klouby, jak jí roztáhl její ztuhlý postoj.
Jak jsem zíral na ni, jsem si vzpomněl, že čtení, jakmile všichni lidé jsou pokoušín, a že neexistuje člověk, který žije, že nemůže být rozepsaná dané právo pokušení. Nikdy jsem pokušení bylo personified se mi tímto způsobem dříve. Ona je tak krásná a ona ani vědět.
Mohl jsem vidět zmatek v její oči, když se dozvěděl o mé intenzivní stare. To bylo sotva místo pro toto konkrétní konverzaci, a tak jsem stál, snad trochu příliš rychle, a čekal, až se jí shromáždit její věci.
Pěší ní do posilovny, na všechny otázky, které byly na hrotu můj jazyk nemohl Zdá se, že je v minulosti mé rty. Zdálo se, jako když jsem byl ještě v klidu dost forma slov. Byl jsem příliš nabitá, protože jsem měl jen nakonec vydá rozhodnutí, že jsem měl neuveden jsem měl již bylo dosaženo. Rozhodla jsem se, že to, zda Bella zemřel v mých rukou, nebo ne, ona bude vědět, než zemře hloubku mých pocitů. Já bych ji nechal vědět všechno. Osoba jsem byl, a osoba, ona se mnou.
Když jsme dosáhli tělocvičně a ona skaná kolem obličeje, aby mi nemohla pomoci, ale její tvář dotek znovu. Bylo to těžší je dostat odtáhnout pokaždé jsem jí dotkl mé straně zdánlivě téměř o formovat sama na tvar její tvář. Což je důvod, proč jsem opět stalked od ní, pocit, jako by to byly jen stubburn gestem, protože ona měla větší část jsem tam s ní.
† 31. 05. 2010 | kód autora:
QR1
Midnight sun
As I pulled up to the garage, feeling more morose the further away from Bella I was getting, I noticed Rosalie glaring through the window-- obviosly waiting for my arrival-- and the accompanied thoughts to that glare bomarded my thoughts.You stupid, selfish, jerk! she was shouting at me. Why the hell did you tell her? Do you think that this does not involve all of us?I tried very hard not to roll my eyes at that last part. Like she's even thinking about them; no, there was still a tinge of the bitter resentment that she felt towards Bella before for winning my affection in her angry thoughts. But even though I knew her reasoning was all wrong, I did realise that I was subconsciously avoiding telling them that Bella had figured out what we are.
Part of this was because I was worried that the others-- namely Jasper or Rosalie, though they had promised-- would chose this as the final reason to kill Bella themselves. Jasper may have promised Alice, but if he thought that hurting her was worth saving her, he was not beyond doing so.
Though that was a big part of why I was delaying this conversation-- or more likely, argument-- it certainly wasn't the only. No, part of me was wishing that this wouldn't have to happen because everytime I picture telling them, Esme's loving, trustful face appears in my head and I fear that the look will change to one of betrayal. I knew I didn't deserve the praise that she and Carlisle gave me or the love they thought that I, above all others, deserved; but to see them realise the truth would crush me. I so wish that I didn't have to prove them wrong.
I got out of the car and headed straight for the dinning room where everyone was already assembled. Picturing them all sitting there waiting for me gave me a strong sense of Deja-vu. This is just like what happened after the car accident, and I wondered hopefully if this situation might turn in my favour, like it did last time.
I knew that both Emmett and Alice had already forgiven me, but I wondered if their opinion would change after this when they realized the potential danger of the situation that Rosalie would soon point out, though I knew Bella would never betray this secret. It was doubtful Alice would, seeing as how she was not only sure about our safety but also jubilant at the possibility of starting the future friendship that already seemed so real in her head. But I knew that Emmett may take Rosalie's side just as before. I wouldn't begrudge him this.
As soon as I was in the room I could sense the confusion coming from both Carlisle and Esme's thoughts. I would have thought that in all of Rosalies anger, she would have told them right away, but I then realised why she hadn't. She knew how much it would hurt for me to tell them, and wanted to see not only the disapproval that she was hoping they would feel for me, but my reaction to that. Hell hath no fury like a woman scorned I thought bitterly.
I took a seat at the opposite end of Carlisle and took a deep breath, preparing myself. Where to begin? How do I explain this so as not to raise any unnesessary alarm?
"Edward what's going on?" Carlisle asked out loud since I wasn't answering his questioning thoughts.
"Yeah, Edward", Rosalie seethed, "Why don't you tell them what you've done."
I decided that a direct approach would be best, before Rosalie got too impatient and told them herself. "Bella knows what we are", I stated simply, hoping that if my voice was calm enough, it would delay any unnecessary panic.
It seemed that my calm demeaner worked to some effect. Neither was alarmed, simply shocked and still a little bit confused. Their silence would normally not have been so frustrating since I could have just herd their train of thought instead, but they didn't seem capable of staying on one thought long enough. They didn't know how they were supposed to react. Were they supposed to be angry that I put us in danger, scared of said danger, or happy that I may just get my happy ending?
"You told her?", Esme asked, not angry or scared, just trying to understand. She also seemed like she was hoping the answer would be yes. Even if it meant that I had put everyone in danger, it meant that there was someone that I cared for beyond my family. That was all she's ever wanted for me.
"Actually, she figured it out on her own", I told her, not hiding the amazement I felt from my voice. If the look on everyone's face-- with the exception of Alice-- was any indication, they were about as shocked as I was. Alice must have left that part out when explaining to Rosalie and the others at lunch.
"You must have hinted at something", Rosalie said desperately. She really wanted the heat on me. That and she didn't want to believe that a human was actually capable of putting everything together. We haven't been discovered since before vampires became the things of nightmares and stories.
"Edward, do we need to be worried?", Carlisle asked, still keeping his thoughts quiet.
"I don't think so. She made it very clear that she won't say anything, but she doesn't know everything", I couldn't keep the bitterness from leaking into my voice. Because who knows if what I am won't matter to her if she were to know everything about us, about me.
"Well then I don't see any problem here", he replied, as calm as ever.
"What?'', Rosalie shrieked."But what about the danger this puts us all in?"
"Rosalie, until there is an actual threat towards us, we are not going to make any decisions. We just have to see how this will all turn out."
At Carlisle's last words, Alice sent me a warning glare. She was still thinking of those visions that she had of Bella and I in the meadow earlier at lunch. She was not so willing to let things 'turn out' how they will without interfering. Her lack of confidence in me was begining to wear me thin. Alice is somebody who is always so sure of herself, and if she was positive that I couldn't be trusted with Bella alone, I was going to start believing her myself.
With everything resolved for the moment everyone dispersed, some leaving unpertrubed-- Emmett-- and some leaving resentful-- Rosalie. This had went better than what I could have imagined. I guesse this was not so much as a shock to everyone else that Bella knows. Carlisle had been expected that I would tell her. He knew very well how our kind are permanently changed when feelings as strong as these are involved. I would just have to get used to Rosalie's bitterness towards me since I was sure there were arguments such as these, and worse, on the horizon.
Alice was trying desperately to get my attention so that she could argue with me more about her visions, and though I would have given anything, I could see that if we didn't settle this now, she was going to take evasive action.
Meet me by the river, she told me while rising from her seat and murmmering an,"I'll be right back", to Jasper. I responded by rolling my eyes towards the ceiling and surpressing my sigh. She was incorrigible.
After waiting a few minutes I casually got up a made my way outside to where Alice was waiting. I hoped this could be as quick as the 'argument' that preceeded it. I was missing my already limited time with Bella, and wanted to get back to her soon.
She stood with her back to me, and I slowly went to her side, watching myself a few minutes ahead in her visions.
"Alice, I already know what you're going to say, so could we just get this over with?" I asked tiredly. Why couldn't I ever be with Bella without having to worry about the danger I put her in? Just one moment when I could be myself without a single doubt in my head, whether my own or Alice's, that I could ever be capable of hurting her. And she could be herself with me without constantly putting herself in danger.
I quickly cut off that train of thought to return to the present. The more I continued to think how impossible our relationship was, the more clearer Alice's visions were getting. It was like a never ending cycle. She sees what is going to happen, I doubt my ability to prevent the inevitable, and then the more clearer it becomes. I bet that if she saw that I could handle one afternoon alone with Bella, I would be able to.
"Edward, I can see that your going to be difficult about this, but could you please just hear me out?" she asked in a quiet rush. "I know that your not planning on canceling your plans with Bella, so I'm just suggesting we take all the precautions we need to keep her alive."
I flinched at that last part. No matter how much Alice seemed to love Bella, she sounded oddly nonchalant about the possibility of my ending her life. I knew that she did care, since we wouldn't be having this conversation if she didn't. No one else seemed to be worried about this.
"I guesse that might be wise," I amended. "I'll hunt as ofen as I can before Saturday."
"I'm coming too," she said in a voice that made it clear that arguing would be a waste of time. I just gave her a small smile. She sounded like a pouty child.
I'll see you at school, she thought while already heading back to the house. She knew where I was going.
The run to Bella's house seemed longer than before, but as soon as I saw the tiny, lightless house, I felt a strange sense of release. It was like being under water and not realising that you need air until finally emerging to the surface to find yourself gasping for each breath. It was a peculiar feeling seeing as how I haven't needed to breathe since I was alive. But I was not going to compare her to the first taste of blood after fasting for weeks. Because she would not be that kind of relief to me.
I made the leap to her window in one bound, and perched myself lightly on the edge to make sure that she was sleeping. If seeing her house had made me feel as though I took a much needed breath, it was nothing compared to the feeling deep in my chest, where my lifeless heart remained unbeating, that seemed to echo throughout my bones when I saw her still form on the bed.
As soon as I stepped through the window and into her dark bedroom, the feeling in my chest that began when I saw her changed to a familiar buzz of electricity throughout my whole body. The room seemed to pulse with it, just as the biology room had. Along with the electricity from the afternoon, the same urge to touch her overtook me, and so I quickly made my way to the opposite side of the room, as far away from the pull that she caused inside of me as I could get. I still needed to be careful, make no mistakes with her.
Just as I had suspected, she too could feel the change in the atmosphere. She began to toss and turn on the bed, and the always present crease in her forhead appeared. I watched as one of her arms began to rise, and she clutched at the empty air as though reaching for something just out of her grasp.
"Edward..." she said, her voice muffled by her pillow. She turned once more and mumbled, "One touch."
After all these nights of watching her, I had never been more sure that her dreams were of me. This was no fictional character or old aquantince. She dreamt of me, and she longed to touch my skin just as I longed to touch her. I couldn't understand the appeal my ice cold skin could hold compared to hers.
I could see that the electricity was making her restless, and that she could wake at any moment. Part of me knew that the best thing to do would be to wait outside her window so that she wouldn't spot me. But there was a bigger a part of me that longed to see what would happen if she were to wake up and find me watching over her. Would she think she was still dreaming? Would she be scared? A normal person would be, but Bella always surprised me.
As much as I wanted to do the right thing, I couldn't bring myself to leave her room. I wanted to revel in this strange, new intensity that has sparked between us. I knew it was wrong. If I continued to keep bending the rules, one day they would snap all together.
The sky was abnormally clear tonight, and the faint, silver light from the moon trickled through her window to caress her sleeping form. I felt my hand begin to painlessly tingle again and decided that if I did not leave now, I would regret it later. Because all I wanted to do was lay my hand upon her cheek again, and I knew what would happen if I were to do that without a school full of whitnesses around.
Just as I was trying to tear my eyes off of her long enough to leave, I saw her eyelids flutter, and with just a moment of hesitation, I dove silently beneath her bed.
I could hear the springs of her matress groan as she sat up in bed. She must have looked at her clock, because she issued a small groan and flopped back down. I didn't dare to even breath, lest she be alerted to my presence.
As soon as she had woken up, the electric current that had been coursing through my veins stopped so quickly, it left a hollow feeling behind, like something was missing inside of me. The buzzing felt like a pulse beneath my skin, and even though I haven't had a pulse in eight decades, I was uncomfortable with the absence of it. Because the current stopped when Bella woke up, I knew when she was sleeping again, if her steady breathing wasn't clue enough.
As I climed out from under her bed, the irony did not escape me. I was the monster beneath her bed. A dark, humourless chuckle escaped from my lips as I climed down the side of her house, because I knew that was all I'd ever be. Or what I would be if Bella was a normal human. No matter how dangerous she knew that I was to her, she didn't seem capable of being afraid of me. That lack of fear is what is going to be the death of her.
I quickly cut that train of though off as I approached my own home. This house used to be a refuge to me, one of the only places that I could be myself. But now, I couldn't stand being here for longer than necessary. As long as I was here, it meant that I was missing time with Bella. Time that was already short enough. Every second brought us closer to the day that was going to decide both of our futures. Was I going to be the cause of her early death, where the van and the humans had not succeeded, or did I love her enough yet to keep her alive?
Even though I could justlfy my being with her at all times, I still felt very remorseful for neglecting my family as much as I have been. We live seperately among those of our kinds, but we've never been bothered by it, because we had each other. Now I felt like an outcast among outcasts. Did it make me a bad son that I would rather spend all my time with an unconscious Bella rather than my family? Did it make it worse that I no longer cared, because she was my life now? I hoped not. Because I can't even remember how I had gotten by without her. I did not want to imagine what I would someday have to go back to.
I knew that it was still too early to pick Bella up, so I waitd around the corner from her house so that she wouldn't have a chance to take her own car once Charlie left. I'm going to use every moment today with her to ask her everything I've been wanting to ask her since our first conversation.
Even though I was around the corner from her house, I could still hear the conversation she was having with her father.
"About Saturday..." Charlie began, turning on the faucet to clean his dishes.
"Yes, Dad?" I didn't have to see her face to know what her expression was. Her voice sounded wary and cautious, like she was afraid of what he might ask.
"Are you still set on going to Seattle?" He knew the answer, but he didn't know how else to bring up his next question without bieng too prying. His thoughts may be partially hidden from me, but it was clear that he was not a man comfortable with expressing his feelings, no matter how deep they were. And they were considerably deep where his daughter is concerned.
"That was the plan," Bella replied evasively. I noticed that she worded this exactly right so that she wasn't lieing, but neither was she giving the whole story. Why couldn't she just tell him about our plans? It would make everything just a little bit easier-- but she never made things easy.
"And you're sure you can't make it back in time for the dance?" He asked, mortified, while concentrating steadily on the dish in his hand.
"I'm not going to the dance, Dad," she answered in a hard voice. Clearly this was a subject that seemed to anger her, but I couldn't fathom why. Did she really want to go? I could take her, if thats what she wanted. I would never deny her what she wanted.
"Didn't anyone ask you?" He finally got around to the root of the conversation. I couldn't help but laugh at this. He was concerned that the boys in town were not being very... welcoming. If he only knew how welcoming they had been, I thought dryly. Not even half of her admirers had got around to expressing their interest.
"It's a girls choice." I could hear a slight hint of triumph in her small statement, and knew that it was to avoid telling him exactly how many people had asked her.
"Oh." This seemed to upset him a little more. It was one thing for the boys not to like her, but did she not like any of them because there was someone back in Phoenix that Forks had separated her from?
I hadn't actually thought of this, but now it made me even more jealous then Mike had made me. Because she did not choose Mike, but was there someone that she did choose, whom she was forced to part with because of her self-exile to Forkes? I gripped the steering wheel, trying to calm myself. Why hadn't I thought of this before? I was going to have to find a way to bring this subject up while questioning her.
With the conversation at an end, Charlie left for the station with just a wave goodbye, while Bella finished getting ready for school. The second the cruiser was out of sight, I slid into his vacated spot to wait. I saw her peek out of her bedroom window to spot my car, and her heart did a tiny stutter. That small elevation in her heart rate was enough to pull me out of my sudden dejection. Because even if ther had been someone else-- and I would find out if there was-- she wanted me now.
After shutting her door, not bothering to lock it, she paused for a second in front of my car, as though unsure whether she was supposed to get in or not. Then, apparantly coming to a decision, she stepped into the car, and her smell enveloped me. It wasn't that bad, after spending the night with her. I was becoming descencetized... hopefully.
"Good morning. How are you today?" I asked. She seemed very tired, but happy. There were dark circles under her eyes that almost matched my own, and I felt momentarily guilty for keeping her up half the night.
"Good, thank you," she replied, polite as ever. But she was sincere, if her smile was any indication.
Looking delibrately at the rings beneath her eyes, I said, "You look tired." I knew how much sleep she got, and wondered if she would admit to it, or deny it.
"I couldn't sleep." My gaze seemed to make her self-conscious, because she looked away while moving a curtain of her thick, dark hair over one shoulder to hid herself. I guesse I was staring a bit too intently. But it wasn't my fault that I could stare at her forever without ever loosing interest. But to make her more comfortable, I decided to lighten the mood by teasing her.
"Neither could I." As soon as the words were out, I worried that my casual reference to the monster that I was, was still too weird for her. One day I would say something that would scare her, and while it would be best for her to be away from me, I'd only have myself to blame for loosing her.
But my small internal panic was all for naught, because she laughed warmly before replying, "I guesse that's right. I suppose I slept a little bit more than you did." Lucky.
"I'd wager you did," even if I hadn't been there to whitness it, I mentally added.
"So what did you do last night?" Bella asked. A quick glance at her face assured me that this was just pleasantries, and not an accusation. I had to laugh at the thought of her actually riding to school with me if she knew I spent part of the night under her bed, and the rest watching her sleep.
"Not a chance." Her small inquisition reminded me of the task at hand, "It's my day to ask questions."
At this, her posture changed completely. Before, she was at ease, but now her shoulders hunched, her forhead creased even more, and her eyes tightened perceptibly. It reminded me of how she looked on her first day at Forkes Highschool, when asked question upon question about her old life.
I almost decided against this question and answer session with her, but I had another reason for this besides hoping to unravel the mystery that is Bella Swan.
Remembering Bella's first day of school here, I was reminded of Jasper's near slip with the girl who stood too close. Alice had said that it helped to picture them as real people. It's a pitiful attempt, since Bella is already the most substantial person to me now, but it worked with Jasper, and I'm willing to do anything that could twist the odds in my favor. It must have took a part of my brain devoid of emotion to be able to think of this day that I've been waiting for since our first conversation, as a precautionary measure to keep her alive.
"Oh, that's right," she replied warily, "What do you want to know?"
It bothered me that I was borrowing tactics from Jessica, but I think the only way for me to get anything out of her, I would have to start out with small, simple questions; at least until she relaxes a bit.
"What's your favourite color?" I asked seriously. I knew it would help more if I was relaxed as well, but she didn't understand how vitally important this all was to me. I felt the pressure of our time together as though it were a physical pressence inside the car, along with the pressence of her scent, and it was a constant reminder that I needed to know everything about her, and that I never would.
She rolled her eyes, probably at the parody of my expression paired with a mundane question such as colour prefrences. Either way, she answered willingly enough. "It changes from day to day."
It wasn't a complete answer, but she was being honest, and even though she didn't understand why I wanted to know this, she took time to think through her answer because she knew that I did want to know.
"What is it today?"
Glancing down at her shirt, she answered, "Probably brown." That was the colour of the turtleneck that she was wearing. It was an improvement from the hienous green sweater she had on the day before, but I still preferred the deep blue blouse.
I snorted a bit at her revelation. I have never met anyone who chose such an understated colour. "Brown?", I asked, to make sure she wasn't just picking the first colour she saw.
"Sure. Brown is warm. I miss brown. Everything that's supposed to be brown-- tree trunks, rocks, dirt-- is all covered up with squashy green stuff here." Her voice took on the derogatory note that I recognized when she spoke of Forkes. But I couldn't disagree with her about brown being a warm colour-- especially not when staring into the chocolaty depths of her own, very warm, brown eyes.
"Your right, brown is warm," I said, back to buisness. Her hair was still over her shoulder, and in a very human gesture, I reached out to sweep it away from her face so that I could better see those big, brown eyes. I had to stop half way towards her, to make sure I was in control, before continueing. It pleased me that she still didn't recoil from my touch the way she had from Mike, but knowing that she should reoil tainted the feeling.
We were at school now, and I wished that I had took my time driving. I wouldn't have much time before school started, and that meant I wouldn't get to ask her anything until lunch. Three hours shouldn't seem too long, even to a human, but they might as well have been three years for how unwilling I was to let even that much time pass.
"What music is in your CD player right now?" I asked, slightly afraid of the answer. When I found that we had something in common with our love for Clair De Lune, I charished the knowledge. It meant that we were not so different, no matter how small the link was. Although all her answers to my questions will have the possibility of showing that we were nothing alike, this one would prove my small hopeto be a fluke.
The name of the band she gave me calmed my slightly erratic thoughts. I smiled in relief and eyed her as I reached for the same CD that was with all my other current favourites, under my sterio.
"Debussy to this?" I asked skeptically. There were no similarities between the two, besides the fact that they were both muscians. Where Debussy was more soothing and classic, this band was more agressive and contemporary.
She hesitantly reached out and took the CD, examining it as though she were mistaken, but she nodded her head and handed it back to me, her own bemused smile mirroring my own.
Deciding that we had better get to class, we got out of my car and I walked her to English, while continueing with my questions.
All the information that I learned about her, I filed safetly away for later. I didn't want to waste this time analyzing her answers. There were only a few times when I was forced to pause before asking yet another question. While I refused to show any reaction to her answers, it didn't mean I could ignor her reaction to her answers.
She must have sensed that I wanted to get as much out of her as possible, because she answered all the questions I flung at her as quickly as I asked them. For every new answer she gave me, it added to the Bella in my head. This would not be like Mike Newton's fictional Bella that he dreamed up. This was the real thing that I was getting, and as the day progressed, the image got clearer.
"Which Jane Austen book is your favourite?" I asked, ending the questions about books-- a common subject we both enjoyed.
"Sense and Sensibility." she answered quickly.
"What's your favourite season?"
"Summer."
"Favourite gemstone?"
"Topaz"
Just as I was about to ask another, I saw the slow creeping of blood in her cheeks. This happened from time to time, often to answers that didn't seem the least bit embarrasing. So, obviously, it sparked my curiosity.
"You're blushing," I teased. "What's wrong with topaz?"
"It's nothing. Next question." If I thought I had imagined it befor, I was now positive there was something she wasn't telling me. She refused to look at me, keeping her eyes trained on the faux wood of the cafeteria table.
"Please tell me," I asked, using my most persuasive voice, and was rewarded by the small inclination of her heart rate. She didn't say anything, but clamped her lips shut stubbornly, and and shook her head no.
"I promise I won't laugh." That seemed to be one of the things she was always worried about. That and my anger; which was smart of her. But this didn't seem like something that would enrage me. And again, she refused to answer, just avoided eye contact and shook her head in a negative.
Now I was getting annoyed. All truths are easy to understand; the point is to discover them. And I was not letting this one go. "Tell me." I told her sternly, like a parent to a child.
She glanced up, then dropped her eyes again, heaving a sigh. A sigh of defeat. "It's the colour of your eyes today," she mumbled. "I suppose if you asked me in two weeks, Id say onyx." She looked like she would have gladly died on the spot to take back those last few words, but I knew she was being honest.
All truth passes through three stages. First, it is ridiculed. Second, it is violently opposed. Third, it is accepted as being self-evident. That is how I processed her admission. First, I couldn't see how I could effect anyone in that way. Then, after seeing in it the depth of emotion, I refused to believe that she was as far gone as I was. The point of no return. And finally, I realised that she wouldn't be sitting here talking with me, knowing what I am, if there wasn't something there on her part. And to that, I didn't know how to react... so I put it aside for later.
"What kinds of flowers do you prefer?" I asked, and saw an almost comical look of relief flash across her face."Orange blossoms," she answered, clearly glad for the change in subject.
No matter how engrossed I was with our conversation, there was a part of my mind that could not seem to focus. Every few minutes through the lunch hour, I snuck glances towards my old table. There were only one set of eyes that I would meet, though they would all occasionally look my way, whether they wanted to show interest or not. Alice knew what I wanted to know. She never even had to move her head the way she used to, to have our conversations, for me to know what her answer was to my silent question: Am I making a difference?
Alice's words to Jasper on Bella's first day here-- a very insignificant part of that memory, considering all that changed that day-- still rang in my head, words that were both impossible to believe and yet I would do anything to make them true. But every time our eyes met, she didn't even have time to move her head before I looked away, trying to escape the look of pity permenantly etched on her face when she looked at me. I didn't need her pity-- I pitied myself enough for the both of us.
After lunch, before we even reached the biology room, I knew that we were once again going to have to sit through that movie. I almost turned right around, planing to sit the class out in my car. It would have been the right thing to do, which is probably why I didn't. I tried to be good though, for Bella. I pulled my seat a little farther away from hers and sat as stiffly as I could, refusing to loose control of my abnormal cravings for her.
It may have been the longest hour of my life. I could see that Bella was in agreeance with this. Throughout the whole movie she kept her head firmly down on her crossed arms, and every now and then her head or her hand would slowly drift my way, as though of their own will. When she noticed this happening, she would grip the table harder.
I liked knowing that I could tell what she was thinking simply by observing her body language. It made me feel more connected to her than if I actually could read her thoughts. Not that I am in any way glad that I can't. I would still give anything to hear the beautiful inner workings of her mind.
This stronger connection comes from the fact that I have to want to know what she is thinking to be able to tell. I resent all the knowledge I gain from hearing others' thoughts. Any useful information I've gained was, most often than not, attained when I was trying not to hear anything.
I had to swallow all my insecurities about not being able to know what she is really thinking to find this one silver lining to it. For every confident guesse I make about the cause of her sighs, her smiles, they will still only be that. Guesses. I will never know for sure.
Part of that excited me, the allure of discovering something on your own. The rest of me was scared. Did she really laugh because she is enjoying herself, or was it an uncomfortable giggle? Is her heart rate increasing because she is afraid, or is it because she is excited? This constant questioning of myself made me feel more human than almost anything else. Vampires are generally not insecure beings.
When the class came to an end, and the lights were turned back on, I could hear a relieved sigh come from Bella, followed by the popping of her joints as she stretched out of her stiff position.
As I stared at her, I remembered reading once that all men are tempted, and that there is no man that lives that cannot be broken down given the right temptation. Never had temptation been personified to me in this way before. She is so beautiful and she doesn't even know it.
I could see the confusion in her eyes as she became aware of my intense stare. This was hardly the place for this particular conversation, and so I stood, perhaps a little too quickly, and waited for her to gather her things.
Walking her to the gym, all the questions that were on the tip of my tongue could not seem to make it past my lips. It seemed as though I was still not calm enough to form words. I was too charged, because I had just finally made a decision that I had not known I had already made. I decided that whether Bella died at my hand or not, she would know before she dies the depth of my feelings. I would let her know everything. The person I used to be, and the person she has made me.
When we reached the gym and she spun around to face me, I couldn't help but touch her cheek again. It was getting harder to pull away each time I touched her, my hand seeming almost about to mold itself to the shape of her cheek. Which is why I once again stalked away from her, feeling as though it were only a stubburn gesture since she held a larger part of myself there with her.
† 31. 05. 2010 | kód autora:
QR1
12. kapitola – Komplikace
Potichu jsme s Bellou kráčeli na biologii. Snažil jsem se soustředit na ten moment, na tu dívku vedle mě, na to reálné a pevné, na cokoliv, co by mi z hlavy vyhnali Aliciny zrádné, nesmyslné vize.
Prošli jsme kolem Angely Weberové, která stála na chodníku, a s klukem z trigonometrie probírali nějaký úkol. Povrchně jsem jí prohledal myšlenky, očekávajíc další zklamání a byl jsem překvapen jejich toužebným obsahem.
Aha, takže existovalo něco, co Angela chtěla. Bohužel to nebylo nic, co by se dalo snadno dárkově zabalit.
Poslech Angelina beznadějného TOUŽENÍ pro mě na chvíli byl podivnou útěchu. Proběhl mnou pocit spřízněnost, o kterém se Angela nikdy nedozví. A v té sekundě jsem byl na stejné vlně jako ta milá lidská dívka.
Bylo zvláštně utěšující vědět, že nejsem jediný, kdo prožívá tragický milostný příběh. Zlomené srdce bylo všude.
V další sekundě jsem byl náhle a totálně naštvaný. Protože Angelin příběh nemusel být tragický. Ona byla člověk, on byl člověk a ten rozdíl, který v její hlavě vypadal takový nepřekonatelný, byl směšný, skutečně směšný v porovnání s mou situací. Nedávalo smysl, aby měla zlomené srdce. Jaké plýtvání smutkem, když neexistoval žádný rozumný důvod, proč by neměla být s tím, koho chtěla. Proč by neměla mít, co chtěla? Proč by tento jeden příběh neměl mít šťastný konec?
Chtěl jsem jí dát dárek ... No, tak jí dám, co chce. Podle toho, co vím o lidské povaze, by to ani nemělo být moc těžké. Přeletěl jsem podvědomí toho chlapce vedle ní, toho objektu její náklonnosti a nezdál se být proti, jen ho zbrzdila stejná překážka. Stejně jako ona cítil beznaděj a rezignoval.
Stačí ho trochu postrčit ...
Ten plán se vytvořil snadno, scénář se napsal sám, ani jsem se o to nemusel snažit. Budu potřebovat Emmettovu pomoc - jediný skutečný problém bude donutit ho, aby spolupracoval.
Byl jsem spokojen se svým řešením, se svým dárkem pro Angelu. Bylo to pěkné rozptýlení od mých vlastních problémů. Bodejť by se i ty daly tak snadno vyřešit.
Nálada se mi trochu zlepšila, když jsme si s Bellou sedli. Možná bych měl být pozitivnější. Možná i pro nás existovalo nějaké řešení, které mi unikalo, přesně tak, jak Angela neviděla to své. Nepravděpodobné ... Ale proč ztrácet čas skleslostí? Když šlo o Bellu, neměl jsem času nazbyt. Záleželo na každé sekundě.
Vstoupil pan Banner a táhl s sebou starý televizor a video. Přeskakoval část, která ho nějak zvlášť nezajímala - genetické poruchy - tím, že následující tři dny pustí video. Lorenzo olej nebyl velmi příjemný kousek, ale to nenarušilo vzrušení ve třídě. Žádné poznámky, žádný materiál na test. Tři dny volna. Lidé jásali.
Mně to bylo v podstatě jedno. I tak jsem neplánoval věnovat pozornost ničemu jinému kromě Belly.
Dnes jsem si od ní židli neodtáhl, abych měl prostor na dýchání. Místo toho jsem si sedl vedle ní, jako by to udělal každý normální člověk. Seděli jsme k sobě blíže než v mém autě, tak blízko, že levou stranu mého těla zaplavilo teplo, vycházející z její pokožky.
Byla to zvláštní zkušenost, příjemná i vyčerpávající zároveň, ale líbilo se mi to více, než sedět naproti ní. Bylo to víc, než jsem byl zvyklý, ale rychle jsem si uvědomil, že mi to i tak nestačí. Nebyl jsem spokojen. Být u ní tak blízko mě jen nutilo chtít být ještě blíže. Čím jsem byl blíže, tím více mě přitahovala.
Obvinil jsem ji, že je magnet na nebezpečí. Právě teď se mi zdálo, jako by to byla doslovná pravda. Já jsem byl nebezpečím, a čím blíže jsem si u ní dovolil být, tím její přitažlivost sílila.
A pak pan Banner zhasl světlo.
Bylo zvláštní, jaký v tom byl rozdíl, berouc v úvahu to, že nedostatek světla pro moje oči nepřinesl téměř nic. Viděl jsem stejně perfektně jako předtím. Každičký detail místnosti.
Tak proč se ve vzduchu náhle objevil elektrický náboj, v téhle tmě, která pro mě vlastně tmou nebyla? Bylo to kvůli tomu, že jsem si uvědomoval, že jsem jediný, kdo dokáže vidět jasně? Že jsme s Bellou byly pro ostatní neviditelní? Jakoby jsme byli sami, jen my dva, skrytí v tmavé místnosti, usazeni tak blízko sebe ...
Ruka se mi bez mého svolení pohnula směrem k ní. Jen aby se dotkla její ruky, aby ji ve tmě držela. Byla by to taková strašná chyba? Pokud by jí byla moje kůže odporná, jen by se odtáhla ...
Zkloubil jsem ruku zpět, pevně jsem si obě založil na hrudi a sevřel do pěstí. Žádné chyby. Slíbil jsem sám sobě, že neučiním žádné chyby bez ohledu na to, jak minimální se budou zdát. Pokud bych ji držel za ruku, jen bych chtěl víc - další zanedbatelný dotyk, další pohyb blíže k ní. To jsem cítil. Rostl ve mně nový druh touhy, pracoval na převýšení mé sebekontroly.
Žádné chyby.
Bella si bezpečně založila ruce na své hrudi a ty se jí zabalili do pěstí, přesně jako moje.
Na co myslíš? Umíral jsem touhou zašeptal k ní ty slova, ale třída byla příliš tichá na to, aby mi prošel dokonce i šeptající rozhovor.
Začal film, trošku osvětlil tu temnotu. Bella ke mně letmo vzhlédla. Všimla si jak strnule sedím - přesně jako ona - a usmála se. Rty se jí mírně rozdělily a její oči mi připadali plné teplých pozvání.
Nebo jsem možná viděl to, co jsem vidět chtěl.
Úsměv jsem jí opětoval; dech se jí zasekl a rychle se podívala jinam.
To to ještě zhoršilo. Neslyšel jsem její myšlenky, ale najednou jsem si byl jistý, že předtím jsem měl pravdu a ona chtěla, abych se jí dotknul. Cítila stejnou nebezpečnou touhu jako já.
Mezi našimi těly to jiskřilo.
Za celou hodinu se ani nepohnula, držela si svou strnulou, kontrolovanou pozici jako já tu moji. Občas po mně znovu pokukovala a ta jiskra mnou proběhla jako elektrický šok.
Hodina plynula - pomalu a přece ne dosti pomalu. To bylo tak nové, mohl jsem s ní takto sedět i dny, jen abych si naplno vychutnal ten pocit.
Jak minuty plynuly, měl jsem sám se sebou tucet různých debat - rozumem jsem bojoval proti touze, když jsem se snažil omluvit to, že bych se jí dotknul.
Konečně, pan Banner opět rozsvítí.
V jasné záři se atmosféra místnosti zase vrátila k normálu. Bella vydechla a natáhla se, uvolňovala si před sebou prsty. Pro ni to muselo být nepohodlné, sedět tak dlouho v jedné pozici. Pro mě to bylo lehčí - nehybnost byla přirozená.
Zachichotal jsem se k úlevě v jejím výrazu. "No, to bylo zajímavé."
"Uhmm," zamumlala, přesně chápala, o čem mluvím, ale nekomentovala to. Co bych dal za to, vědět na co myslí právě teď.
Povzdechl jsem si. Jakkoli silné přání mi v tomto nepomůže.
"Půjdeme?" Zeptal jsem se, vstávajíc.
Udělala grimasu a kývavě se postavila, ruce měla roztažené, jakoby se bála, že spadne.
Mohl jsem jí nabídnout ruku. Nebo jsem ji mohl umístit pod její loket - jen zlehka - a podpírat ji. Určitě by to nebylo tak strašné porušení pravidel ...
Žádné chyby.
Byla velmi tichá, jak jsme kráčeli k tělocvičně. Mezi její očima se zjevila ta vráska, znamení, že je zabraná v myšlenkách. A i já jsem úporně přemýšlel.
Jeden dotyk jí neublíží, bojovala moje sobecká část.
Tlak mé ruky jsem dokázal snadno zmírnit. Dokud jsem se úplně kontroloval, to vlastně nebylo ani tak těžké. Můj hmat byl lépe vyvinut jako lidský; mohl jsem žonglovat s tuctem křišťálových sklenic, aniž by sem jedinou z nich rozbil; mohl jsem pohladit mýdlovou bublinu tak, aby nepraskla. Dokud jsem se úplně kontroloval ...
Bella byla jako mýdlová bublina; křehká a těkavá. Dočasná.
Jak dlouho budu schopen omlouvat svou přítomnost v jejím životě? Kolik mám času? Budu mít další takovou šanci, jako v této chvíli, v této sekundě? Nebude vždy na dosah ruky ...
Bella se přede dveřmi tělocvičny ke mně otočila a oči se jí při pohledu na můj výraz rozšířily. Nepromluvila. Podíval jsem se na sebe odrážejíc se v jejích očích a viděl jsem ten boj v mých vlastních. Sledoval jsem, jak se mi změnil výraz, když moje lepší stránka ten spor prohrála.
Moje ruka se zvedla bez vědomého příkazu, aby to udělala. Tak jemně jakoby byla z toho nejtenčího skla, jako by byla křehká bublina, moje prsty pohladili tu teplou pokožku, která pokrývala lícní kost. Pod mým dotekem se zahřívala a cítil jsem, jak jí pod průhlednou pokožkou rychle pulzuje krev.
Dost, přikázal jsem, i když moje ruka se toužila zformovat kolem té půlky její tváře. Stačilo.
Bylo náročné tu ruku odtáhnout, zastavit sebe sama od pohybu ještě blíže k ní. V tom okamžiku mi hlavou proběhlo tisíc různých možností - tisíc různých způsobů, jak se jí dotknout. Špička mého prstu obkreslující tvar jejích rtů. Moje dlaň nadzdvihující její bradu. Vytáhnout jí tu sponku z vlasů a nechat je zalít mi ruku. Moje ruce obtočené kolem jejího pasu, držící ji oproti celé délce mého těla.
Dost.
Nutil jsem se otočit, pohnout se od ní. Tělo se mi pohybovalo strnulé - neochotně.
Mysl jsem nechal za sebou, sledoval jsem ji, jak jsem rychle kráčel pryč, téměř jsem utíkal před tím pokušením. Zachytil jsem myšlenky Mika Newtona - ty byly nejhlasitější - když pozoroval Bellu, jak kolem něj nepřítomně procházela, její oči nesoustředěné a tváře červené. Zamračil se a moje jméno se v jeho myšlenkách najednou spojovalo s nadávkou; nemohl jsem si pomoci - trochu jsem se zakřenil.
Ruka mě pálila. Spustil jsem ji a pak sevřel do pěsti, ale stále mě v ní bezbolestně bodalo.
Ne, neublížil jsem jí - ale dotýkat se jí bylo stále chybou.
Bylo to jako oheň - jakoby se mi to pálení žízně v hrdle rozšířilo do celého těla.
Když u ní budu příště tak blízko, budu schopen zabránit sám sobě, abych se jí znovu dotknul? A pokud se jí jednou dotknu, budu schopen zůstat jen u toho?
Žádné další chyby. V tom to bylo. Uchovej si tu vzpomínku Edwarde, řekl jsem si tvrdě, a ruce držel u těla. Buď to, nebo se budu muset donutit odejít ... nějak. Protože jsem si nemohl dovolit být u ní, když jsem trval na dělaní chyb.
Zhluboka jsem se nadechl a pokusil se uspořádat si myšlenky.
Emmett se ke mně před anglickou budovou přidal.
"Čau, Edwarde." Vypadá lépe. Zvláštně, ale lépe. Šťastný.
"Čau, Emme." Vypadal jsem být šťastný? Předpokládal jsem - navzdory tomu chaosu v hlavě - že se tak cítím.
Raději ani neotvírej ústa, kámo. Rosalie ti chce vytrhnout jazyk.
Povzdechy jsem si. "Promiň, že se tím kvůli mně musíš zabývat. Jsi na mě naštvaný? "
"Né. Rose se přes to dostane. I tak to k tomu směřovalo. "Podle toho, co vidí Alice ...
Tak právě v té chvíli jsem nechtěl myslet na Aliciny vize. Zíral jsem před sebe a zatínal zuby.
Když jsem si hledal nějaké rozptýlení, zachytil jsem pohled Bena Cheneyho, který se před námi vlekl do učebny španělštiny. Aha - moje šance dát Angele její dárek.
Zastavil jsem se a chytil Emmettovu ruku. "Počkej sekundu."
Co se děje?
"Vím, že si ji nezaslouží, ale uděláš mi laskavost?"
"O co jde?" Ptal se zvědavě.
Polohlasně - a rychlostí, která by ty slova udělala nesrozumitelná pro lidi bez ohledu na to, jak hlasitě by byly mluvené - jsem mu vysvětlil, co chci.
Když jsem skončil, zůstal na mě prázdně civět, myšlenky měl stejně mlhavé jako obličej.
"Takže?" Povzbuzoval jsem. "Pomůžeš mi s tím?"
Trvalo mu minutu odpovědět. "Ale proč?"
"Ale no tak, Emmette. Proč ne? "
Kdo si a co si udělal s mým bratrem?
"Nejsi ty ten, kdo si stěžuje, že škola je vždy o tomtéž? To je něco alespoň trochu jiného, ne? Ber to jako experiment - experiment s lidskou povahou. "
Ještě chvíli na mě zíral před tím, než ustoupil. "No, je to něco jiného, to uznávám ... OK, dobře." Odfrkl si a pak pokrčil rameny. "Pomohu ti."
Ušklíbl jsem se, svým plánem jsem byl ještě nadšenější, když v něm byl on. Rosalie byla otravná, ale vždy jí budu vděčný za to, že si vybrala Emmetta; nikdo neměl lepšího bratra než já.
Emmet nepotřeboval trénink. Jak jsme vcházeli do třídy, jednou jsem zašeptal jeho repliky.
Ben už byl na svém místě za mým, shromažďoval si roli, aby ji mohl předat. I s Emmettem jsme se usadili a udělali totéž. Třída ještě nestichla; mumlání potkávacích rozhovorů bude trvat, dokud paní Goffová nepožádá o pozornost. Nepožádala, hodnotila zkoušení z minulé hodiny.
"Takže," promluvil Emmett hlasitějším hlasem než bylo třeba - pokud by skutečně mluvil pouze se mnou. "Už si pozval Angelu Webberovou ven?"
Šustění papírů za mnou se náhle zastavil, Ben ztuhnul, jeho pozornost se zaměřila na náš rozhovor.
Angela? Vyprávějí si o Angele?
Dobře. Měl jsem jeho zájem.
"Ne," řekl jsem, pomalu kroutíc hlavou, aby to vypadalo lítostivě.
"Proč ne?" Improvizoval Emmett. "Co si to za zbabělce?"
Udělal jsem na něj grimasu. "Ne. Slyšel jsem, že se zajímá o někoho jiného. "
Edward Cullen se chystal pozvat Angelu ven? Ale ... Ne. To se mi nelíbí. Nechci, aby se k ní přiblížil. On je ... není pro ni tím pravým. Není ... bezpečný.
Nečekal jsem rytířskost, ochranitelský instinkt. Pracoval jsem na žárlivosti. Ale cokoliv fungovalo.
"To se tím necháš zastavit?" Zeptal se Emmett pohrdavě, zase improvizoval. "Co soutěžit?"
Provrtával jsem ho pohledem, ale využil jsem, co mi nabídl. "Podívej, myslím, že má toho Bena vážně rada. Nehodlám ji přesvědčovat. Jsou i jiné dívky. "
Reakce na židli za mnou byla elektrizující.
"Koho?" Ptal se Emmet, zpět ve scénáři.
"Moje partnerka na laborky říkala, že je to nějaké děcko jménem Cheney. Nejsem si zcela jistý, zda vím, kdo to je. "
Zastavil jsem úsměv. Jen nafoukaní Cullenovi mohli uspět s předstíráním, že v této malinké škole neznají každého studenta.
Benovi v hlavě vířil šok. Mě? Vedle Edwarda Cullena? Ale proč by měla ráda mě?
"Edwarde," zamumlal Emmett tišeji, převracejíc očima směrem k tomu chlapci. "Je přímo za tebou," naznačil ústy, tak očividně, že si ty slova mohl přečíst i ten člověk.
"Ou," naznačil jsem i já.
Otočil jsem se na židli a letmo jsem se podíval na kluka za mnou. Na sekundu byly ty černé oči za brýlemi vystrašené, ale potom se vzpamatoval a upravuje svá úzká ramena, uražený mým zřetelný podceňujícím hodnocením. Brada se mu vystrčila a jeho zlato-hnědá pokožka ztmavla vztekle červenou.
"Uf," řekl jsem arogantně, když jsem se otočil zpět k Emmettovi.
Myslí si, že je lepší než já. Ale Angela ne. Ukážu mu ...
Perfektní.
"Ale neříkal si, že na ples bere toho Yorka?" Zeptal se Emmett a při vyslovení jména toho kluka si odfrkl, jakoby se posmívá jeho nešikovnosti.
"To bylo podle všeho skupinové rozhodnutí." Chtěl jsem si být jistý, že to Ben chápe. "Angela je stydlivá. Pokud B - no, pokud ten kluk nemá nervy pozvat ji ven, ona jeho nikdy nepozve. "
"Ty máš rád stydliví dívky," řekl Emmett, zpět v improvizaci. Tiché dívky. Dívky jako ... hmm, nevím. Možná Bella Swanová?
Ušklíbl jsem se na něj. "Přesně." Pak jsem se vrátil k té představě. "Možná Angelu čekání omrzí. Možná ji pozvu na stužkovanou. "
Ne, nepozveš, pomyslel si Ben a upravoval se na své židli. No a co, že je ode mne o tolik vyšší? Pokud to nevadí jí, tak mně také ne. Ona je nejmilejší, nejmoudřejší, nejkrásnější dívka na této škole ... a chce mě.
Ten Ben se mi líbil. Vypadal být bystrý a s dobrými úmysly. Možná dokonce hodný dívky jako Angela.
Ukázal jsem Emmettovi pod lavicí zdvižené palce, když paní Goffová vstala a uvítala třídu.
OK, uznávám - byla to celkem sranda, myslel si Emmet.
Pousmál jsem se, potěšen, že jsem dopomohl ke šťastnému konci alespoň jednomu milostnému příběhu. Byl jsem si jistý, že Ben to dotáhne a Angela dostane můj anonymní dárek. Můj dluh byl splacen.
Lidé jsou takoví sprostí - dovolí, aby jim šestipalcový výškový rozdíl mařil jejich štěstí.
Ze svého úspěchu jsem měl dobrou náladu. Znovu jsem se usmál, když jsem se pohodlněji usadil na židli a připravil se na zábavu. Konec konců, jako Bella na obědě poukázala, na tělocviku jsem ji ještě v akci neviděl.
V té bublině myšlenek, které se hemžili po tělocvičně, se daly nejsnáze určit myšlenky Mika Newtona. Jeho mysl se pro mě za poslední týdny stala až moc známou. S rezignovaným povzdechem jsem se chystal naslouchat přes něj. Alespoň jsem si mohl být jistý, že svou pozornost bude věnovat Belle.
Slyšel jsem akorát jeho nabídku, že bude jejím badmintonovým partnerem; jak jí to navrhoval, myslí mu proběhly další možné partnerství. Úsměv mi pohasl, zuby se zaťali a musel jsem si připomenout, že zavraždit Mika Newtona nebyla přijatelná možnost.
"Díky, Miku - víš, že to nemusíš dělat."
"Neboj, budu se ti držet z dosahu."
Ušklíbli se na sebe a záblesky četných nehod - vždy nějakým způsobem spojené s Bellou - prolétávaly Mikovou hlavou.
Mike hrál nejprve sám, zatímco Bella váhala v zadní části kurtu, opatrně držela raketu, jakoby to byla nějaká zbraň. Potom se kolem procházel trenér Clapp a přikázal Mikovi, aby nechal hrát i Bellu.
O-ou, pomyslel si Mike, když se s povzdechem pohnula kupředu, držení raketu v dost nevhodném úhlu.
Jennifer Fordová myšlenkami jinde vyslala košík rovně k Belle. Mike sledoval, jak se za ním naklonila, švihala raketou na míle daleko od jejího cíle a vpadl jí do toho ve snaze zachránit ten úder.
S obavami jsem pozoroval trajektorii Belliny rakety. Jasně, narazila do natažené sítě a odskočila zpět k ní, praštila ji do čela dříve, než se stočila a s dunivým zvukem praštila Mikovu ruku.
Au. Au. Jau. Z toho bude modřina.
Bela si TŘELA čelo. Bylo těžké zůstat na místě, kam jsem patřil, když jsem věděl, že je zraněná. Ale co bych mohl dělat, kdybych tam byl? A nezdálo se to být vážné ... Váhavě jsem sledoval. Pokud by se i nadále snažila hrát, chystal jsem se vymyslet si nějakou záminku, abych ji z té třídy vytáhl.
Trenér se rozesmál. "Sorry, Newtone." To děvče je největší smolař, jakého jsem kdy viděl. Neměla by ohrozit ostatní ...
Záměrně se otočil a odešel se dívat na někoho jiného, takže Bella se mohla vrátit ke své předchozí pozorovatelské roli.
Au, pomyslel si opět Mike a masíroval si ruku. Obrátil se k Belle. "Si v pohodě?"
"Jo, a ty?" Zeptala se zahanbeně, červenajíc se.
"Myslím, že to zvládnu." Nechci znít jako ufňukanec. Ale člověče, to bolí!
Mike pohupoval rukou do kruhu, trhal sebou.
"Já raději zůstanu tady vzadu," řekla Bella, v obličeji měla spíše zahanbenost a starost než bolest. Možná Mike schytal to nejhorší. Rozhodně jsem doufal, že to bylo v tom. Alespoň už nehrála. Držela raketu tak opatrně za zády, oči rozšířené výčitky svědomí ... musel jsem zakrývat smích kašlem.
Co je tak směšné? chtěl vědět Emmett.
"Pak ti to řeknu," zamumlal jsem.
Bella se již neodvážila hrát. Trenér ji ignoroval a nechal Mika hrát samotného.
Prolétl jsem test na konci hodiny a paní Goffová mě pustila dříve. Upřeně jsem poslouchal Mika, jak jsem kráčel přes školní pozemek. Rozhodl se, vyptávatť se na mne Belly.
Jessika přísahala, že spolu randí. Proč? Proč si musel vybrat právě ji?
Neuvědomoval si ten skutečný fenomén - že si ona vybrala mě.
"Takže?"
"Takže, co?" Zajímalo ji.
"Ty a Cullen, hm?" Ty a ten šílenec. Myslím, pokud je pro tebe bohatý kluk tak důležitý ...
Zaťal jsem zuby při jeho hanebnému předpokladu.
"To není tvoje věc, Miku."
Obrana. Takže to je pravda. Blbost. "Nelíbí se mi to."
"Nemusí," odsekla.
Jak to, že nevidí, jaký je to cirkusant? Jací jsou vlastně všichni. Jak na ni civí. Mrazí mě při tom. "Dívají se na tebe jako ... jako by si byla něco k jídlu."
Přikrčil jsem se, čekal jsem, co odpoví.
Její tvář nabrala jasně červený odstín a stiskla rty jakoby zadržela dech. Potom jí přes ně náhle uniklo zachichotání.
Ještě se mi směje. Super.
Opřel jsem se o stěnu tělocvičny a snažil se posbírat.
Jak se mohla Mikovu obvinění zasmát - trefil se tak přesně, že jsem se začínal bát, že toho Forks ví až příliš ... Jak se může smát komentáři, že bych ji mohl zabít, když ví, že je to čistá pravda ? Co na tom bylo vtipné?
Co s ní bylo?
Měla morbidní smysl pro humor? To mi nesedělo do mého názoru na povahu, ale jak jsem si mohl být jistý? Nebo bylo asi moje snění o neopatrném andělu v tomto jednom ohledu pravdivé a ona absolutně nepoznala pocit strachu. Odvahu - to bylo to správné slovo. Jiní by mohli říci fakt, ale já jsem věděl, jaká je statečná. Ať už byl důvod jakýkoli, tento nedostatek strachu pro ni nebyl dobrý. To kvůli tomuto zvláštnímu nedostatku se věčně dostávala do problémů? Možná mě u sebe bude potřebovat navždy ...
Už jen proto jsem měl povznesenou náladu.
Pokud se prostě dokážu vycvičit, být pro ni bezpečný, pak pro mě možná bude správné s ní zůstat.
Jak procházela dveřmi tělocvičny, ramena měla strnulé a spodní ret opět mezi zuby - známka znepokojení. Ale jakmile její oči našli moje, ztuhlé ramena se uvolnily a na tváři se jí objevil široký úsměv. Byl to zvláštní klidný výraz. Namířila si to bez váhání rovnou ke mně, zastavila se až když byla tak blízko, že teplo jejího těla se na mne přelilo jako přílivová vlna.
"Ahoj," zašeptala.
Štěstí, které jsem v té chvíli pocítil, znovu nemělo obdoby.
"Ahoj," řekl jsem a pak - protože kvůli své náhle povznesené náladě jsem nedokázal odolat podpíchnut ji - jsem přidal, "Jak bylo na tělocviku?"
Úsměv se jí trochu zakolísal. "Fajn."
Byla ubohý lhář.
"Vážně?" Zeptal jsem se, chystal jsem se trvat na té záležitosti - ještě jsem si dělal starosti o její hlavu; bolela ji? - Ale myšlenky Mika Newtona byly tak hlasité, že narušilo moji koncentraci.
Nesnáším ho. Kéž by umřel. Doufám, že s tím svým nablýskaným autem sejde rovnou z útesu. Proč ji prostě nemůže nechat na pokoji? Ať se přilepí na vlastní druh - na strašidla.
"Co?" Žádala Bella.
Moje oči se opět zaměřili na její obličej. Podívala se na Mikova vzdalující se záda a pak zase na mne.
"Newton mi leze na nervy," přiznal jsem.
Ústa se jí otevřely a úsměv zmizel. Musela zapomenout, že jsem měl moc, sledovat její katastrofální poslední hodinu, nebo doufat, že jsem ji nevyužil. "Že si zase poslouchal?"
"Jak se má hlava?"
"Ty jsi neuvěřitelný!" Řekla přes zuby a pak se ode mne obrátila a rozzuřeně kráčela k parkovišti. Pokožka jí na tvářích tmavě zčervenala - byla zahanbena.
Držel jsem s ní krok a doufal, že ji ten hněv brzy přejde. Obvykle mi rychle odpustila.
"To ty sis vzpomněla, že jsem tě nikdy neviděl v tělocvičně," vysvětloval jsem. "Vzbudila si mou zvědavost."
Neodpověděla; svraštila obočí.
Na parkovišti se najednou zastavila, když zjistila, že cesta k mému autu je zablokovaná hloučky mužských studentů.
Zajímalo by mě jakou mu dali rychlost ...
Podívejte na ty SMG posuvné opěrky. Nikde mimo časopisů jsem takové v životě neviděl ...
Pěkné boční mřížky ...
Jaj, kdyby jsem tak někdy měl jen tak pohodlných šedesát tisíc dolarů ...
Přesně kvůli tomuto bylo lepší, aby Rosalie to auto používala mimo města.
Dral jsem se přes tlačenici žádostivých kluků ke svému autu; po sekundě zaváhání mě Bella následovala.
"Nápadné," zamumlal jsem, jak lézla dovnitř.
"Co je to za auto?" Zajímalo ji.
"M3."
Zamračila se. "Já nečtu Svět motorů."
"Je to BMW." Převrátit jsem oči a poté se soustředil na couvání, abych nikoho nepřejel. Musel jsem se trochu pozorněji zahledět na kluky, kterým se jaksi nechtělo uhnout z cesty. Půl sekundové setkání s mým pohledem je zdá se přesvědčilo.
"Stále se zlobíš?" Zeptal jsem se jí. Už se nemračila.
"Rozhodně," odpověděla mi krátce.
Povzdechy jsem si. Možná jsem to neměl vytahovat. Ach, dobře. Myslím, že se mohu pokusit o odškodné. "Odpustíš mi, pokud se omluvím?"
Chvíli o tom přemýšlela. "Možná ... pokud to budeš myslet vážně," rozhodla se. "A pokud mi slíbíš, že to už nikdy neuděláš."
Nemínil jsem jí lhát, ale s tím jsem nijak neplánoval souhlasit. Možná když jí navrhnu jinou výměnu.
"Co když bych to myslel vážně a dovolil ti v sobotu řídit?" V duchu jsem se při té myšlence přikrčil.
Objevila se vráska, když zvažovala tento nový obchod. "Dohodnuto," promluvila po chvíli přemýšlení.
Teď na mou obranu ... nikdy předtím jsem se úmyslně nesnažil Bellu okouzlit, ale teď se mi zdálo, že by se to mohlo hodit. Zahleděl jsem se jí hluboko do očí, než jsem odcházel od školy, zvědavý, zda to dělám dobře. Použil jsem svůj přesvědčovací tón.
"Tak mě tedy velmi mrzí, že tě zlobím."
Srdce jí bilo hlasitěji a jeho rytmus byl náhle sto tepový. Oči se jí rozšířily, vypadaly trochu omráčeně.
Pousmál jsem se. Tuším jsem to udělal dobře. Samozřejmě, že i já jsem měl trochu problém odtrhnout pohled od jejích očí. Stejně očarovaný. Ještě že jsem tuto cestu znal nazpaměť.
"A v sobotu brzy ráno budu u vás jako na koni," přidal jsem, ukončující dohodu.
Rychle zamžourala a potřásla hlavou, jakoby si ji chtěla něco objasnit. "Ehm," řekla. "Nevím, jak budu vysvětlovat Charliemu, odkud se na naší příjezdové cestě vzalo to cizí Volvo."
Ach, jak málo mě stále poznala. "Neměl jsem v úmyslu přijet autem."
"Jak -" začala se ptát.
Přerušil jsem ji. Ta odpověď by se těžko vysvětlovala bez názorné ukázky a nyní je asi těžko ten správný čas. "Nedělej si s tím starosti. Budu tam, bez auta. "
Naklonila hlavu na stranu a na sekundu vypadala, jakoby se na mě šla tisknout, ale pak zřejmě změnila názor.
"Už je později?" Zeptala se, připomínala mi náš dnešní nedokončený rozhovor v jídelně; pustila se jedné těžké otázky jen na to, aby se vrátila k další, která byla ještě horší.
"Myslím, že ano," přisvědčil jsem neochotně.
Zaparkoval jsem před jejím domem, napjatý, jak jsem se snažil vymyslet, jak jí to vysvětlit ... bez toho, aby se naplno projevila moje obludná přirozenost, bez toho, abych ji zase vystrašil. Nebo to bylo zlé? Minimalizovat mou temnou stránku?
Čekala s toutéž maskou zdvořilého zájmu, kterou měla na tváři při obědě. Pokud bych nebyl tak nervózní, ten její absurdní klid by mě rozesmál.
"Stále chceš vědět, proč mě nemůžeš vidět lovit?" Zeptal jsem se.
"No, hlavně jsem byla zvědavá na tvou reakci," řekla.
"Vystrašil jsem tě?" Ptal jsem se a byl jsem si jistý, že to popře.
"Ne."
Pokusil jsem se neusmát - neúspěšně. "Je mi líto, že jsem tě vyděsil." A pak mi ten momentální úsměv z tváře zmizel. "To mě jen rozhodilo pomyšlení na to, že by si tam byla ... dokud bychom lovili."
"To by bylo zlé?"
Ten vnitřní obrázek byl již příliš mnoho - Bella, taková zranitelná v prázdné tmě; já mimo kontrolu ... snažil jsem se to vypudit z hlavy. "Mimořádná."
"Nebo ...?"
Zhluboka jsem se nadechl a na chvíli se soustředil na tu tepelnou destrukci tkáně žízeň. Cítil jsem ho řídit, zkoušel svou převahu nad ním. Už mě nikdy neovládne - strašně jsem chtěl, aby to byla pravda. Budu pro ni bezpečný. Hleděl jsem na mraky, ale neviděl jsem je, přál jsem si, abych mohl věřit tomu, že moje odhodlání by něco změnilo, kdybych při lovu zachytil její pach.
"Když lovíme ... nechávám se řídit našimi smysly," řekl jsem jí, a každé slovo jsem důkladně zvážil, než jsem ho vyslovil. "Které jsou méně ovládané myslí. Hlavně čichem. Kdyby si byla kdekoli blízko mě, když takhle ztratím kontrolu ... "
Utrápeně jsem zakroutil hlavou při pomyšlení na to, co by se - nikoli co by se mohlo, ale co by se - tehdy určitě stalo.
Slyšel jsem zadrhnutí v jejím srdečním tepu a nedočkavě se otočil, abych jí mohl číst v očích.
Bellina tvář byla klidná, její výraz vážný. Rty měla jen mírně našpulené - hádal jsem, že zájmem. Ale co ji zajímalo? Její vlastní bezpečnost? Nebo moje trápení? Dále jsem na ni civěl, snažil jsem se rozluštit její dvojsmyslný výraz.
Ona mi pohled oplácala. Po chvíli se její oči zvětšily a zorničky rozšířily, i když světlo se nezměnilo.
Dech se mi zrychlil a to ticho v autě se najednou znovu zdálo elektrizující, přesně jako v té potemnělé biologické učebně dnes odpoledne. Opět mezi námi přeskočila jiskra a moje touha dotknout se jí byla dokonce ještě silnější než požadavky žízně.
Ta pulzující energie způsobila, jako bych jsem měl opět tep. Moje tělo ním zpívalo. Jako by jsem byl člověk. Více než cokoliv na tomto světě jsem chtěl cítit to teplo jejích rtů na svých. Sekundu jsem zoufale bojoval, najít v sobě tu sílu, tu kontrolu, abych se natolik dokázal ústy přiblížit k její pokožce ...
Trhavě se nadechla a já jsem si až tehdy uvědomil, že když se mně dech zrychlil, ona přestala dýchat úplně.
Zavřel jsem oči, pokoušel jsem se zlomit to spojení mezi námi.
Žádné další chyby.
Bellina existence závisela na tisícovce jemně vyvážených chemických procesů - všechny se daly tak snadno přerušit. Rytmické stahování jejích plic, přívod kyslíku - to bylo pro ni životně důležité. Třepotající tempo jejího křehkého srdce mohlo být zastaveno tolika různými, blbý nehodami nebo chorobami nebo ... mnou.
Nevěřil jsem tomu, že kterýkoli člen mé rodiny by váhal, kdyby mu nabídli šanci vrátit se zpět - pokud by ten dotyčný mohl nesmrtelnost vyměnit opět za smrtelnost. Kdokoli z nás by kvůli tomu skočil do ohně. Hořel by tolik let nebo století, kolik by bylo třeba.
Většina z našeho druhu stavěla nesmrtelnost nad vše ostatní. Existovaly dokonce lidé, kteří po ní dychtili, kteří v tmavých koutech hledali ty, kteří jim mohli dát ten nejčernější z darů ...
My ne. Ne moje rodina. Vyměnili bychom cokoliv za to, být lidmi.
Ale ani jeden z nás nikdy tak netouží po způsobu, jak se vrátit, jako já v té chvíli.
Zíral jsem na mikroskopické trhlinky a vady na předním skle, jakoby v něm bylo skryto nějaké řešení. To jiskření neopadlo a já jsem se musel soustředit, abych ruce nechal na volantu.
V ruce mě znovu začalo bezbolestně píchat z toho, jak jsem se jí předtím dotknul.
"Bello, myslím, že by si už měla jít dovnitř."
Hned mě bez komentáře poslechla, vystoupila a zabuchla za sebou dveře. Cítila, že se blíží katastrofa tak jasně jako já?
Bolelo ji odejít, jak mě bolelo nechat ji jít? Jedinou útěchou mi bylo, že ji brzy uvidím. Dříve než uvidí ona mne. Na tom jsem se usmál, pak jsem stáhl okno a naklonil se, abych k ní ještě jednou promluvil - teď to bylo bezpečnější, s teplem jejího těla mimo auta.
Otočila se, aby zjistila, co chci - zvědavá.
Stále zvědavá, přesto, že se mě dnes vyptávala na tolik otázek. Moje vlastní zvědavost nebyla uspokojena vůbec; dnešní odpovídání na otázky odhalilo jen moje tajemství - od ní jsem dostal jen vlastní dohady. To nebylo fér.
" Bello?"
"Ano?"
"Zítra jsem na řadě já."
Čelo se jí svraštilo. "V čem?"
"V kladení otázek." Zítra, když budeme na bezpečnějším místě, obklopeni svědky, dostanu své odpovědi. Při té myšlence jsem se ušklíbl a pak jsem se obrátil, protože se ani nepohla. I když byla z auta ven, ve vzduchu zůstávala ozvěna té energie. I já jsem chtěl vystoupit, odvést ji ke dveřím - výmluva, abych mohl zůstat vedle ní ...
Žádné další chyby. Přidal jsem plyn a povzdechl jsem si, když za mnou zmizela. Připadalo mi to, jakoby jsem věčně vyběhl k Belle nebo od ní, nikdy jsem nezůstal stát. Budu muset najít nějaký způsob, jak neustoupí, pokud se vůbec někdy přestaneme dohadovat.
† 31. 05. 2010 | kód autora:
QR1
11. kapitola – Vyptávání
CNN to zveřejnila jako první.
Byl jsem rád, že jsem viděl zprávy dříve, než jsem odešel, protože jsem byl hrozně zvědavý, jak to vnímají lidé a jak velkou pozornost to upoutá. Naštěstí dnes byly zprávy přeplněné horšími událostmi jako například zemětřesení v Jižní Americe nebo politický únos na Středním východě. Takže reportáž trvala jen pár sekund a obsahovala jen pár vět a jeden nekvalitní obrázek. "Alonzo Calderas Wallace, podezřený z vícenásobného znásilnění a vraždy, hledaný ve státech Texas a Oklahoma, byl, díky anonymnímu tipu, minulou noc zadržený v Portlandu, stát Oregon. Časně ráno byl nalezený v bezvědomí v uličce jen pár metrů od policejní stanice. Zodpovědné osoby nám zatím nemůžou poskytnou informace, jestli bude obviněný převezen do Houstonu nebo do Oklahoma City na soudní přelíčení."
Fotografie byla nekvalitní a v době pořízení měl na tváři krátkou bradku. I kdyby Bella reportáž viděla, pravděpodobně by ho nepoznala. Doufal jsem, že se tak ale nestalo, jen by se zbytečně znepokojovala.
"Nikdo si tu reportáž s ničím nespojí. Je to příliš daleko, aby se tím lidé zabývali," řekla mi Alice. "Carlisle to zařídil moc dobře, když ho odvezl ven ze státu."
Přikývl jsem. I tak, Bella se nikdy moc na televizi nedívala a jejího otce jsem nikdy neviděl sledovat něco jiného než sportovní kanály.
Udělal jsem, co jsem mohl. On už si nikdy nevybere další oběť a já jsem se nestal vrahem. Aspoň zatím ne. Bylo to správné rozhodnutí, že jsem to svěřil do Carlisleových rukou, i když jsem si stále moc přál, aby z toho ten netvor nebyl vyvázl tak lehce. Přistihl jsem se při myšlence, jak doufám, že ho převezou do Texasu, kde byl trest smrti velmi oblíbený.
Ne. Už na tom nezáleželo. Radši to hodím za hlavu a budu se soustředit na cosi důležitějšího. Z pokoje Belly jsem odešel ani ne před hodinou, ale už teď jsem se nemohl dočkat toho, až ji znovu uvidím.
"Alice, nebude ti vadit, když – "
Přerušila mě. "Rosalie bude řídit. Bude sice dost vytočená, ale víš dobře, že si bude užívat každý moment, kdy bude moci předvádět svoje auto." Zvonivě se zasmála.
Zakřenil jsem se. "Uvidíme se ve škole."
Alice si povzdechla, přičemž přeměnila můj široký úsměv na úšklebek.
Já vím, já vím, pomyslela si. Ještě ne. Počkám, až budeš připravený, abys mě představil Belle. Ale měl bys vědět, že to není jen o tom, že se chovám dost sobecky, Bella mě bude také milovat.
Nekomentoval jsem její myšlenky, když jsem odcházel. Ale tohle ovšem byla jiná situace. Bude Bella chtít poznat Alici? Bude chtít mít za přítelkyni upírku?
Poznat Bellu ... tahle myšlenka jí pravděpodobně nebude ani v nejmenším obtěžovat. Zamračil jsem se. To, co chtěla Bella a co pro ni bylo nejlepší, byly dvě naprosto odlišné věci.
Začal jsem se cítit nesvůj, když jsem zaparkoval na Belině příjezdové cestě. Lidské přísloví mluvilo o tom, že věci ráno vypadají naprosto odlišně – že se věci mění, když se na ně člověk vyspí. Budu vypadat v tomhle ranním světle mlžného dne jinak? Víc nebo méně hrozivě než v noci? Stihla po dobu spánku vstřebat pravdu? Bude nakonec více vystrašená?
I když její sny byly v noci klidné. Když znovu a znovu vyslovovala moje jméno, usmívala se. Několikrát dokonce zamumlala přání, abych zůstal. Že by to dnes už nic neznamenalo? Nervózně jsem čekal, naslouchajíc zvukům uvnitř domu – rychlé, zmatené běhání po schodech, hlasité odtrhnutí alobalu, zvuk zatřesení obsahu ledničky, když ji prudce zavřela. Jako kdyby pospíchala. Nemohla se dočkat školy? Usmál jsem se nad tou myšlenkou a vrátil se mi ztracený optimismus.
Pravděpodobně – vezmeme – li v úvahu rychlost jejího starého pickupu – přeci jen měla trochu zpoždění.
Bella téměř vyběhla z domu. Taška jí sletěla z ramen, vlasy měla stočené do čehosi neurčitého, co se jí začalo stejně na krku rozpadat. Hrubý zelený svetr, který měla na sobě, ji nemohl uchránit před tím, aby se neschoulila zimou.
Ten dlouhý svetr byl pro ni příliš velký a nevypadal bůhvíjak. Zakrýval její štíhlou postavu a zahalil všechny její přitažlivé křivky do jakési neforemné hmoty. Byl jsem tomu ale rád, i když jsem si zároveň přál, aby si oblékla něco jiného, například něco jako tu modrou blůzu, kterou měla na sobě včera ...
Látka velmi pěkně přiléhala k její pokožce a měla dost velký výstřih na to, aby odhalila nádherné křivky klíční kosti. Modrá látka, jako řeka obklopovala její jemnou postavu ...
Bylo lepší – nevyhnutelnější – když jsem moc nemyslel na její postavu, a tak jsem jí byl vděčný za svetr, který si dnes oblékla. Nemohl jsem si dovolit dělat chyby a ten zvláštní hlad, který ve mně vyvolávaly myšlenky na její rty ... její pokožku ... její tělo ... dále nad tím přemýšlet by byla velká chyba. Hlad, který se mi vyhýbal sto let. Ne, nemohl jsem si dovolit se jí dotknout, protože to bylo neuskutečnitelné.
Mohl bych jí zlomit.
Bella vyběhla ze dveří tak rychle, že téměř vrazila do mého auta. Ani si nevšimla, že stojím na příjezdové cestě. Rychle zabrzdila a kolena se jí začala třást jako vylekanému káčátku. Taška jí spadla z ramen, a když se její oči konečně zaměřily na auto, údivem se jí rozšířily.
Vystoupil jsem z auta, nedbajíc na lidskou chůzi a otevřel jsem dveře u spolujezdce. Už nebudu víc předstírat – když jsme spolu byli sami, mohl jsem být sám sebou.
Vyplašeně se na mě podívala, jako kdybych se najednou zjevil z mlhy. A potom se překvapení v jejích očích změnilo na něco jiného a já už jsem si více nedělal starosti – nebo nedoufal – že se její city přes noc změnily. Vřelost, obdiv, omámení, to vše se jí objevilo v čokoládových očích.
"Nechceš jet dneska se mnou?" zeptal jsem se. Na rozdíl od včerejšího večera ji dám na vybranou. Odteď se musí vše řídit její vůlí.
"Chci, děkuju," odpověděla a bez váhání nasedla do mého auta.
Opustí mě někdy nadšení z toho, že jsem jediný, komu odpovídá ano? Pochybuju.
Proletěl jsem kolem auta, už jsem se nemohl dočkat, až se k ní připojím. Nezdálo se, že by jí moje rychlé objevení šokovalo.
Štěstí, které jsem cítil z toho, že sedí vedle mě, nemělo obdobu. I když jsem se cítil v kruhu mojí rodiny velmi dobře a příjemně a i navzdory všelijaké možné zábavě, jakou tenhle svět poskytoval, jsem se ještě nikdy necítil takhle šťastně. A i když jsem věděl, že to není správné, že to může skončit velice zle, nemohl jsem zadržet šťastný úsměv.
Přes opěrku hlavy na jejím sedadle jsem měl přehozenou bundu. Viděl jsem, jak si jí prohlíží.
"Přinesl jsem ti sako," řekl jsem jí. To byla moje jediná výmluva pro můj dnešní ranní příjezd. Venku byla zima. Ona neměla bundu. Byla to taková přípustná forma galantnosti. "Nechci, abys onemocněla nebo tak."
"Nejsem cukrová panenka," protestovala a sledovala přitom více moji hruď než tvář, jako kdyby váhala se mi podívat do očí. Ale než jsem ji stačil začít přesvědčovat, přitáhla si bundu na klín a prostrčila paže těmi příliš dlouhými rukávy.
"Vážně?" opáčil jsem tichým hlasem.
Nabral jsem směr ke škole, zatímco Bella se dívala z okna. Ticho jsem vydržel jen pár sekund. Musel jsem vědět, nad čím dnes ráno přemýšlí. Tak moc se změnilo, od chvíle, kdy naposledy svítilo sluníčko.
Otočil jsem a usmál se na ní. "Copak, dneska žádných dvacet otázek?"
Opětovala můj úsměv, šťastná, že jsem o tom začal mluvit. "Trápí tě moje otázky?"
"Ne tolik jako tvoje reakce." Řekl jsem jí upřímně, stále se na ní usmívajíc.
Zamračila se. "Reaguju špatně?"
"Ne, to je ten problém. Bereš všechno tak v klidu – to je nepřirozené." Ani jednou nezakřičela. Jak je to možné? "Nutí mě to přemítat, co si vážně myslíš." Samozřejmě, vše co dělala, i nedělala, ve mně vyvolávalo tenhle pocit.
"Vždycky ti říkám, co si opravdu myslím."
"Ale vybíráš jen něco."
Skousla si ret. Zdálo se, že si ani neuvědomuje, že to dělá – dělala to automaticky. "Nijak moc."
A přesně tyhle dvě slova, ve mně vyvolaly příšernou zvědavost. Co přede mnou skrývala? "Dost, aby mě to dovádělo k šílenství," opáčil jsem.
Zaváhala a potom zašeptala. "Ty to nechceš slyšet."
Na chvíli jsem se nad tím zamyslel, v hlavě jsem procházel náš rozhovor z minulé noci, slovo za slovem, až jsem na to přišel. Možná, že mi to trvalo tak dlouho, protože jsem si nechtěl vybavit nic, co bych nechtěl, aby mi řekla. A potom – když tón jejího hlasu byl přesně stejný jako minulou noc, plný bolesti, vzpomněl jsem si. Jednou jsem jí požádal, aby mi neříkala, co si myslí. To nikdy neříkej, zavrčel jsem. Rozplakal jsem ji.
Tohle tedy přede mnou skrývala? Hloubku jejích citů ke mně? Že to, že jsem netvor, pro ni nic neznamená, a že už bylo příliš pozdě, aby to změnila?
Nedokázal jsem mluvit, protože ta radost a bolest přehlušily všechny slova, konflikt mezi nimi byl tak velký, abych dokázal logicky a souvisle promluvit. V autě bylo naprosté ticho, až na tep jejího srdce a rytmické dýchání.
"Kde máš zbytek rodiny?" zeptala se náhle.
Zhluboka jsem se nadechl, konečně jsem vzal na vědomí bolest, kterou ve mně vyvolávala její vůně v autě. Ale začínal jsem si na ní zvykat, uvědomil jsem si spokojeně – a donutil jsem se jí nenuceně odpovědět.
"Jeli s Rosalií." Zaparkoval jsem na prázdném místě, hned vedle zmiňovaného auta. Potlačil jsem úsměv nad tím, jak se jí rozšířily oči. "Okázalé, viď?"
"Hm, páni," vydechla. "Když má tohle, proč jezdí s tebou?"
Rosalie by si užívala Belinu reakci .... Pokud by byla objektivní, což se pravděpodobně nikdy nestane.
"Jak jsem říkal, je to okázalé. Snažíme se splynout."
"Tobě se to nedaří." Zasmála se bezstarostně a zavrtěla hlavou, když jsme vystupovali z auta.
Zvuk jejího smíchu mě zahřál na hrudi, i když jsem měl stále hlavu plnou pochybností.
"Tak proč jela Rosalie dneska svým autem, když je tak nápadné?" zeptala se.
"Nevšimla sis? Já teď porušuju všechna pravidla."
Moje otázka měla znít mírně hrozivě, ale samozřejmě, že se tomu Bella jen zasmála.
Nepočkala, až jí otevřu dveře, přesně jako minulou noc. Když jsem byl ve škole, musel jsem předstírat, že jsem normální, takže jsem se nemohl pohybovat dostatečně rychle, abych tomu zabránil – ale ona si jednoduše musela začít na tohle zvykat, a to dost brzy.
Šel jsem vedle ní, tak blízko, jak jsem se jenom odvážil a starostlivě jsem si všímal jakéhokoliv náznaku, že se jí takováhle blízkost nelíbí.
Dvakrát natáhla ruku mým směrem, ale potom jí rychle odtáhla. Vypadalo to, jako kdyby se mě chtěla dotknout ... Dech se mi zrychlil.
"Proč vůbec máte takováhle auta?" zeptala se mě, když jsme šli směrem k budově. "Když vám jde o to, abyste měli soukromí?"
"Je to požitek," připustil jsem s úsměvem. "Všichni máme rádi rychlou jízdu."
"Jasně," zamumlala šeptem.
Nezvedla pohled, takže nemohla vidět můj široký úsměv.
No to snad ne. Nevěřím tomu! Jak se tohle Belle podařilo? Nechápu! Proč?
Jesičino duševní tlachání přehlušilo moje myšlenky. Čekala na Bellu pod střechou jídelny, přes ruku přehozenou její bundu. Oči měla nevěřícně rozšířené.
Bella si jí také všimla. Jemně zčervenala, když pochopila Jesičin výraz. Její myšlenky byly dostatečně vepsané v její tváři.
"Ahoj, Jesiko, dík, žes nezapomněla." Pozdravila jí Bella. Natáhla se pro bundu, kterou jí Jessica beze slova podala.
K Beliným přátelům bych měl být zdvořilý, ať už šlo o dobré přátele nebo ne. "Dobré ráno, Jesiko."
Whou.
Oči jí téměř vypadly z důlků. Připadalo mi to divné a zábavné a upřímně i mírně trapné. Jako by mě Belina blízkost polidštila. Jako kdyby se mě už nikdo nebál. Kdyby to Emmett zjistil, nepřestál by se smát minimální další století.
"Ehm... ahoj," zamumlala Jessica a významně se podívala na Bellu. "Asi se uvidíme na trigonometrii, viď."
Tak teď mi všechno řekneš. Neberu "ne" jako odpověď. Chci detaily. Potřebuju detaily! Do háje, Edward CULLEN! Život není fér.
Belle unikl povzdech. "Jo, tam se uvidíme."
Jesičina představivost se rozběhla na plné obrátky, když odcházela na první hodinu. Sem tam se na nás ohlédla.
Chci znát úplně všechno. Všechno. Bylo jejich včerejší setkání plánované? Chodí spolu? Jak dlouho? Jak to mohla zatajit? Proč by to tajila? Nemůže to být asi jen tak – musí to s ním myslet vážně. Jsou ještě nějaké jiné možnosti? Zjistím to. Musím to zjistit! Líbala se s ním? Ach, ty můj bože ... Její myšlenky začaly naplňovat různé představy, rozutekly se různými směry. Trhl jsem sebou, a to nejenom proto, že ve svých představách nahradila Belu sama sebou. Tohle bych nemohl. Ale i tak ... chtěl jsem .... Nechtěl jsem si to přiznat. Jakými všemožnými cestami jsem Bellu směroval? A která z nich skončí její smrtí?
Potřásl jsem hlavou, snažil se odlehčit situaci.
"Co jí řekneš?" zeptal jsem se Belly.
"Hele, myslela jsem si, že mi neumíš číst myšlenky!" zasyčela ostře.
"Neumím," řekl jsem zaraženě. Překvapeně jsem se na ni díval, snažil se pochopit její slova. Aha – pravděpodobně jsme mysleli oba na to samé. Hm ... líbilo se mi to. "Ovšem umím číst její – bude na tebe čekat, a jak přijdeš do třídy, hned se na tebe vrhne."
Bella zaúpěla a začala si sundávat mojí bundu. Nejprve jsem si neuvědomil, že mi jí vrací – nechtěl jsem jí zpět, byl bych radši, kdyby si jí nechala ... jako vzpomínku ... takže jsem byl příliš pomalý, abych jí nabídl pomoc. Podala mi ji zpátky a potom si oblékla tu svojí, bez toho, aniž by si všimla, že jsem se natáhl, abych jí pomohl. Zamračil jsem se, ale opět jsem se kontroloval, než si toho stačila všimnout.
"Tak co jí řekneš?" zeptal jsem se znovu.
"Malou nápovědu?" zaprosila. "Co chce vědět?"
Usmál jsem se a zavrtěl hlavou. Chtěl bych vědět, co si myslí. "To není fér."
Zúžila oči. "Ne, nepodělit se o to, co víš – to není fér."
Jasně, neuznávala dvojí metr.
Dostali jsme se až ke dveřím její třídy – kde ji budu muset opustit, přemýšlel jsem nad tím, jestli by mi slečna Copová vyšla vstříc, kdybych si chtěl přesunout hodiny angličtiny ... soustředil jsem se. Teď můžu být férový.
"Chce vědět, jestli spolu tajně randíme," řekl jsem pomalu. "A chce vědět, co ke mně cítíš," dodal jsem.
Její oči se rozšířily - ne vyplašeně – ale nevinně. Byly pro mě jako otevřená kniha, dost čitelné. Hrála si na nechápavou.
"Týjo. Co bych měla říct?"
"Hmmm." Vždycky se snažila, aby toho prozradila míň než já. Uvažoval jsem nad odpovědí.
Neposlušný pramen vlasů, navlhlý od mlhy se jí uvolnil z gumičky a stočil se jí na místo, kde jí svetr zakrýval klíční kost. Přitáhlo to moje oči .... Přitáhlo je to navzdory ostatním liniím...
Opatrně jsem se k němu natáhl, snažil jsem se nedotknout její pokožky – ráno bylo už i tak dost chladné, i bez mého dotyku – a zavinul jsem ho zpátky do uzlu. Teď už mě nemůže rušit. Při myšlence, jak se Mike Newton dotknul jejích vlasů, jsem zatnul čelist. Od něho se odtáhla. Teď byla ovšem její reakce úplně jiná – kromě toho, že mírně rozevřela oči, se začervenala a její srdce začalo nepravidelně tlouci.
Snažil jsem se skrýt úsměv, když jsem odpovídal na předchozí otázku.
"Předpokládám, že na to první bys jí mohla říct ano... jestli ti to nevadí – je to snadnější než jakékoli další vysvětlování."
"Mně to nevadí," hlesla slabě. Její srdce stále ještě bilo nepravidelně.
"A pokud jde o její druhou otázku...," nedokázal jsem skrýt úsměv, "no, sám si na ni rád poslechnu odpověď."
Ať si Bella poradí s tímto. Zadržel jsem smích, když se na její tváři objevil šok.
Otočil jsem se ještě dřív, než se mě mohla dál vyptávat. Už tak pro mě bylo těžké smířit se s tím, že jsem jí nemohl dát, to co chtěla. A nakonec, já jsem chtěl slyšet její myšlenky, ne ty moje.
"Uvidíme se u oběda," zavolal jsem na ní přes rameno. Chtěl jsem se ujistit, že se na mě stále ještě dívá. Ústa měla dokořán otevřené, v očích stále úlek. Znovu jsem se otočil a zasmál jsem se. Když sem odcházel, jen matně jsem si uvědomoval ty šokované a spekulativní myšlenky, které probíhaly kolem mě – oči spolužáků se stáčely z Belliny tváře na mojí vzdalující se postavu. Nevšímal jsem si jich. Nedokázal jsem se soustředit. Bylo už tak těžké udržet přijatelnou rychlost chůze, když jsem šel přes mokrý trávník na svojí další hodinu. Chtěl jsem běžet – skutečně utíkat tak rychle, abych zmizel, tak rychle, abych mohl cítit, jak se vznáším. Jedna moje část se skutečně vznášela.
Když jsem vešel do třídy, oblékl jsem si bundu a nechal se obklopit její vůní. Teď bude moje hrdlo pravděpodobně hořet, ale musím znecitlivět, aby to pro mě bylo lehčí, až budu s ní na obědě ...
Bylo dobře, že se ani jeden učitel neobtěžoval mě vyvolat, protože dnes by mě pravděpodobně přistihli nepřipraveného, úplně neschopného odpovědi. Moje mysl se zdržovala na tolika různých místech, jen moje tělo zůstávalo ve třídě. Samozřejmě, pozoroval jsem Bellu. Stávalo se to naprosto přirozeným – něčím tak automatickým, jako bylo dýchání. Slyšel jsem její rozhovor s Mikem Newtonem, který měl řádně podkopané sebevědomí. Rychle převedla rozhovor na Jessicu a já jsem se tomu zasmál tak nahlas, že Rob Sawyer, který seděl po mé pravici, se mírně odtáhl.
Uch. Strašidelné.
Aha, až tak moc jsem nevyměkl.
Taky jsem sledoval Jesiku a otázky, které si připravovala. Byly více a více zajímavé. Nemohl jsem se dočkat čtvrté hodiny, po Beliných odpovědích jsem toužil desetkrát více než to lidské děvče, kterému šlo jen o čerstvé drby.
A poslouchal jsem i Angelu Weberovou. Na vděk, který jsem k ní cítil, jsem nezapomněl - a to nejen proto, že o Belle přemýšlela jen v dobrém, ale i za její pomoc minulou noc. Celé ráno jsem se snažil najít něco, o co by stála, co by si přála. Předpokládal jsem, že to bude lehké, tak jako každý člověk, musí tu být něco, i když třeba hloupost, o kterou by měla zájem. Možná i několik. Něco bych jí anonymně doručil a byli bychom vyrovnaní.
Jenže z její strany to bylo s myšlenkami podobné jako s Belou. Na teenagera byla jaksi zvláštně spokojená. Šťastná, řekl bych. Možná to byl důvod, proč byla tak neobyčejně dobrá a laskavá – byla pravděpodobně jedním z těch lidí, co měli to, co chtěli a byli spokojení. Když nevnímala učitele nebo nepsala poznámky, myslela na svoje dva bratry – dvojčata – které tento týden brala na pláž, předpokládala, že budou nadšení, téměř jako kdyby byla jejich matka. Dost často se o ně musela starat, ale nevadilo jí to. Bylo to velmi milé. Ale mně to nijak nepomohlo.
Muselo tu být něco, co by chtěla. Budu muset jednoduše pokračovat v pátrání. Ale později. Blížila se chvíle, kdy měla mít Bella hodinu trigonometrie s Jesikou. Když jsem šel na hodinu angličtiny, nevnímal jsem pořádně, kam jdu. Jesika už seděla na svém místě, netrpělivě klepala nohou na podlahu a čekala, až se Bella objeví.
Já jsem udělal přesný opak – když jsem si sedl na místo ve třídě, zůstal jsem naprosto nehybný. Musel jsem mít stále na paměti, že se občas musím pohnout. Abych udržel zdání lidskosti. Bylo to poměrně těžké, když jsem se plně soustředil na Jesiku. Doufal jsem, že bude dávat pozor a bude se snažit pro mě něco rozluštit z Beliny tváře. Jesičino klepání nohy se zintenzivnilo, když do třídy vstoupila Bella.
Vypadá ... otráveně ... Proč? Možná, že to s Edwardem Cullenem byl jen falešný poplach. To by mě pořádně zklamalo. I když vlastně .... To by znamenalo, že je stále ještě volný ... a když už teď chodí na rande, možná bych ho mohla pozvat ....
Belina tvář nevypadala otráveně, ale neochotně. Byla nervózní, věděla, že všechno uslyším. Usmál jsem se.
"Pověz mi všechno!" poroučela Jesika, když si Bella sundávala bundu a přehodila jí přes opěradlo židle. Pohybovala se tak, že z ní vyloženě sálala neochota.
Bože, tak je tak pomalá. Musím se dostat k věci!
"Co chceš vědět?" vytáčela se Bella, když se posadila.
"Co se stalo včera večer?"
"Koupil mi večeři a pak mě dovezl domů."
A dál? Určitě toho je víc, než jen tohle. Vytáčí se, vím to. Však já to z ní dostanu.
"Jak ses dostala domů tak rychle?"
Viděl jsem, jak Bella nad Jesičinou neústupností zakroutila očima.
"Jezdí jako maniak. Bylo to děsivé."
Jemně se pousmála a já jsem vybuchl smíchy a tím přerušil výklad pana Masona. Snažil jsem se to zamaskovat kašlem, ale nikoho jsem tím neoklamal. Pan Mason se na mě podrážděně podíval, ale neobtěžoval jsem se mu číst myšlenky, které se skrývaly za tímhle pohledem. Poslouchal jsem Jesiku.
Hm, zdá se, že mluví pravdu. Proč to z ní musím tahat jak z chlupaté deky? Já bych se všude chlubila.
"Bylo to jako rande – řekla jsi mu, že se tam setkáte?"
Jesika sledovala výraz překvapení na Belině tváři, a byla velmi zklamaná, když jí Belina odpověď zněla upřímně.
"Ne – byla jsem vážně překvapená, když jsem ho tam viděla."
Co se děje? "Ale dneska tě vyzvedl cestou do školy?" Za tím musí být něco víc.
"Ano – to bylo taky překvapení. Všiml si, že jsem včera večer neměla bundu," vysvětlovala Bella.
To tedy není nic moc, pomyslela si Jessica zklamaně.
Byl jsem unavený ze směru jejích myšlenek, ale chtěl jsem slyšet něco, co jsem ještě nevěděl. Nevzdával jsem se naděje, že bude tak nespokojená s odpověďmi, že půjde rovnou k otázce, na kterou jsem čekal.
"Takže půjdete zase ven?" zeptala se.
"Nabídl mi, že mě v sobotu doveze do Seattlu – protože si myslí, že můj náklaďáček to nezvládne – to se počítá?"
Hm, určitě se o ní zajímá ... jako kdyby jí ochraňoval. Z jeho strany v tom určitě je něco víc, jestli není z její. Jak je TOHLE možné? Bella je blázen.
"Ano," přikývla Jessica na Belinu otázku.
"No, tak tedy ano."
"Pá-á-ni," Edward Cullen." Důležité ovšem je, jestli se jí líbí nebo ne.
"Já vím," povzdechla si Bella.
Tón jejího hlasu Jessicu povzbudil. No konečně, zdá se, jako kdyby si to uvědomovala! Musí přeci vědět ...
"Počkej!" řekla náhle Jessica, protože si vzpomněla na jednu z otázek, na kterou byla nejvíce zvědavá. "Políbil tě?" Prosím, prosím, řekni, že ano a potom mi podrobně popiš každou vteřinu!
"Ne," zamumlala Bella a sklesle se podívala na svoje ruce. "To tak není."
Do háje. Doufala jsem, že .... Ale ona vypadá, že taky doufala.
Zamračil jsem se. Bellu něco znepokojilo, ale nemohla to být ta věc, na kterou myslela Jessica. To by nemohla chtít, když věděla to, co věděla. Nechtěla by být tak blízko mým zubům. Věděla, že jsou ostré jako tesáky. Zachvěl jsem se.
"Myslíš, že v sobotu...?" pokračovala dál Jesicca.
Bella vypadala ještě více nespokojeně, když odpovídala, "O tom vážně pochybuju."
Ano, ano, ano, doufá v to ... chudák holka.
Jen proto, že jsem to vše sledoval přes Jesičino vnímání se mi zdálo, že má pravdu. Na sekundu mě rozrušila myšlenka, sice dost nereálná, jaké by to bylo políbit jí. Moje rty na jejích, ledové a mramorové na jejích teplých rtech, poddajných a hedvábných ... a potom by zemřela.
Opět jsem se zachvěl a potřásl hlavou, abych se znovu soustředil.
"O čem jste si povídali?" Mluvila s ním vůbec, nebo to šlo jako teď se mnou?
Smutně jsem se usmál. Jessica nebyla daleko od pravdy.
"Nevím, Jess, o spoustě věcí. Trochu jsme si povídali o eseji na angličtinu."
Opravdu trochu. Zeširoka jsem se usmál.
Ale no tak. "Prosím tě, Bello, pověz mi nějaké podrobnosti."
Bella chvíli přemýšlela.
"No... dobře, tak jednu mám. Měla bys vidět tu servírku, jak s ním flirtovala – bylo to přes míru. Ale on jí nevěnoval vůbec žádnou pozornost."
Dost divné, říct jí právě tohle. Překvapilo mě, že si toho Bella vůbec všimla. Mě to nepřipadalo důležité.
Zajímavé. "To je dobré znamení. Byla hezká?"
Hm. Jessica za tím viděla více než já. To musí být něco, čemu rozumí jen ženy.
"Moc – a bylo jí asi tak devatenáct nebo dvacet." Řekla jí Bella.
Jessica si na chvíli vzpomněla na pondělní večer, na její rande s Mikem, který byl k servírce, kterou ona neshledávala moc hezkou, příliš přátelský. Odstrčila tuhle myšlenku do pozadí, stále ještě v sobě dusila hněv, který v ní vyvolávala a vrátila se zpět k Belle. Chtěla detaily.
"Tím líp. Určitě se mu líbíš."
"Taky si to myslím," řekla Bella pomalu, a já jsem strnul na kraji židle. "Ale těžko říct. Je vždycky tak tajnůstkářský."
Pravděpodobně jsem nebyl až tak čitelný, jak jsem si myslel. Ale i tak ... přitom jak je vnímavá ... jak to, že si nevšimla, že jsem do ní zamilovaný? Znovu jsem si v hlavě vybavoval náš rozhovor, dost překvapený, že jsem ty slova neřekl nahlas. Měl jsem pocit, že tahle skutečnost se skrývala v každé větě, v každém slově, který jsem jí až doteď řekl.
Wow. Jak dokážeš sedět naproti někomu, kdo vypadá jako manekýn a mluvit s ním? "Nevím, kde bereš tu odvahu být s ním o samotě," vydechla Jessica.
Na Belině tváři se objevilo zděšení. "Proč?"
Zvláštní reakce. Co myslí, že jsem měla na mysli? "Je takový..." Jaké je to správné slovo... "nahání strach. Nevěděla bych, co mu říkat." Dnes ráno, jsem mu ani nedovedla pořádně odpovědět, přitom vše, co mi řekl, bylo "dobré ráno." Musela jsem vypadat jako idiot.
Bella se usmála. "Taky mám určité potíže udržet myšlenky, když jsem s ním."
Pravděpodobně jen chtěla, aby se Jessica cítila lépe. Když byla se mnou, byla nepřirozeně klidná.
"Aha, tak to tedy je. On je vážně neuvěřitelně úžasný." Povzdechla si Jessica.
Belin výraz na tváři náhle ochladl. V očích jí zajiskřilo, jako vždy, když si myslí, že je něco nespravedlivého. Jessica si toho nevšimla.
"Je na něm mnohem víc než to." Řekla Bella důrazně.
Ojoj, tak jsme se konečně někam dostali. "Vážně? A co třeba?"
Bella si na chvilku skousla ret. "Neumím to správně vysvětlit...," řekla nakonec. "Ale ještě neuvěřitelnější je to, co se skrývá za tou tváří." Odvrátila svůj pohled od Jessicy a zadívala se kamsi do dálky.
Cítil jsem se podobně jako tehdy, když o mě Carlisle a Esme smýšleli lépe, než jsem si zasloužil. Podobně, ale tenhle pocit byl intenzivnější, více pohlcující.
To říkej někomu jinému – není nic lepšího než tvář! No, pokud tedy neberu v potaz jeho tělo ... Ach ... "Je to možné?" zachichotala se Jessica.
Bella se neotočila. Stále se dívala kamsi do neznáma a Jesiku ignorovala.
Normální člověk by měl radost. Možná, když se budu ptát na jednoduché otázky ... haha. Jako kdybych mluvila s dítětem. "Takže ho máš ráda."
Znovu jsem ztuhnul.
Bella se na Jessicu stále nedívala. "Ano."
"Chci říct, máš ho opravdu ráda?"
"Ano."
Aha, červená se.
Viděl jsem to.
"Jak moc ho máš ráda?" nepřestávala Jesika.
Třída, ve které jsem měl hodinu, by mohla i shořet a já bych si toho nevšiml. Belina tvář byla teď zářivě červená – téměř jsem to teplo cítil.
"Hrozně moc," zašeptala Bella. "Víc, než má rád on mě. Ale nechápu, jak bych tomu mohla pomoct."
Zásah! Co se to pan Verner právě ptal? "Ehm ... které číslo, pane Verner?"
Bylo moc dobře, že Jesika už Bellu nevyslýchala. Potřeboval jsem pauzu. Na co, proboha, to děvče myslelo právě teď?Víc, než má rád on mě? A jak přišla na tohle? Ale nechápu, jak bych tomu mohla pomoct. Co to znamenalo? Nedokázal jsem přijít na rozumné vysvětlení. Nedávalo mi to absolutně žádný smysl. Zdá se, že už si nemůžu být ničím jistý. Tak samozřejmé věci, které dávaly perfektní smysl, se nějak v její hlavě překroutily a otočily o sto osmdesát stupňů. Víc, než má rád on mě? Možná bych ten ústav zatím neměl úplně vyloučit.
Díval jsem se na hodinky, zatínajíc zuby. Jak se může pár minut zdát tak hrozně nekonečných? A kam se poděl můj dosavadní pohled na ně?
Zatínal jsem zuby po celou hodinu trigonometrie s panem Varnerem. Slyšel jsem z ní víc než z mojí vlastní přednášky. Bella a Jessica už spolu dál nemluvily, ale přesto se na ní Jessica čas od času podívala. Jednou se Belina tvář zbarvila dočervena, bez zjevné příčiny.
Oběd byl v nedohlednu.
Nebyl jsem si jistý, jestli z ní Jessica vytáhne ještě nějaká odpovědi, na které jsem čekal, ale když hodina skončila, Bella byla rychlejší než ona. Hned jak zazvonilo, otočila se k ní.
"Na angličtině se mě Mike ptal, jestli ses nějak zmiňovala o pondělním večeru," řekla a mírně se usmála. Pochopil jsem to – útok byl nejlepší obranou.
Mike se na mě ptal? Radost v její mysli působila zvláštně, už v jejích myšlenkách nebyl ten známý posměšný podtón. "Děláš si legraci! Cos mu řekla?!"
"No, že jsi říkala, že sis to moc užila – myslím, že ho to potěšilo."
"Pověz mi přesně, co říkal, a cos mu přesně odpověděla!"
A to bylo vše, co jsem se dnes z jejích myšlenek dozvěděl. Bella se usmívala, jako kdyby myslela na to samé. Jako kdyby vyhrála jedno imaginární kolo.
Na obědě se všechno změní. Vytáhnu z ní více odpovědí, než Jessica, tím jsem si byl jistý.
Nebylo mi příjemné, když jsem v průběhu čtvrté hodiny musel čas od času kontrolovat Jesičinu mysl. Neměl jsem trpělivost s její posedlostí Mikem Newtonem. Za poslední dva týdny, jsem toho už měl plné zuby. Měl štěstí, že byl pořád naživu.
Tělocvik, který jsem měl s Alicí, jsem zvládl tak jako vždy, když přišlo na fyzickou aktivitu – otupěle. Byl to první den, kdy se musel hrát badminton a Alice byla, samozřejmě, moje spoluhráčka. Znuděně jsem si povzdechl a pomalu jsem raketou odrazil košíček na druhou stranu. Lauren Malloryová - byla v druhém týmu – netrefila. Alice kroutila svojí raketou a znuděně koukala na strop. Nikdo z nás neměl rád tělocvik, zejména Emmett. Nehrát hru naplno byla urážka jeho osobního životního postoje. Dnes se ovšem tělocvik zdál horší než jindy. Cítil jsem se téměř tak, jako obvykle Emmett.
Naštěstí než jsem netrpělivostí stihl vybuchnout, trenér Clapp zapískal konec hry a propustil nás dříve. Dnes ráno nesnídal – nejnovější pokus o dietu – a hlad, který teď měl, ho donutil odejít ze školy dříve, aby se mohl najít. Slíbil si, že s dietou začne od zítra ....
Díky tomu jsem měl dostatek času na to, abych se dostal k budově, kde měla Bella matematiku, dříve, než jí skončí hodina.
Užij si to, pomyslela si Alice, když odcházela za Jasperem. Už jen pár dní. Předpokládám, že ode mě Bellu asi pozdravovat nebudeš, že?
Rozčileně jsem potřásl hlavou. Byli všichni tak arogantní?
Pro tvoji informaci, tenhle víkend bude velmi slunečno. Možná bych chtěl trochu pozměnit svoje plány.
Povzdechl jsem si a pokračoval opačným směrem. Možná arogantní, ale velmi užitečná. Opřel jsem se o stěnu přede dveřmi a čekal jsem. Byl jsem tak blízko, že jsem Jesičiny slova slyšel tak zřetelně jako její myšlenky.
"Ty s námi dnes sedět nebudeš, viď?" Vypadá rozzářeně. Vsadím se, že mi toho ještě hodně neřekla.
"Myslím, že ne." Odpověděla Bella a v jejím hlase byla slyšet nejistota.
Neslíbil jsem jí, že s ní strávím oběd? Na co myslela?
Z třídy vyšly společně, a když mě spatřily, oběma se rozšířily oči. Ale slyšel jsem jenom Jesiku.
Hezky. Wow. Určitě je toho víc, než mi prozradila. Možná, že jí dnes večer zavolám ... , anebo možná bych jí neměla povzbuzovat. Doufám, že ho to rychle přejde. Mike je sice zlatý, ale ... wow.
"Uvidíme se později, Bello."
Bella se ke mně, stále nejistě, přiblížila. Tváře se jí zbarvily červeně.
Znal jsem jí už dost dobře na to, abych poznal, že za tím zaváháním nebyl strach. Zřejmě šlo o ten zásadní rozdíl, který si myslela, že je mezi tím, co cítí ona a co já. Víc, než má rád on mě? Absurdní.
"Ahoj," můj hlas byl pobavený a podrážděný současně.
Její tvář jakoby se probudila. "Čau."
Nezdálo se, že bude pokračovat v hovoru, tak jsme spolu v tichosti zamířili do jídelny.
Ten trik s bundou fungoval – její vůně mě už tak nedráždila. Jen zintenzivnila bolest, kterou už jsem i tak cítil. Ignorovat ji bylo lehčí, než bych si byl myslel. Když jsme čekali ve frontě na oběd, Bella si nepřítomně hrála se zipem na svojí bundě, neklidně přešlapujíc z nohy na nohu. Často se na mě podívala, ale vždycky když se naše pohledy střetly, odvrátila se, jako kdyby jí to uvádělo do rozpaků. Že by to bylo proto, že na nás zíralo tolik lidí? Možná, že slyšela jejich hlasité šeptání – drby se šířily odevšad. Nebo možná přečetla z mého výrazu, že má problém.
Neřekla ani slovo, dokud jsem jí nezačal nabírat oběd. Nevěděl jsem co má ráda – aspoň zatím ne – tak jsem jí vzal kousek od všeho.
"Co to děláš?" namítla potichu. "Snad to nebereš všechno pro mě?"
Potřásl jsem hlavou a nesl jídlo na podnose k pokladně. "Půlka je pro mě, samozřejmě."
Skepticky nadzvedla jedno obočí, ale neřekla nic. Zaplatil jsem jídlo a odvedl ji ke stolu, kde jsme seděli minulý týden, přesně před tou hroznou hodinou zjišťování krevní skupiny. Zdálo se, že už je to více než pár dní. Vše bylo teď jiné.
Sedla si proti mně a já jsem před ní posunul podnos.
"Vezmi si, co chceš," pobídl jsem jí.
Vzala si jablko, otáčela ho v rukách a zamyšleně se na mě dívala.
"Jsem zvědavá."
To je tedy překvapení.
"Co bys dělal, kdyby tě někdo nutil sníst nějaké jídlo?" pokračovala tak potichu, že to lidské uši nemohly slyšet. Uši těch, kteří byli nesmrtelní, to už byla jiná věc. Samozřejmě, když takovéto uši dávaly pozor. Měl jsem se jim předtím alespoň o něčem zmínit ....
"Ty jsi pořád zvědavá, " postěžoval jsem si. Ach jo. Ne že bych občas nemusel něco sníst. Byla to součást mojí role. Ale velice nepříjemná.
Natáhl jsem se pro nejbližší jídlo, a když začal jíst cosi neurčitého, díval jsem se jí hluboko do očí. Nevěděl jsem, co právě jím. Něco mazlavého, velkého a odporného, jako každé lidské jídlo. Rychle jsem ho snědl a polkl jsem, snažíc se nekřivit tvář hnusem. Sousto se velice pomalu a nepříjemně sunulo mým hrdlem dolů. Povzdechl jsem si nad tím, jak to budu muset brzy dostat z mého těla. Nechutné.
Bella vypadala šokovaně. Zapůsobilo to na ní.
Měl jsem chuť zakroutit očima. To, co jsem právě předvedl, jsme všichni nacvičovali k dokonalosti.
"Kdyby tě někdo nutil jíst bláto, taky bys to dokázala, viď?"
Nakrčila nos a usmála se. "Jednou jsem to udělala... Nebylo to tak špatné."
Zasmál jsem se. "Myslím, že mě to nepřekvapuje."
Chovají se k sobě velice důvěrně. Jasná řeč těla. Belle o tom, co nejdříve řeknu. Naklání se k ní, jako kdyby o ní měl zájem. A i tak vypadá. Vypadá .... Božsky. Povzdechla si Jesika. Mňam.
Podíval jsem se Jesice zpříma do zvědavých očí a ona nervózně odvrátila pohled a předstírala, že se baví s dívkou, co seděla vedle ní.
Hm. Mike bude asi lepší volba. Aspoň to je reálné, ne jen představy ...
"Jessica analyzuje všechno, co dělám – později ti to podrobně rozebere." Upozornil jsem Bellu.
Posunul jsem před ní zbytek pizzy – jak jsem si pozdě uvědomil - a přemýšlel nad tím, jak začít. Opět mě prostoupil hněv, když jsem si vzpomněl na její slova "Víc, než má rád on mě. Ale nechápu, jak bych tomu mohla pomoct."
Ukousla si ze stejného konce pizzy jako před chvílí já. Žasl jsem nad tím, jak moc mi důvěřovala. Samozřejmě, nevěděla, že ve mně proudí jed – ne, že by jí to, že si kousne ze stejného kousku pizzy jako já, otrávilo. Ale i tak jsem předpokládal, že se bude chovat jinak. Jako k něčemu neobvyklému. Nikdy to neudělala – aspoň ne v tom záporném smyslu ...
Začnu zlehka.
"Takže ta servírka byla pěkná, říkáš?"
Zdvihla jedno obočí. "Ty sis toho vážně nevšiml?"
Jako kdyby moji pozornost mohla upoutat jiná žena než Bella. Absurdní.
"Ne. Nevěnoval jsem jí pozornost. Měl jsem plnou hlavu jiných věcí." Jako například, jak úžasně jí slušela ta modrá blůzka ...
Dobře, že dnes měla na sobě ten otřesný svetr.
"Chudák holka," řekla Bella a usmívala se. Měla radost, že jsem si servírky nevšímal. Rozuměl jsem tomu. Kolikrát jsem si já na hodině biologie představoval, jak zmrzačím Mika Newtona?
To vážně věřila, že její lidské city v těch krátkých sedmnácti letech by mohly být silnější než nekončící tužba, která se ve mně shromažďovala celé století?
"Něco z toho, co jsi řekla Jessice..." nedokázal jsem se přinutit k lhostejnému tónu. "No, dělá mi to starosti."
Okamžitě se začala bránit. "Nepřekvapuje mě, že jsi slyšel něco, co se ti nelíbilo. Víš, co se říká o těch, kdo poslouchají potají."
Vím, takovýhle lidí o sobě nikdy neslyší nic dobrého.
"Varoval jsem tě, že budu poslouchat," připomněl jsem jí.
"A já jsem varovala tebe, že nebudeš chtít slyšet všechno, co si myslím."
Aha, tak na to myslela tehdy, když jsem jí rozplakal. Výčitky svědomí mě pohltily natolik, že jsem nakonec promluvil drsnějším tónem, než jsem chtěl.
"To jistě, to jsi mě varovala. Nemáš ovšem tak docela pravdu. Já chci vědět, co si myslíš – všechno. Jenom si přeju... aby sis některé věci nemyslela."
Další polopravda. Věděl jsem, že bych neměl chtít, aby se o mě zajímala. Ale i tak jsem v to doufal. Opravdu jsem doufal a moc.
Zamračila se na mě. "To je docela rozdíl."
"Ale o to v tuto chvíli zrovna nejde."
"Tak o co jde?"
Naklonila se ke mně a zlehka si podepřela krk. Přitáhlo to pozornost mých očí a vyrušilo mě to. Jak jemnou tam musí mít pokožku ...
Soustřeď se, přikázal jsem si.
"Vážně věříš, že tobě na mně záleží víc, než mně záleží na tobě?" zeptal jsem se. Připadalo mi to naprosto absurdní, jako kdyby se více slov pomotalo dohromady.
Rozšířily se jí oči a přestala dýchat. Potom rychle zamrkala a tiše vydechla.
"Už to zase děláš," zabručela.
Vykulil jsem překvapeně oči. "Co?"
"Omamuješ mě," přiznala a opětovala můj pohled.
"Aha." Hm ... nebyl jsem si celkem jistý, co s tím můžu dělat. Nebyl jsem si moc jistý, jestli jí chci omamovat. Ale byl jsem nadšený, že to dokážu. Tohle ovšem našemu rozhovoru moc nepomohlo.
"To není tvoje chyba," povzdechla si. "Nemůžu si pomoct."
"Odpovíš na mou otázku?" zeptal jsem se.
Podívala se dolů. "Ano."
A to bylo vše, co řekla.
"Ano, odpovíš, nebo ano, vážně si to myslíš?" netrpělivě jsem se zeptal.
"Ano, vážně si to myslím." Odpověděla mi bez toho, aby se na mě podívala. V jejím hlase byl patrný smutný podtón. Znova se začervenala a nevědomky si skousla ret.
V tu chvíli jsem si uvědomil, že pro ni muselo být neskutečně těžké se přiznat, protože tomu skutečně věřila. A já jsem v tuto chvíli nebyl o nic lepší než ten zbabělec Mike Newton, protože jsem od ní chtěl, aby vyjádřila svoje city dříve, než je vyjádřím já. Nezáleží na tom, že já vím naprosto přesně, jaké moje pocity jsou. Nedocházelo jí to, tak jsem jí je musel objasnit.
"Mýlíš se." Řekl jsem jí sametově měkkým hlasem. Doufal jsem, že v něm slyší tu něhu.
Bella se na mě konečně podívala, ale z její tváře se nedokázal nic vyčíst. "To nemůžeš vědět," zašeptala.
Myslela si, že podceňuji její city jen proto, že nedokážu číst její myšlenky. Ale ve skutečnosti byl problém ten, že ona podceňovala ty moje.
"Co tě vede k takovému přesvědčení?" zeptal jsem se.
Dívala se na mě, stále si kousala ret a na čele se jí objevila vráska. Jako už milionkrát předtím jsem si přál, abych ji mohl slyšet.
Chtěl jsem jí začít prosit, aby mi řekla, svoje myšlenky a pocity, ale zdvihla prst a umlčela mě.
"Nech mě přemýšlet," naléhala.
Pokud si jen snažila utřídit myšlenky, tak jsem mohl být trpělivý. Nebo jsem to mohl alespoň předstírat.
Dala si dlaně k sobě, spojila prsty, rozpojila je a to dělala znovu a znovu. Sledovala svoje ruce, jako kdyby patřily někomu jinému.
"No, když pominu to, co je zřejmé, tak někdy..." zaváhala. "Nevím to jistě – já myšlenky číst neumím – ale někdy se zdá, jako by ses loučil, i když říkáš něco jiného." Nezvedla hlavu.
Všimla si toho. Věděla, že mě tu drží pouze moje sobecké a slabošské chování? Klesl jsem proto v jejích očích?
"Vnímavá," zašeptal jsem a zděšeně jsem sledoval, jak jí přes tvář přelétla bolest. Rychle jsem se snažil odvrátit závěry, ke kterým došla. "To je ovšem přesně to, proč se mýlíš," začal jsem, ale pak jsem se vrátil k prvním slovům jejího vysvětlení. Dost mě trápily, ačkoliv jsem jim moc nerozuměl. "Co tím myslíš, ‚to, co je zřejmé‘?"
"No, vždyť se na mě podívej," řekla.
Díval jsem se. To bylo všechno, co jsem celou dobu dělal. O co jí šlo?
Jsem naprosto obyčejná," začala vysvětlovat – "no, až na ty zápory, že občas utíkám hrobníkovi z lopaty a jsem tak neohrabaná, že to až hraničí s postižením. A pak se podívej na sebe." Mávla rukou směrem ke mně, jako kdyby myslela něco, co bylo tak zřejmé, že to nepotřebovalo další vysvětlení.
Myslela si, že je obyčejná? Že jsem lepší než ona? A na to přišla od koho? Od hloupých, úzkoprsých a slepých lidí jako byly Jesika a slečna Copová? Jak to, že si neuvědomovala, že je ta nejkrásnější ... ta nejdokonalejší ... tyhle slova nestačily k tomu, abych jí poslal. A ani o tom nevěděla.
"Ty sebe samu nevidíš moc jasně, víš. Připustím, že máš naprostou pravdu ohledně těch záporných věcí," ponuře jsem se uchechtl, ale ne nad tím ďábelským osudem. To její nešikovnost byla trochu k smíchu, taková roztomilá. Věřila by mi, kdybych jí řekl, že je krásná zevnitř i zvenku? Možná, že by ji nějaký hmatatelný důkaz přesvědčil. "Ale neslyšela jsi, co si o tobě myslel každý kluk v téhle škole ten první den."
Ach, ta naděje, to nadšení a to všechno doufání, které plynulo z jejich myšlenek. A ta rychlost, jakou měnili svoje představy na neuskutečnitelné. Neuskutečnitelné, protože ani o jednoho z nich Bella neměla zájem.
Já jsem byl ten, kterému řekla "ano".
Jak samolibě jsem se teď musel usmívat.
Její tvář ztuhla ohromením. "Tomu nevěřím..."
"Věř mi aspoň tentokrát – ty jsi všechno možné, jenom ne obyčejná."
Už jen její existence byla dostatečným důvodem ke stvoření světa.
Bylo vidět, že nebyla zvyklá na komplimenty. No, tak odteď si na ně bude muset zvyknout.
Začervenala se a změnila téma. "Ale já se neloučím," poukázala.
"Nechápeš? To právě dokazuje, že mám pravdu. Mně na tobě záleží víc, protože když to dokážu ..." Budu někdy schopen jednat tak nesobecky, abych udělal správnou věc? Zoufale jsem potřásl hlavou. Budu muset na to sbírat síly. Zasloužila si žít. Ne to, co viděla Alice ve svojí vizi. "Jestliže je správné odejít, abych tě udržel v bezpečí - " a to je přeci to nejlepší, ne? Neexistoval žádný bezohledný anděl. Bella ke mně nepatřila. " - pak radši budu trpět sám, než abych ti ublížil."
Když jsem to vyslovil, chtěl jsem, aby to byla pravda.
Podívala se na mě naštvaně. Moje slova jí rozzlobily. "A nemyslíš, že já bych udělala to samé?" zeptala se rozzlobeně.
Je tak zuřivá – tak jemná a křehká. Jak by mohla někomu ublížit? "Ty by ses takhle nikdy nemusela rozhodovat." Bylo bolestné, jak obrovské rozdíly mezi námi byly.
Dívala se na mě, hněv se jí z očí usadil v očích a na čele se jí objevila vráska.
Musí být něco v nepořádku s vesmírem, když si někdo tak dobrý a tak křehký nezaslouží strážného anděla, který by nad ní bděl.
No, pomyslel jsem si, myšlenky plné černého humoru, když nic víc, tak má alespoň strážného upíra.
Usmál jsem se. Jak jsem zbožňoval svojí výmluvu, abych zde mohl zůstat. "Samozřejmě, udržovat tě v bezpečí mi začíná připadat jako práce na plný úvazek, která vyžaduje mou stálou přítomnost."
Usmála se na oplátku. "Dneska se mě ještě nikdo ze světa sprovodit nepokoušel," řekla bezstarostně a na chvíli se zamyslela, těsně předtím, než se její tvář opět změnila na nečitelnou masku.
"Přesto," dodal jsem suše.
"Přesto," přitakala souhlasně. Předpokládal jsem, že bude protestovat proti jakékoliv formě ochrany.
Jak jen mohl! Ten sobecký chudák! Jak nám mohl něco takového udělat? Rosalin duševní křik přerušil moje myšlenkové pochody.
"Klid, Rose," slyšel jsem říct Emmetta na druhém konci jídelny. Ruku měl omotanou kolem jejích zad a tiskl ji k sobě – snažil se jí udržet v klidu.
Promiň, Edwarde, provinile si pomyslela Alice. Myslela si, že se Bella dozvěděla z vašeho rozhovoru až příliš ... a ... mám – li být upřímná, mohlo to být i horší, kdybych jí hned neřekla pravdu Věr mi.
Ztuhl jsem nad obrázkem, který se Alici objevil v mysli – co by se stalo, kdybych Rosalii řekl o tom, že Bella ví, že jsem upír už doma, tam, kde si nemusí na nic hrát. Jestli se do konce vyučování neuklidní, budu muset odklidit svého Aston Martina někam pryč ze země. Znepokojila mě myšlenka na moje oblíbené auto, zničené v plamenech. I když jsem si to zasloužil.
Ani Jasper nebyl bůhvíjak šťastný.
S ostatními to vyřeším později. Času, který jsem mohl strávit s Bellou, jsem neměl moc a já ho nechtěl promarnit. A Alicin hlas mi připomněl, že musím ještě něco zařídit.
"Mám pro tebe další otázku," řekl jsem jí, nevšímajíc si Rosalina duševního hysterického záchvatu.
"Střílej," povzbudila mě Bella, usmívajíc se.
"Opravdu musíš jet tuhle sobotu do Seattlu, nebo to byla jenom výmluva, abys nemusela odmítat všechny své obdivovatele?"
Ušklíbla se na mě. "Víš, já jsem ti tu věc s Tylerem ještě nezapomněla," varovala mě. "To je tvoje chyba, že si dělal iluze, že s ním půjdu na stužkovací slavnost."
"No, našel by příležitost, jak si s tebou promluvit, i beze mě – já jsem jenom vážně chtěl vidět, jak se budeš tvářit," uchechtl se při vzpomínce na její zděšený výraz. Ani když jsem jí vyprávěl o svých nejtemnějších tajemstvích, tak na tváři neměla takhle zděšený výraz. Pravda ji nevyděsila. Chtěla být se mnou. Úžasné.
"Kdybych tě pozval já, odmítla bys i mě?"
"To asi ne," připustila. "Ale později bych to zrušila – předstírala bych nemoc nebo vyvrtnutý kotník."
Zvláštní. "Ale proč, prosím tě?"
Potřásla hlavou, zklamaná, že jsem to hned nepochopil. "Tys mě asi nikdy neviděl v tělocvičně, ale myslela bych si, že to pochopíš."
Aha. "Máš na mysli skutečnost, že nedokážeš přejít po rovném, stabilním povrchu, aniž bys našla něco, oč zakopneš?"
"Samozřejmě."
"To by nebyl problém. Všechno záleží na tom, kdo tě vede."
Na zlomek sekundy mě zaplavila představa, jako by to bylo, kdybych jí držel na plese v náručí. Tam by měla na sobě jistě něco velmi pěkného, něco co by jí slušelo, ne jako tenhle příšerný svetr.
Velmi jasně jsem si vzpomínal na dotyk jejího těla, když jsem jí zachránil před dodávkou. Víc než pocitu zděšení, zoufalství nebo obav jsem si byl vědom toho úžasného pocitu držet ji v náručí. Byla tak teplá, tak jemná, tak perfektně seděla k tvaru mého mramorového těla ...
Donutil jsem se přestat vzpomínat.
"Ale ještě jsi mi neodpověděla –" řekl jsem rychle, abych zabránil hádce o nemotornosti, ke které se schylovalo " - jsi rozhodnutá jet do Seattlu, nebo by ti nevadilo, kdybychom podnikli něco jiného?"
Dost zlé – dávat jí na výběr z možností, mezi kterými nebyla alternativa, aby strávila den beze mě. To ode mě nebylo fér. Ale včera jsem jí to slíbil ... a líbila se mi představa, že tenhle slib splním, i když jsem se toho zároveň hrozně obával.
V sobotu bude svítit slunce. Mohl jsem jí ukázat svoji skutečnou stránku, když budu dost odvážný na to, abych vydržel ten následný odpor a znechucení. Znal jsem jedno místo, kde by se dalo ...
"Jsem ochotná zvážit i jiné možnosti," připustila Bella. "Ale chci tě požádat o laskavost."
"Ano, s výhradami." Co by ode mě mohla chtít?
"O jakou?"
"Můžu řídit já?"
Zamračil se. Měl to být vtip "Proč?"
"No, hlavně proto, že když jsem řekla Charliemu, že jedu do Seattlu, tak se výslovně zeptal, jestli jedu sama, a tehdy jsem odpověděla ano. Kdyby se zase zeptal, pravděpodobně bych mu nelhala, i když myslím, že se znovu nezeptá, ale když nechám náklaďáček doma, tak mu to bude podezřelé. A navíc mě tvoje řízení děsí."
Obrátil jsem oči v sloup. "Ze všech věcí, které by tě mohly děsit, si vybereš zrovna moje řízení." Skutečně, její mozek fungoval opačně. Znechuceně jsem zakroutil hlavou.
Edwarde, naléhavě na mě volala Alice.
Náhle jsem se díval do jasného slunce, do jedné z Aliciných vizí. Bylo to místo, které jsem velmi dobře znal, přesně to místo, kam jsem se chystal vzít Bellu – malá louka, na kterou kromě mě nikdo nechodil. Bylo to tiché, pěkné místo, kde jsem mohl být o samotě – daleko od lidských obydlí, takže i v mojí mysli mohl být na chvíli klid.
Alice ji též poznala, protože ji nedávno viděla v jiné vizi – v jedné z těch svých nezřetelných, rychle pomíjivých, kterou mi ukázala to ráno, když jsem zachránil Bellu před dodávkou.
V té vizi jsem nebyl sám. A teď už to bylo celkem zřetelné – byla tam se mnou Bella. Takže jsem byl dostatečně odvážný. Nepochopitelně se na mě dívala a na tváři jí hrály veškeré možné barvy duhy.
Je to stejné místo, pomyslela si Alice, její myšlenky byly plné zděšení, které absolutně nešlo dohromady s poklidnou vizí. Napětí možná, ale hrůza? Co myslela tím, že je to stejné místo?
A v tu chvíli jsem to zahlídl.
Edwarde, zaprotestovala ostře Alice. Já jí zbožňuje, Edwarde!
Tvrdě jsem jí vyhnal ze své mysli. Nezbožňovala Bellu tak jako já. Její vize byla neuskutečnitelná. Nesprávná. Byla zaslepená, viděla nemožné věci.
Neuplynulo ani půl vteřiny. Bella se zvědavě dívala na moji tvář, čekala, že budu souhlasit. Zaznamenala ten chvilkový moment hrůzy na mojí tváři nebo to pro ni bylo příliš rychlé? Soustředil jsem se na ni a náš nedokončený rozhovor, vytlačujíc Alici a její mylné a klamavé vize ze svých myšlenek. Nezasloužily si mojí pozornost.
Ale i přesto jsem nedokázal udržet ten hravý, bezstarostný tón, kterým jsem se navzájem dobírali.
"Ty nechceš říct svému otci, že strávíš den se mnou?" Zeptal jsem se jí a do hlasu se mi vkradl chmurný podtón.
Znovu jsem se snažil vytlačit Aliciny vize někam daleko, aby se mi více nevkrádaly do myšlenek.
"U Charlieho méně vždy znamená více," řekla Bella s přesvědčením. "Kam vůbec pojedeme?"
Alice se mýlila. Hrozně se mýlila. Nebyla tu žádná šance, že by se její vize vyplnila. Byla to stará vize, neplatná. Věci se změnily.
"Počasí bude pěkné," řekl jsem pomalu, bojoval jsem se strachem a nerozhodností. Alice se mýlila. Budu se tvářit, že jsem nic neviděl ani neslyšel. "Takže se budu držet stranou od lidí... a ty můžeš zůstat se mnou, jestli budeš chtít."
Bella to ihned pochopila, oči se jí rozzářily vzrušením. "Ukážeš mi, cos měl na mysli o tom slunci?"
Možná že, jako už tolikrát předtím, bude její reakce úplně opačná než bych čekal. Nad touto možností jsem se pousmál a snažil se vrátit k bezstarostnému tónu. "Ano. Ale jestli nechceš být... se mnou o samotě, přesto bych byl radši, kdybys nejezdila sama do Seattlu. Děsím se pomyšlení na potíže, do kterých by ses dokázala dostat v tak velkém městě."
Stiskla dotčeně rty.
"Phoenix je třikrát větší než Seattle – jen podle počtu obyvatel. Podle skutečné rozlohy –"
"Jasně," přerušil jsem jí, "ale ve Phoenixu jsi to evidentně ještě neměla spočítané. Takže bych byl radši, kdybys zůstala se mnou."
Mohla zůstat navždy a stále by to pro mě nebylo dost dlouho.
Neměl bych takhle přemýšlet. Neměli jsme tolik času – věčnost. Každá sekunda byla důležitá, ona se měnila, zatímco já jsem zůstával stále stejný.
"Náhodou, mně nevadí být s tebou o samotě."
Jasně že ne, protože její instinkty byly úplně k ničemu.
"Já vím," povzdechl jsem si zadumaně. "Ale měla bys o tom říct Charliemu."
"Proč bych to proboha dělala?" zeptala se ohromeně.
Díval jsem se na ni, zatímco mi vize, které jsem nedokázal potlačit, naplňovaly myšlenky. "Abych měl aspoň malou pohnutku přivézt tě zpátky!" zasyčel jsem. Aspoň tohle pro mě mohla udělat – aspoň něco by mi neustále připomínalo, že mám být opatrný.
Proč mi to jen Alice musela ukázat?
Bella hlasitě polkla a věnovala mi dlouhý pohled. Co viděla?
"Myslím, že to risknu," nakonec konstatovala.
Bože. Vzrušovalo jí riskovat svůj vlastní život? Byl to nějaký druh adrenalinu? Zamračil jsem se na Alici, která se na mě pořád dívala. Rosalie se vedle ní hrozivě mračila, ale netrápilo mě to. Tak ať si zničí moje auto. Vždyť je to jenom hračka.
"Mluvme o něčem jiném," navrhla náhle Bella.
Opětoval jsem její pohled a přemýšlel jsem nad tím, jak málo dávala pozor na důležité věci. Proč mě neviděla jako netvora, kterým jsem byl?
"O čem si chceš povídat?"
Rozhlédla se kolem sebe, aby se ujistila, že nás nikdo neposlouchá. Pravděpodobně chce probírat něco, týkající se našeho tajemství. Na chvíli strnula, ale potom se na mě znovu podívala.
"Proč jste minulý víkend jeli do těch Goat Rocks... na lov? Charlie říkal, že to není dobré místo na táboření, kvůli medvědům."
V tomhle směru byla velice nevšímavá. Podíval jsem se na ní a zvedl jedno obočí.
"Medvědi?" vydechla.
Ironicky jsem se pousmál a díval se, jak jí to pomalu dochází. Bude mě konečně brát vážně? Donutí ji k tomu vůbec něco?
Vzpamatovala se ze šoku. "No ale medvědi nemají lovnou sezónu," dodala upjatě a zúžila oči.
"Kdybys pozorně četla zákony, všimla by sis, že se v nich mluví jenom o lovu se zbraní," informoval jsem jí.
Opět na chvíli ztratila kontrolu nad svým vý
† 31. 05. 2010 | kód autora:
QR1
10. kapitola – Teorie
"Můžu položit jen jednu další otázku?" poprosila mě místo toho, aby mi řekla svojí teorii.
Byl jsem napnutý, očekával jsem nejhorší. Ale i tak jsem chtěl prodloužit tuhle chvíli. Ten moment, že Bella sedí vedle mě, naprosto dobrovolně. Alespoň o pár sekund. Nad tou myšlenkou jsem si povzdychl a nakonec jí odpověděl. "Jednu."
"No...," na chvíli zaváhala, jako kdyby se rozhodovala, kterou z připravených otázek si vybere.
"Říkal jsi, žes věděl, že jsem nešla do knihkupectví a vyrazila jsem na jih. Tak by mě zajímalo, jak jsi to poznal."
Přes přední sklo jsem se zadíval na krajinu. Zase ten druh otázky, který pro ni dohromady nic neznamená, ale pro mě až příliš.
"Myslela jsem, že veškerá vyhýbavost jde stranou," zkritizovala mě zklamaně.
Jak ironické. Dokázala být nesmírně vyhýbavá, i když se o to nesnažila.
No tak dobře, chtěla, abych byl upřímný. I když naše konverzace nesměřovala k ničemu dobrému.
"Tak dobře," řekl jsem. "Šel jsem za tvou vůní."
Chtěl jsem se na ní podívat, ale bál jsem se, co vyčtu z její tváře. Namísto toho jsem naslouchal tomu, jak se její dech zrychlil a po chvíli se opět zklidnil. Její hlas byl vyrovnanější, než bych čekal.
"A pak jsi nezodpověděl mou první otázku..." řekla.
Zamračeně jsem se na ní podíval. Taky se mračila.
"Kterou?"
"Jak to funguje – to čtení v mysli?" zeptala se, vytahujíc na světlo otázku z restaurace. "Můžeš číst v mysli kohokoliv, kdekoliv? Jak to děláš? Můžou i ostatní z tvé rodiny...?" Ztichla, zčervenala.
"To je víc než jedna," odvětil jsem.
Beze slova se na mě podívala, vyčkávala.
A proč bych jí to vlastně neřekl? Stejně už většinu uhodla, tohle bylo pro mě alespoň jednodušší než téma, ke kterému jsme směřovali.
"Ne, to umím jenom já. A nedokážu slyšet kohokoli kdekoli. Musím být dost blízko. Čím líp ‚hlas‘ toho dotyčného znám, tím dál ho mohu slyšet. Ale přesto to není víc než pár kilometrů," Snažil jsem se jí to srozumitelně vysvětlit. Musel jsem uvést příklad. "Je to trochu jako být ve velké hale plné lidí, kde všichni mluví najednou. Je to jenom šum – bzukot hlasů na pozadí. Dokud se nesoustředím na jeden hlas; pak je to, co si ten člověk myslí, zřetelné. Většinou to ale vypínám – ono to může dost rozptylovat. A pak je taky snadnější působit normálně," zašklebil jsem se. "Aby se mi nestalo, že nedopatřením odpovídám na něčí myšlenky, a ne na slova."
"A čím to je, že mě slyšet nemůžeš?" vyzvídala.
Znova jsem jí řekl pravdu a uvedl další příklad.
"Nevím," zamumlal jsem. "Jediná odpověď, která mě napadá, je ta, že tvoje mysl asi nefunguje stejným způsobem jako mysl všech ostatních. Jako kdyby tvoje myšlenky byly na dlouhých vlnách a já chytal jen ty krátké."
V tu chvíli jsem si uvědomil, že tenhle příklad se jí líbit nebude. Nad její očekávanou reakcí jsem se široce usmál. Opět mě nezklamala.
"Moje mysl nefunguje správně?" zlostně zvýšila hlas. "Jsem divná?"
Ach, zase ta ironie.
"Já slyším v duchu hlasy, a ty máš starosti, jestli nejsi divná," zasmál jsem se. Všechny podrobnosti chápala a rozuměla jim, ale když mělo přijít na něco většího, nedocházelo jí to. Ona měla vždy opačné instinkty ...
Bella si kousala rty, až se jí na čele objevila vráska.
"Neboj, to je jenom teorie..." Ale ještě tu stále byla ta nejdůležitější teorie, kterou jsme museli probrat. Chtěl jsem to už mít za sebou. S každou další sekundou jsem cítil, že odkládáme nevyhnutelné.
"Což nás přivádí zpátky k tobě." Zmítal jsem se mezi snahou zjistit, o co jde, a mezi neochotou to zjistit.
Povzdechla si a skousla si ret tak silně, že jsem se lekl, aby si neublížila. Znepokojeně se mi podívala do očí.
"Nejde veškerá vyhýbavost stranou?" připomněl jsem jí tiše.
Sklopila pohled, zdálo se, že bojuje s něčím ve svém nitru. Náhle ztuhla a vytřeštila oči. Poprvé jsem na její tváři spatřil strach.
"Panebože!" zalapala po dechu.
Zpanikařil jsem. Co viděla? Jak jsem jí vyděsil?
Potom zakřičela. "Zpomal!"
"Co se děje?" vyděsil jsem se. Nerozuměl jsem té hrůze na její tváři.
"Jedeš stošedesátkou!" pořád křičela. Na chvíli se podívala z okna, ale potom rychle odvrátila pohled.
Taková drobnost, jako větší rychlost, jí přinutila vystrašeně křičet?
Obrátil jsem oči v sloup. "Klídek, Bello."
"Chceš nás zabít?" zeptala se napjatým hlasem.
"Nikam nenarazíme," slíbil jsem jí.
Ostře se nadechla a potom, o trochu klidně, promluvila. "Proč tolik spěcháš?"
"Vždycky jezdím takhle."
Podíval jsem se na ni, pobavený jejím šokovaným výrazem.
"Dívej se na silnici!" opět zakřičela.
"Nikdy jsem neměl nehodu, Bello – dokonce jsem nikdy ani nedostal pokutu," zakřenil jsem se a zaťukal si na čelo. Zdálo se mi hrozně komické s ní vtipkovat o něčem tak tajemném. "Vestavěný detektor radarů."
"Moc vtipné," poznamenala sarkasticky. "Charlie je policajt, vzpomínáš? Vychoval mě tak, abych dodržovala dopravní předpisy. Navíc, když z toho Volva uděláš preclík o kmen nějakého stromu, sám pravděpodobně prostě jen tak odkráčíš."
"Pravděpodobně," souhlasil jsem s ní a krátce a tvrdě jsem se zasmál bez náznaku humoru. Ano, při dopravní nehodě bychom obstáli naprosto rozdílně. Bála se oprávněně, i když já jsem byl v řízení velice dobrý .... "Ale ty ne."
S povzdechem jsem zpomalil. "Spokojená?"
Podívala se na tachometr. "Skoro."
Ještě stále to pro ni bylo příliš rychlé? "Nesnáším pomalou jízdu," zamumlal jsem a ještě trochu jsem zpomalil.
"Tohle je pomalé?" zeptala se.
"Dost poznámek o mém řízení," odsekl jsem netrpělivě. Pokolikáté se vyhnula mojí otázce? Potřetí? Počtvrté? Byly její teorie tak strašné? Potřeboval jsem to vědět – okamžitě. "Pořád čekám na tvou nejnovější teorii."
Opět si rozčilením začala hryzat rty.
Snažil jsem se ovládat svojí netrpělivost a ztlumil jsem hlas. Nechtěl jsem jí znervóznit.
"Nebudu se smát," slíbil jsem jí tiše a přál jsem si, aby se jí nechtělo mluvit jen kvůli tomu, že se bude cítit trapně.
"Víc se bojím, že se na mě budeš zlobit." Zašeptala
.
Přinutil jsem se nechat svůj hlas stále stejně klidný. "Je to tak zlé?"
"Dost, jo."
Sklopila oči, nedívala se na mě. Vteřiny ubíhaly.
"Tak do toho." Povzbudil jsem jí.
Její hlas byl velmi tichý. "Nevím, jak začít," přiznala.
"Tak začni od začátku..." připomněl jsem jí její vlastní slova z restaurace. ... "Říkala jsi, že jsi na to nepřišla úplně sama."
"Ne." Souhlasila a opět ztichla.
Přemýšlel jsem nad tím, co jí mohlo k její teorii inspirovat. "Co tě nastartovalo – knížka? Film?"
Měl jsem si projít její sbírku knih, když nebyla doma. Neměl jsem ani potuchy, jestli se mezi jejími knihami nenacházel nějaký Bram Stoker nebo Anne Riceová.
"Ne – bylo to v sobotu, na pláži."
Tak tohle jsem nečekal. Drby o naší rodině neobsahovaly nikdy nic příliš divného, ani nic příliš konkrétního. Byl tu nějaký drb, o kterém jsem nevěděl? Bella se na mě podívala a uviděla překvapení, které se mi zračilo na tváři.
"Narazila jsem na starého rodinného přítele – Jacoba Blacka," pokračovala. "Jeho táta a Charlie jsou kamarádi už od mého dětství."
Jacob Black – to jméno jsem neznal, ale i tak mi něco připomínalo ... něco velmi dávného, velmi, velmi dávného... Díval jsem se z okna a procházel svoje vzpomínky, abych našel souvislosti.
"Jeho táta je jedním z quileutských starších."
Jacob Black. Ephraim Black. Nepochybně je to jeho potomek.
To bylo skutečně zlé.
Věděla pravdu.
Moje mysl se soustředila na to, co se teď bude dít. Zatímco jsem řídil, moje tělo ztuhlo ve strašném utrpení – byl jsem úplně nehybný, až na automatické pohyby, kterými jsem řídil auto.
Věděla pravdu.
Ale ... jestli jí zjistila už v sobotu .... Tak potom jí věděla celý večer ... a přesto...
"Šli jsme se projít," pokračovala. "A on mi vyprávěl nějaké staré legendy – myslím, že se mě snažil postrašit. Vyprávěl mi jednu..."
Krátce se odmlčela, ale já už jsem nepochyboval. Věděl jsem, co se mi chystá říct. Už zůstávala jen jedna záhada – proč tu teď se mnou seděla.
"Pokračuj," řekl jsem.
"O upírech." Ta slova vyslovila šeptem.
"A okamžitě jsi pomyslela na mě?" Zeptal jsem se.
"Ne. On... zmiňoval tvou rodinu."
Jak ironické, že právě Ephramův potomek porušil dohodu, na které si tak moc zakládal. Vnuk, pravděpodobně pravnuk. Kolik let uběhlo? Sedmdesát?
Měl jsem se uvědomit, že ti starci, kteří těm legendám věřili, nebudou skutečným nebezpečím. Samozřejmě, byla to mladší generace, ti, kteří na to byli upozorněni, ale zdálo se jim to naprosto směšné, kteří představovali nebezpečí odhalení.
Předpokládám, že to znamenalo, že teď můžeme vyvraždit celý kmen žijící na pobřeží. Ephraim a jeho parta ochránců již byli dávno mrtví ...
"Podle něj je to jenom hloupá pověra," řekla náhle Bella, její hlas zněl horlivě. "Nečekal, že tomu budu věřit."
Okrajově jsem jí sledoval, znepokojeně si tiskla ruce.
"Byla to moje chyba, přinutila jsem ho, aby mi to řekl." Celá se shrbila, jako kdyby se za něco styděla.
"Proč?" Teď už pro mě nebylo těžké udržet klidný hlas. Nejhorší už mám za sebou. Když mluvíme o detailech mého odhalení, alespoň se pozornost nesoustředí na jeho následky.
"Lauren měla nějakou poznámku na tvou adresu – snažila se mě vyprovokovat." Nad tou vzpomínkou se zakřenila. Byl jsem vyvedený z míry, přemýšlel jsem, jak mohlo Bellu vyprovokovat to, že někdo mluvil o mně.... "A nějaký starší kluk z kmene odpověděl, že tvoje rodina do rezervace nejezdí, jenomže to znělo, jako kdyby to myslel nějak jinak. Tak jsem vzala Jacoba stranou a vytáhla jsem to z něj."
Když to říkala, sklonila hlavu. Vypadala ... provinile.
Odvrátil jsem se od ní a rozesmál se. Ona se cítila provinile? Co udělala?
"Jak jsi to z něj vytáhla?" zeptal jsem se.
"Snažila jsem se flirtovat – fungovalo to líp, než bych čekala." V jejím hlase jsem slyšel nevěřícný podtón jako by stále nemohla pochopit, že by něco takového bylo možné.
Představil jsem si to – zvažoval jsem, jak přitahovala celé mužské pohlaví bez toho, aby si to vůbec uvědomovala – jak neskutečná musela být, když se snažila. Náhle jsem litoval chlapce, na kterém si vyzkoušela svojí obrovskou sílu.
"To bych rád viděl." Temně jsem se zachechtal. Přál jsem si vidět reakci toho chlapce, být svědkem toho, jak ho to vzalo. "A tys mě obvinila, že lidi omamuju – chudák Jacob Black."
"Co jsi dělala pak?" zeptal jsem se po chvilce. Byl čas vrátit se ke strašidelným příběhům.
"Hledala jsem na internetu."
Jak jinak. "A to tě přesvědčilo?"
"Ne. Nic se nehodilo. Většinou to byly hlouposti. A pak..." odmlčela se, slyšel jsem, jak zatnula zuby.
"Co?" zeptal jsem se. Na co přišla? Co pro ni dávalo smysl?
Krátce zaváhala a potom zašeptala: "Došla jsem k názoru, že na tom nezáleží."
Všechny moje myšlenky na malou chvíli ztuhly hrůzou, ale najednou mi vše dávalo dokonalý smysl. Proto dnes poslala svoje kamarádky pryč, místo toho aby odjela s nimi. Proto si sedla se mnou sedla do auta, místo toho, aby utíkala pryč a volala o pomoc ...
Její reakce byly vždy opačné – vždy úplně nesprávné. Přitahovala nebezpečí a vítala ho s otevřenou náručí.
"Že na tom nezáleží?" pronesl jsem skrz zatnuté zuby. Začal jsem cítit hněv. Jak jsem mohl ochránit někoho, kdo ... byl rozhodnutý zůstat nechráněný?
"Ne," řekla hlasem, který zněl neuvěřitelně něžně. "Nezáleží mi na tom, co jsi."
Byla neuvěřitelná.
"Nevadí ti, jestli jsem monstrum? Jestli nejsem člověk?"
"Ne."
Začal jsem přemýšlet nad tím, jestli byla duševně zdravá.
Dokázal bych jí zajistit tu nejlepší péči ... Carlisle má známosti, mohl by jí zajistit nejlepší doktory a terapeuty. Možná by někdo mohl zkusit napravit to, co s ní nebylo v pořádku, cokoliv, kvůli čemu teď seděla s klidně bijícím srdcem vedle upíra. Zařízení, ve kterém by byla, bych navštěvoval tak často, jak bych jen mohl ...
"Ty se zlobíš," vzdychla. "Neměla jsem nic říkat."
"Ne. Jsem rád, že vím, co si myslíš – i když to, co si myslíš, je šílené."
"Takže se zase pletu?" provokovala útočně.
"To jsem neměl na mysli. ‚Na tom nezáleží‘!" napodobil jsem jí jedovatě.
Zalapala po dechu. "Mám pravdu?"
"Záleží na tom?"
Zhluboka se nadechla, zatímco já jsem čekal na odpověď.
"Vlastně ne." Odmlčela se. "Ale jsem zvědavá." Řekla vyrovnaným hlasem.
Vlastně ne. Na tom nezáleží. Je jí to jedno. Věděla, že nejsem člověk. Že jsem netvor a bylo jí to jedno.
Navzdory svým obavám o její duševní zdraví jsem začal cítit naději. Snažil jsem se jí potlačit.
"Na co jsi zvědavá?" zeptal jsem se jí odevzdaně. Mezi námi již nebyla tajemství, jen nepodstatné detaily.
"Kolik je ti let?"
"Sedmnáct," odpověděl jsem automaticky.
"A jak dlouho je ti sedmnáct?"
Snažil jsem se nepousmát nad jejím snažením. "Už nějakou dobu," připustil jsem.
"Dobře." Řekla nadšeně. Usmála se, měla radost, že jsem k ní upřímný. Když jsem se na ní pozorně podíval, stále pochybujíc o jejím duševním zdraví, usmála se ještě víc. Zamračil jsem se.
"Nesměj se – ale jak to, že můžeš vycházet ve dne?"
Rozesmál jsem se, i když mě žádala, abych to nedělal. Její výzkum jí očividně nepřinesl žádné užitečné odpovědi.
"Mýtus."
"Slunce tě nespálí?"
"Mýtus."
"Spíš v rakvi?"
"Mýtus."
Spánek nebyl součástí mojí existence už velmi dlouho – pokud nepočítáme ty poslední noci, kdy jsem sledoval Bellu a její sny ...
"Nemůžu spát." Zamumlal jsem, doplnil svojí odpověď.
Na chvíli mlčela.
"Vůbec?" zeptala se.
"Nikdy." Zašeptal jsem.
Díval jsem se jí do hlubokých očí ukrytých za hustými řasami a hrozně jsem si přál, abych mohl spát. Ne proto, aby mi uběhl čas, ani proto, abych unikl nudě, ale proto, že jsem si přál snít. Možná, že kdybych to dokázal, kdybych dokázal snít, potom bychom mohli být spolu ve světě snů. Snila o mně. Já jsem si přál snít o ní.
Ona se na mě dívala s udiveným výrazem. Musel jsem se od ní odvrátit.
Nemohl jsem o ní snít. A ona by neměla snít o mně.
"Ještě jsi mi nepoložila tu nejdůležitější otázku." Můj hlas byl teď tišší a tvrdší než kdykoliv předtím. Musel jsem jí donutit, aby konečně porozuměla. Jednou si musí uvědomit, co právě dělá. Musí být donucena k tomu, aby viděla, že na tom záleží, víc než na čemkoliv jiném. Včetně toho jak moc jí miluju.
"Která to je?" překvapeně se zeptala.
Už jen kvůli tomu, co jsem se chystal vyslovit, jsem ještě přitvrdil na svém tónu. "Nezajímá tě, co jím?"
"Aha," zamumlala. "Tohle." Nedokázal jsem rozluštit, co tím myslela.
"Ano, tohle. Nechceš vědět, jestli piju krev?"
Nad touto otázkou se zarazila. Konečně začínala chápat.
"No, Jacob o tom něco říkal."
"Co Jacob říkal?"
"Říkal, že vy... nelovíte lidi. Říkal, že vaše rodina by neměla být nebezpečná, protože lovíte jenom zvířata."
"Říkal, že nejsme nebezpeční?" zopakoval jsem skepticky.
"Ne přesně," přiznala. "Říkal, že byste neměli být nebezpeční. Ale Quileuté vás přesto nechtějí na své půdě, prý co kdyby."
Díval jsem se na cestu, přičemž moje myšlenky byly jen beznadějná spleť čehosi neurčitého a hrdlo mě pálilo důvěrně známou žízní.
"Tak co, měl pravdu?" zeptala se tak klidně, jako kdybychom probírali počasí. "O tom, že nelovíte lidi?"
"Quileuté mají dlouhou paměť," zašeptal jsem.
Přemýšlivě přikývla.
"Ale nenech se tím ukolébat," varoval jsem jí. "Dělají dobře, že si od nás udržují odstup. Pořád jsme nebezpeční."
"Nerozumím."
Ne, opravdu nerozuměla. Ale jak jí přinutit porozumět?
"Snažíme se," vysvětloval jsem pomalu. "Jsme obvykle velmi dobří v tom, co děláme. Někdy se dopouštíme chyb. Já jsem například udělal chybu, když jsem si dovolil být s tebou o samotě."
Její vůně se stále velmi silně linula autem. Začínal jsem si na ní zvykat, téměř jsem jí ignoroval, ale nedalo se zapřít, že moje tělo stále toužilo po tom, po čem by nemělo. V ústech jsem stále cítil jed.
"To je chyba?" zeptala se mě zlomeným, smutným hlasem. Ten tón mě úplně odzbrojil. Chtěla být se mnou – navzdory všemu chtěla být se mnou.
Opět ve mně začala narůstat naděje, ale potlačil jsem jí.
"Velmi nebezpečná," zamumlal jsem po pravdě, ale tak hrozně jsem si přál, aby na pravdě nezáleželo.
Chvíli nereagovala. Její dýchání bylo jiné – zvláštně se zasekávalo, ale nezdálo se, že by to bylo strachy.
"Pověz mi víc," řekla po chvíli, její hlas byl stále zabarvený smutkem.
Důkladně jsem si jí prohlédl.
Co ji trápilo? Jak jsem mohl tohle dopustit?
"Co víc chceš vědět?" snažil jsem se vymyslet způsob, kterým bych jí nezranil. Neměla by být nešťastná. Nemohl jsem jí nechat nešťastnou.
"Pověz mi, proč lovíš zvířata místo lidí," navrhla, hlas měla stále zabarvený zoufalstvím.
Nebylo to snad jasné? Nebo jí na tom také nezáleželo.
"Protože nechci být stvůra." Zašeptal jsem.
"Ale zvířata nestačí?"
Myslel jsem na příklad, kterým bych jí to vysvětlil.
. "Nemůžu si být jistý, samozřejmě, ale přirovnal bych to k životu na tofu a sójovém mléku; říkáme si vegetariáni, je to takový náš malý vtip pro zasvěcené. Nedokážeme tím úplně nasytit hlad – nebo spíš žízeň. Ale udržujeme se tím při síle, jsme dost silní na to, abychom odolali. Většinou." Ztišil jsem hlas, styděl jsem se za to, že jsem ji vystavil takovému nebezpečí. Nebezpečí, které jsem stále toleroval ..."Někdy je to obtížnější než jindy."
"Teď je to pro tebe moc obtížné?"
Povzdechl jsem si. Samozřejmě, opět se zeptala na otázku, na kterou jsem nechtěl odpovědět. "Ano." Přiznal jsem se.
Tentokrát jsem odhadl její reakci správně, dýchání i tep měla stabilní. Očekával jsem to, ale nerozuměl jsem tomu. Jak to, že se nebála?
"Ale hlad nemáš," prohlásila s jistotou.
"Proč si to myslíš?"
"Poznám ti to na očích," vyhrkla. "Říkala jsem ti, že mám teorii. Všimla jsem si, že lidi – muži obzvlášť – jsou podrážděnější, když mají hlad."
Zachechtal jsem se nad jejím výrazem "podrážděný". Velmi slabé slovo. Ale opět měla pravdu, jako vždy. "Ty jsi všímavá, viď?" Znovu jsem se zasmál.
Mírně se pousmála, ale na čele se jí opět objevila vráska, jako kdyby se na něco úporně soustředila.
"Byl jsi s Emmettem na lovu, tento víkend?" zeptala se, když jsem se konečně přestal smát. Mluvila o tom tak nenuceně až mě to frustrovalo. Tolik toho unesla? Já jsem byl blíže k zhroucení než ona.
"Ano." Řekl jsem jí a potom, když jsem to chtěl nechat jen takhle, cítil jsem stejnou potřebu jako v restauraci, chtěl jsem, aby mě poznala. "Nechtěl jsem odjet," pokračoval jsem pomalu, " ale bylo to nutné. Je trochu lehčí být s tebou, když nemám žízeň."
"Proč jsi nechtěl odjet?"
Zhluboka jsem se nadechl a podíval se jí do očí. Tento druh upřímnosti byl stejně těžký, i když jiným způsobem.
"Jsem z toho... nervózní..." doufal jsem, že to slovo postačí, i když zdaleka to nevystihovalo moje pocity... " když tě nemám nablízku. Nežertoval jsem, když jsem tě minulý čtvrtek žádal, aby ses snažila nespadnout do oceánu nebo se nedala přejet. Celý víkend jsem byl duchem nepřítomný, dělal jsem si o tebe starosti. A po tom, co se stalo dnes večer, jsem překvapený, že jsi přežila celý víkend bez jizev." Potom jsem si vybavil rány na jejích dlaních. "No, vlastně ne tak docela." Doplnil jsem.
"Cože?"
"Tvoje ruce," připomněl jsem jí.
"Upadla jsem," povzdechl si.
Měl jsem pravdu. "Myslel jsem si to," řekl jsem jí a nedokázal skrýt úsměv.
"Předpokládám, když jde o tebe, že to mohlo být mnohem horší – a to mě asi mučilo celou dobu, co jsem byl pryč. Byly to velmi dlouhé tři dny. Vážně jsem šel Emmettovi na nervy." No, mám – li být upřímný, neměl bych tuhle větu říkat v minulém čase. Pravděpodobně mu jdu stále na nervy a spolu s ním i zbytku svojí rodiny. Tedy, kromě Alice ...
"Tři dny?" zeptala se náhle ostře. "Copak ses nevrátil až dnes?"
Nerozuměl jsem podtónu jejího hlasu. "Ne, vrátili jsme se v neděli."
"Tak proč nikdo z vás nebyl ve škole?" dožadovala se odpovědi. Její hněv mě mátl. Nezdálo se, že by si uvědomovala, že tato otázka souvisí s mytologií.
"No, ty ses ptala, jestli mi slunce ublíží, a já musím říct, že neublíží. Ale stejně ve slunečním svitu nemůžeme vycházet – alespoň ne tam, kde by nás někdo mohl vidět."
To na chvíli zmírnilo její záhadnou zlost. "Proč?" zeptala se a naklonila hlavu.
Tentokrát jsem nedokázal přijít na vhodné přirovnání. Takže jsem jí jen slíbil: "Někdy ti to ukážu." Přemýšlel jsem nad tím, jestli tenhle slib dokážu dodržet. Uvidím jí po dnešku ještě někdy? Miloval jsem jí dost na to, abych jí dokázal opustit?
"Mohl jsi mi zavolat," řekla.
Jaká zvláštní myšlenka. "Ale já jsem věděl, že jsi v pořádku."
"Ale já jsem nevěděla, kdes byl ty. Já –" zaváhala a sklopila oči.
"Co?"
"Nelíbilo se mi to." Řekla nesměle a zčervenala. "Že jsem tě neviděla. Taky jsem z toho nervózní."
No a teď jsi šťastný? Zeptal jsem se sám sebe. Tady byla odměna za moji víru a naději.
Byl jsem zmatený, šílel jsem radostí, ale byl jsem i vystrašený – hlavně vystrašený – když jsem si uvědomil, že všechny moje nejdivočejší představy nebyly tak daleko od pravdy. Tak proto jí nezáleželo na tom, jestli jsem netvor. Byl to přesně ten samý důvod, proč jsem začal porušovat veškerá pravidla. Proč to "správné" a "nesprávné" už nemělo dále význam. Proč všechny moje priority klesly o příčku níže, aby na vrcholu udělaly místo tomuto děvčeti.
I Bella ke mně cítila náklonnost.
Věděl jsem, že to nemohu porovnávat s tím, jak moc ji miluju. Ale pro ni to bylo dost. Dost na to, aby riskovala život už jenom tím, že tu teď seděla vedle mě. A ona za to byla vděčná. Dost na to, abych jí způsobil bolest, když neudělám to, co je správné, a neodejdu.
Bylo ale ještě vůbec něco, co bych mohl udělat, aby ji to nebolelo? Bylo?
Měl bych se od ní držet dál. Nikdy jsem se neměl do Forks vracet. Jenom jí ubližuju.
Odradí mě to od toho, abych zůstat? Od toho, abych to jen zhoršoval? To, jak jsem se teď cítil, ta horkost, která sálala z její pokožky a dotýkala se té mojí ...
Ne, už mě nic neodradí.
"Á," zasténal jsem tiše. "Tohle je zlé."
"Co jsem řekla?" zeptala se, brala veškerou vinu na sebe.
"Nechápeš to, Bello? Jedna věc je, když jsem nešťastný já sám, ale jestli jsi do toho zatažená i ty, je to úplně něco jiného." Byla to pravda, ale zároveň i lež. Část mě, ta nejsobečtější se téměř vznášela vědomím, že mě potřebuje tak jako já ji. "Nechci slyšet, že to takhle cítíš," jeho hlas byl tichý, ale naléhavý. Jeho slova mě řezala. "To je zlé. Není to bezpečné. Já jsem nebezpečný, Bello – prosím tě, uvědom si to."
"Ne." Podrážděně stiskla rty.
"Myslím to vážně." Bojoval jsem sám se sebou – polovina toužila po tom, aby to pochopila a polovina chtěla naprostý opak, a tak moje slova zněla spíše jako zavrčení.
"Já taky." Trvala na svém. "Jak jsem řekla, nezáleží mi na tom, co jsi. Je příliš pozdě."
Příliš pozdě? Svět se na chvíli zbarvil na černobílou, když se mi v mysli promítl obrázek Belly spící na trávníku zalitém sluncem, a stíny, které se k ní přibližovaly. Nevyhnutelně a nezadržitelně. Kradly barvu z její pokožky a vrhaly ji do temnoty.
Příliš pozdě? Myslí mi proběhla Alicina vize – jak se na mě dívají Beliny krvavě rudé oči. Byla sice nevýrazná – ale neexistoval způsob, že by mě mohla nenávidět kvůli této budoucnosti. Nenávidět mě za to, že jsem jí to všechno způsobil. Že jsem jí ukradl život i duši. Nesmí být příliš pozdě.
"To nikdy neříkej." Zasyčel jsem.
Dívala se z okna a kousala se do rtů. Dlaně měla sevřené do pěstí a položené v klíně. Její dýchání se zpomalilo.
"Na co myslíš?" potřeboval jsem to vědět.
Potřásla hlavou, nepodívala se na mě. Něco se jí zalesklo na tváři, něco jako malá kapka vody.
Bolest. "Ty pláčeš?" Rozplakal jsem jí. Až tak moc jsem jí ublížil.
Setřela si slzy hřbetem ruky.
"Ne," odpověděla, ale hlas se jí zlomil.
Instinkty, ukryté někde hluboko uvnitř mě, mě donutily natáhnout se k ní – na tu krátkou chvíli jsem se cílil tak lidsky, jako ještě nikdy předtím. A potom jsem si uvědomil, že člověkem ... nejsem. A tak jsem ruku stáhl zpět.
"Promiň." Řekl jsem lítostivě. Jak bych jen mohl vyjádřit, jak moc je mi to líto? Že lituju všech těch hloupých chyb, které jsem udělal. I svojí nikdy nekončící sobeckosti? Litoval jsem toho, že zrovna ona měla to neštěstí, že ve mně probudila tuhle první, tragickou lásku. Bylo mi líto i věcí, které jsem nemohl ovlivnit – toho, že jsem byl netvor, který měl ukončit její život.
Zhluboka jsem se nadechl – ignoroval jsem reakci svého těla na její vůni – a snažil jsem se vzpamatovat. Chtěl jsem změnit téma, myslet na něco jiného. Naštěstí, co se týkalo tohoto děvčete, moje zvědavost byla neukojitelná. Vždycky jsem se měl na co ptát.
"Pověz mi něco," řekl jsem.
"Ano?" v jejím hlase byly stále stopy slz.
"Co sis myslela dneska večer, těsně předtím, než jsem se objevil za rohem? Neporozuměl jsem tvému výrazu – nevypadala jsi ani moc vyděšeně, spíš jako když se na něco velmi silně soustředíš." V myšlenkách jsem si stále vybavoval její výraz a nutil jsem se zapomenout na to, přes čí oči jsem ten její nerozhodný výraz viděl.
"Snažila jsem se vzpomenout si, jak zneškodnit útočníka –" řekla už vyrovnanější hlasem. "Víš, sebeobrana. Chtěla jsem mu vrazit nos do mozku." Na konci větu už nedokázala udržet klidný tón. V jejím hlase jsem rozpoznal nenávist. Nepřeháněla a její zuřivost se mi teď nezdála už tak směšná. Viděl jsem její křehkou postavu – jako sklo potažené hedvábím – kterou zastínily lidské příšery s velkými pěstmi, kterými jí mohly ublížit. V hlavě se mi opět rozhořela nenávist.
"Ty ses s nimi chtěla prát?" Měl jsem chuť zavrčet. Její instinkty ji mohly zabít. "Nenapadlo tě utíkat?"
"Hodně padám, když běžím," přiznala ostýchavě.
"A co křičet?"
"K tomu jsem se dostávala."
Nevěřícně jsem zakroutil hlavou. Jak se udržela naživu předtím, než přišla do Forks?
Zavrtěl jsem hlavou. "Měla jsi pravdu – rozhodně si zahrávám s osudem, když se snažím udržet tě naživu."
Povzdechla si a podívala se z okna. Potom se otočila zpátky ke mně.
"Uvidíme se zítra?" zeptala se náhle.
Když už jsem měl skončit v pekle, aspoň si to užiju.
"Ano – taky musím zítra odevzdat úkol," usmál jsem se na ní a bylo mi hned lépe. "Budu ti držet místo u oběda."
Srdce jí divoce tlouklo a to moje, mrtvé, se najednou zdálo být teplejší.
Zastavil jsem před jejím domem, ale ani se nepohnula.
"Slibuješ, že tam zítra budeš?" zeptala se znova.
"Slibuju."
Proč jsem se cítil tak strašně šťastně právě v době, když jsem dělal nesprávné věci? Něco se mnou nebylo v pořádku.
Spokojeně přikývla a začala si svlékat mojí bundu.
"Můžeš si ho nechat, " ujistil jsem jí rychle. Chtěl jsem, aby odešla s něčím mým. Něčím, co si mohla nechat, jako jsem si já nechal zátku od limonády, která byla teď schovaná v kapse mého saka ... Nemáš bundu na zítra."
S lítostivým úsměvem mi ji podala. "Nechce se mi vysvětlovat to Charliemu."
Ano, to jsem si dokázal představit. Usmál jsem se na ní. "Aha, jasně."
Položila ruku na kliku, ale stále zůstávala. Nechtěla odejít, stejně tak jako já jsem nechtěl, aby odešla. Aby byla nechráněná, i když jen na krátkou chvíli ...
Petr a Charlotta by už měli být dávno za Seattlem. Ale byli tu i jiní. Tenhle svět nebyl pro lidi bezpečný a pro ni to platilo dvojnásob.
"Bello?" zeptal jsem se, překvapený tím náhlým návalem radosti, který mě přemohl, když jsem vyslovil její jméno.
"Ano?"
"Slíbíš mi něco?"
"Ano," okamžitě souhlasila, ale potom zúžila oči, jako kdyby si to chtěla rozmyslet.
"Nechoď sama do lesa," varoval jsem ji. Přemýšlel jsem nad tím, jestli takhle žádost opět vyvolá námitky.
Zmateně zamrkala. "Proč?"
Nedůvěřivě se dívala do tmy. Nedostatek světla pro moje oči nebyl problémem, stejně tak jako pro jiné lovce. Ve tmě byli lidé slepí.
"Nejsem to vždycky já, kdo je tam venku nejnebezpečnější," řekl jsem jí. "Tahle odpověď ti teď musí stačit."
Zachvěla se, ale rychle se ovládla a nakonec se dokonce usmála. "Když to říkáš."
Její dech mě pohladil na tváři, tak sladce a opojně.
Mohl bych tu takto sedět celou noc, ale ona potřebovala spánek. Ty dvě touhy ve mně zápasily, byly naprosto rovnocenné, chtít jí a chtít, aby byla v bezpečí.
Povzdychl jsem si nad tím. "Uvidíme se zítra," řekl jsem jí, i když jsem věděl, že jí uvidím mnohem dřív. Dřív než ona mě.
"Tak tedy zítra." Neochotně otevřela dveře.
Když jsem ji viděl odcházet, znovu jsem pocítil tu starou známou bolest.
S nutkavou potřebou ji zadržet jsem se k ní natáhl. "Bello?"
Otočila se ke mně a ztuhla, když zjistila, že naše tváře jsou tak blízko sebe. Já jsem byl také ohromen její blízkostí. Horkost, která se z ní přímo valila, mě pohladila po tváři. Téměř jsem cítil tu hedvábnou jemnost její pokožky ...
Její srdce vynechalo pár úderů a rty se jí pootevřely.
"Spi sladce," zašeptal jsem a odtáhl se dřív, než by mě moje tělo - známá žízeň nebo nový a úplně neznámý druh hladu, který jsem cítil – donutily udělat něco, co by jí mohlo ublížit.
Seděla naprosto bez pohybu, jako omráčená. Byla pravděpodobně oslněná.
A já taky.
Dala se dohromady – i když na tváři měla stále ještě zmatený výraz – a téměř vypadla z auta. Potom zakopla o svojí vlastní nohu, a musela se zachytit auta, aby neupadla. Zachichotal jsem se, doufajíc, že to bylo příliš tiché na to, aby to zaslechla.
Sledoval jsem její klopýtání po cestě, až dokud se nedostala pod světelné lampy, které obklopovaly vchodové dveře. Na tu krátkou chvíli byla v bezpečí. A já se za chvíli vrátím, abych se o tom ujistil.
Cítil jsem její pohled, když jsem odjížděl tmavou ulicí. Byl to naprosto odlišný pocit, než na který jsem byl zvyklý. Obyčejně tímhle pohledem sleduju jiné já. Tohle bylo tak zvláštně vzrušující – ten pocit pozorujících očí. Ale věděl jsem, že se cítím takhle opojně jen proto, že to byly její oči.
V hlavě se mi prohánělo snad milion myšlenek, když jsem bezcílně vyjel do noci.
Velmi dlouho jsem se jen tak projížděl ulicemi, bez konkrétního směru a přemýšlel jsem nad tou neskutečnou úlevou, kterou jsem teď cítil, když jsem Belle přiznal pravdu. A i když to pro mě bylo očividně hodně zlé, mě to prostě připadalo úžasně osvobozující.
Ale nejvíc jsem myslel na Bellu a na lásku, kterou jsem cítil. Nemohla mě milovat tak jako já ji – takováto pohlcující a zdrcující láska by zničila její křehké tělo. Ale ona se zdála být dostatečně silná. Dostatečně silná na to, aby přemohla instinktivní strach. Dostatečně na to, aby chtěla být se mnou. A její přítomnost mě naplňovala takovým štěstím, jaké jsem dosud nikdy nezažil.
Na chvíli – protože jsem byl sám a pro změnu nemohl nikoho zranit – jsem dovolil tomuto štěstí, aby mě zaplavilo, bez toho, abych myslel na to, jak to může skončit. Jednoduše jen být šťastný z toho, že jí nejsem lhostejný. Vychutnávat si pocit vítězství, že já jsem ten, kterému se podařilo získat její náklonnost. Představovat si, jak den za dnem sedím vedle ní, slyším její hlas a vidím její úsměv.
Znovu jsem vzpomínal na dnešní večer – jak se její rty smály, jak se jí na bradě objevoval důlek, jak jí zněžněly oči ... její prsty byly dnes večer na mojí pokožce tak jemné a teplé. Představoval jsem si, jaké by to asi bylo, kdybych se dotkl její pokožky na tvářích – tak hedvábné a horké ... tak křehké. Jak sklo zahalené hedvábím ... přímo děsivě rozbitné.
Nevšiml jsem si, kam směřují moje myšlenky, dokud nebylo příliš pozdě. Jak jsem myslel na její zranitelnost, v mysli se mi vybavily jiné obrazy její tváře.
Ztracená ve stínech, bledá strachy – avšak čelist měla urputně sevřenou a nekompromisní, v očích se jí zrcadlila zuřivost a hluboké soustředění, tělo připravené zaútočit na mohutné postavy, které jí obklíčily jako noční můry skrývající se v přítmí ....
"Ach," zaúpěl jsem, když hněv, který jsem kvůli lásce odložil a potlačil, opět propukl v ničivé peklo.
Byl jsem sám. Bella byla, aspoň doufám, v bezpečí doma, na chvíli jsem byl šťastný, že Charlie Swan – místní náčelník policie – byl její otec. To pro ni mohlo znamenat ochranu.
Byla v bezpečí. Nebude mi trvat dlouho jí pomstít ....
Ne. Zasloužila si něco lepšího. Nemohla by milovat vraha.
Ale ... co ostatní?
Ano, Bella byla v bezpečí. Angela a Jessica pravděpodobně také.
Příšera se teď volně pohybovala v ulicích Port Angeles. Byla to lidská příšera – mohlo mu to způsobit i nějaké lidské problémy? Spáchat vraždu, po které jsem tolik toužil, nebylo správné. Věděl jsem to. Ale nechat ho, aby zaútočil na někoho jiného, nebylo také nejlepší rozhodnutí. Blonďatá hosteska z restaurace. Servírka, na kterou jsem se ani nepodíval. Obě mě sice mírně vytáčely, nicméně to neznamenalo, že by si zasloužily dostat se do takového nebezpečí.
Každá z nich mohla být něčí Bella.
A to rozhodlo.
Teď jsem měl důvod, abych se otočil směrem na sever a zrychlil. Pokaždé, když jsem měl nějaký problém, který se mi vymykal zpod kontroly – jako například teď – věděl jsem, kdo mi může pomoc.
Alice seděla na verandě a čekala na mě. Radši jsem zastavil před domem, než abych jel do garáže.
"Carlisle je ve své pracovně," řekla mi Alice ještě dříve, než jsem se stihl zeptat.
"Díky," odpověděl jsem jí, a když jsem jí míjel, pocuchal jsem jí ve vlasech.
Díky, že jsi mi zvedl telefon, pomyslela si sarkasticky.
"Oh." Zastavil jsem se přede dveřmi, vylovil telefon a otevřel ho. "Promiň. Ani jsem se nepodíval, kdo vlastně volal. Byl jsem ... zaneprázdněný."
"Hej, já vím. Já se taky omlouvám. Když jsem si všimla, co se chystá, byl jsi již téměř u ní."
"Bylo to tak těsné," zašeptal jsem.
Promiň, zopakovala zahanbeně.
Bylo lehké odpouštět, když jsem věděl, že je Bella v pořádku.
"Neomlouvej se. Vím, že nemůžeš předvídat všechno. Nikdo neočekává, že budeš vševědoucí, Alice."
"Díky."
"Téměř jsem tě dnes pozval na večeři. Zaregistrovala jsi to, než jsem změnil názor?"
Zakřenila se. "Ne, i tohle mi ušlo. Škoda, že jsem to nevěděla, byla bych přišla."
"Na co ses soustředila, že ti toho tolik uteklo?"
Jasper přemýšlel nad naším výročím. Zasmála se. Snaží se nemyslet na můj dárek, ale já už asi tuším ...
"Ty jsi neuvěřitelná."
"Já vím"
Nakrčila rty a s mírně obviňujícím pohledem se na mě podívala. Ale později už jsem pozor dávala. Povíš jim, že už to ví?
Vzdychl jsem. "Ano. Později."
Neřeknu ani slovo. Ale prokaž mi laskavost a řekni to Rosalii, až nebudu nablízku, co ty na to?
Povzdechl jsem si. "Dobře."
Bella to vzala moc dobře.
"Možná až moc."
Alice se na mě usmála. Nepodceňuj ji.
Snažil jsem se nemyslet na obraz Belly a Alice jako nejlepších kamarádek.
Netrpělivě jsem si povzdech. Chtěl jsem, aby tahle část večera už byla za mnou. Ale trochu jsem se bál odejít z Forks ....
"Alice," začal jsem. Věděla, na co se chci zeptat.
Dnes večer bude Bella v pořádku. Teď už budu dávat víc pozor. Potřebuje něco jako dvacetičtyřhodinový dozor, že?
"Minimálně."
No, každopádně, za chvíli budeš zase u ní."
Zhluboka jsem se nadechl. Znělo to tak krásně.
"Tak už jdi. Zařiď to, abys mohl být tam, kde toužíš být," řekla.
Přikývl jsem a šel jsem za Carlislem.
Čekal na mě, oči upíral na dveře, místo na knihu, která ležela před ním na stole.
"Slyšel jsem, že ti Alice říkala, kde mě najdeš," řekl a usmál se.
Když jsem byl s ním, hrozně se mi ulevilo, viděl jsem všechnu tu empatii v jeho hlubokých, inteligentních očích. Carlisle věděl, co bude třeba udělat.
"Potřebuju pomoc."
"S čímkoliv, Edwarde," slíbil mi.
"Řekla ti Alice, co se dnes stalo Belle?"
Téměř stalo, opravil mě.
"Ano, téměř. Mám problém, Carlisle. Už víš, že .... ho strašně moc chci .... zabít." Slova se ze mě valila. "Tak hrozně to chci. Ale vím, že by to nebylo správné, protože by to byla pomsta a ne spravedlnost. Nejednal bych objektivně, ale v hněvu. Ale i tak, nechat toho sériového vraha a násilníka, aby se jen tak potuloval ulicemi Port Angeles! Tamní lidi sice neznám, ale nemůžu přeci dopustit, aby někdo zaujal Belino místo. I k těmto ženám může někdo cítit to, co já cítím k Belle. Může trpět tak, jako bych trpěl já, kdyby jí ublížili. Není správné ...."
Moje slova zastavil jeho nečekaný, široký úsměv.
Je pro tebe dokonalá, že? Tolik soucitu, tolik sebeovládání. Jsem ohromený.
"Nepotřebuje komplimenty, Carlisle."
"Já vím. Ale myšlenkám nerozkážu." Znovu se usmál. "Postarám se o to. Uvolni se. Nikomu nebude ublíženo namísto Belly."
V jeho myšlenkách jsem viděl plán. Nebylo to přesně to, co bych chtěl a ani to neuspokojilo moji touhu po násilí, ale věděl jsem, že je to správné řešení.
"Ukážu ti, kde ho najdeš," řekl jsem.
"Tak jdeme."
Cestou popadl svojí černou tašku. Já bych dal přednost agresivnějšímu způsobu řešení – jako například rozdrcenou lebku – ale nechám to na Carlisleovi.
Vzali jsme si moje Volvo. Alice stále ještě seděla na schodech, a když jsme odcházeli, usmála se a zamávala nám. Věděl jsem, že na mě bude dohlížet a taky na to, aby se nevyskytly žádné komplikace.
Po tmavé, prázdné cestě ubíhala čas velmi rychle. Abych nevzbudil zbytečnou pozornost, radši jsem vypnul světla. Usmál jsem se nad myšlenkou, jak by asi Bella reagovala na tohle. Když si všimla mojí rychlé jízdy, tehdy jsem jel dokonce pomaleji než obvykle, neboť jsem chtěl prodloužit chvíle s ní.
Carlisle také myslel na Bellu.
Netušil jsem, že pro něj bude tak dokonalá. Je to skutečně nečekané. Možná, že jim to bylo souzeno. Možná, že to má posloužit nějakému vyššímu účelu. Jenomže ...
Představil si Bellu se sněhobílou, ledovou pokožkou a krvavě červenýma očima a potom se zarazil. Ano. Jenomže. Samozřejmě. Protože jak by mohlo být na myšlence zničení něčeho tak čistého a krásného něco dobrého?
Díval jsem se do noci a náhle byla všechna moje radost pryč.
Edward si zaslouží štěstí. Ano, zaslouží si ho. Ostrý podtón v Carlisleových myšlenkách mě překvapil. Musí tu být nějaký způsob.
Přál jsem si, abych tomu mohl věřit. Ale to, co se dělo Belle, nebyl žádný vyšší cíl. Bylo to cosi zlomyslného – hrozný a krutý osud, který nechtěl dovolit Belle, aby měla život, jaký si zasloužila.
V Port Angeles jsem nezůstal. Vzal jsem Carlislea na místo, kde ta bytost jménem Lonnie utápěla svoje zklamání se svými kumpány, z nichž dva už odpadli. Carlisle věděl, jak je pro mě těžké být u něj tak blízko – slyšet jeho myšlenky a vidět jeho vzpomínky na Bellu promíchané s méně šťastnými děvčaty, které už nikdo nemohl zachránit.
Dýchání se mi zrychlilo a ztuhle jsem sevřel volant.
Jdi už, Edwarde, řekl mi jemně. Postarám se o ně. Ty se vrať k Belle.
Věděl co říct. Už jen zvuk jejího jména mě dokázal rozptýlit.
Nechal jsem ho v autě a utíkal jsem přes spící les zpět do Forks. Trvalo to kratší dobu, než cesta autem. Už za pár minut jsem zkoumal dům a následně jsem otvíral okno přímo do jejího pokoje. S úlevou jsem si oddechl. Všechno bylo tak, jak má být. Bella byla bezpečně v posteli a spala s vlasy divoce rozhozenými po polštáři.
Ale dnes, na rozdíl od jiných nocí, byla stočená do klubíčka a přikrývku měla přehozenou přes ramena. Asi jí dnes byla zima. Ještě dřív, než jsem si stihl – jako obvykle – sednout do křesla, se zachvěla a její rty se začaly třást.
Na chvíli jsem tam stál, ale nakonec jsem vyšel na chodbu, rozhodnutý poprvé prozkoumat i jiné části domu.
Charlie hlasitě chrápal. Dokonce jsem zachytil i něco z jeho snu. Cosi jako proud vody a velmi trpělivé čekání – rybaření?
Blízko ke dveřím stála slibně vypadající skříň. S nadějí jsem jí otevřel a bylo v ní přesně to, co jsem hledal. Vybral jsem tu nejsilnější deku a vrátil jsem se do jejího pokoje. Vrátím jí do skříně dřív, než se Bella vzbudí a všimne si jí.
Zadržel jsem dech a opatrně jsem jí přikryl. Nezareagovala. Sedl jsem si do houpacího křesla.
Zatímco jsem čekal, až jí bude tepleji, přemýšlel jsem na Carlislem a nad tím, kde asi teď je. Věděl jsem, že jeho plán bude bez problémů. Alice to viděla.
Povzdechl jsem si – Carlisle mi až příliš důvěřoval. Kéž bych byl tou osobou, kterou si myslel, že jsem. Ta osoba, která si zasloužila štěstí, mohla doufat, že je hodna tohoto spícího děvčete. Jak by mohlo být všechno úplně jiné, kdybych byl tím Edwardem.
Když jsem nad tím uvažoval, v mé mysli se vynořil velice zvláštní obraz.
Osud s tváří škaredé staré čarodějnice, ten, který se snažil zničit Bellu, nahradil ten nejhloupější a nejbezohlednější z andělů. Strážný anděl - něco takového, co si Carlisle představuje, že bych měl mít. S lehkomyslným úsměvem na rtech a s nebesky modrými očima plnými škodolibosti, vytvářel a namíchával Bellu tak, že jsem ji nemohl v žádném případě přehlédnout. Přitom až absurdně silná vůně, aby si získala moji pozornost, mlčenlivá mysl na znásobení mojí zvědavosti, tichá krása, od které jsem nedokázal odtrhnout oči a nesobecká duše na vzbuzení mého úžasu. Vynechat přirozený pud sebezáchovy – aby mohla Bella snést moji blízkost – a nakonec přidat smůlu.
S bezohledným úsměvem postrčil Bellu mě přímo do cesty, věříc, že ji dokážu udržet naživu.
V téhle vizi jsem nebyl Beliným trestem, to ona byla mojí odměnou.
Potřásl jsem hlavou, abych se zbavil představy o andělovi. Nebyl o nic lepší než ten hrozný osud. Nedokázal jsem si představit takovouto vyšší moc, která by konala takto nebezpečně a hloupě. Pokud by to nebyl osud, proti kterému jsem měl bojovat.
Já jsem neměl anděla. Oni byli stvoření pro někoho dobrého – jako například Bell
† 31. 05. 2010 | kód autora:
QR1
"Ty si to pamatuješ?" Na to si musela pamatovat.
"Ano." Byla klidná. V očích jsem jí četl, že si na to vzpomíná. Věděla to. Věděla, že jsem ji tehdy chtěl zabít.
Jenže kde byl háček?
"A přesto sedíš tady," řekl jsem nevěřícně komentujíc tuto situaci.
"Díky." Její hlas byl vroucí vděčností. "Teď je to podruhé."
Její jemné prsty stále ležely na mojí ruce, jako kdyby se jí ten dotyk líbil.
Odpověděl jsem tak lhostejně, jak jsem jenom mohl. "Napotřetí to nebudeme zkoušet, platí?"
Zamračila se, ale přikývla.
Vyprostil jsem ruku. I když byl její dotek naprosto úžasný, nechtěl jsem pokoušet osud tím, že by se nakonec s odporem odvrátila. Ruce jsem si schoval pod stůl.
Četl jsem v jejích očích, i když její mysl zůstávala tichá, v jejích očích jsem viděl údiv i důvěru. V té chvíli jsem si uvědomil, že chci odpovědět na její otázky. Ne proto, že bych jí to dlužil. Ale proto, že jsem chtěl, aby mi důvěřovala.
Chtěl jsem, aby mě poznala.
"Jel jsem za tebou do Port Angeles," slova se ze mě řinuly tak rychle, že jsem neměl ani čas nad nimi přemýšlet. Věděl jsem, že pravda může být nebezpečná, jaké je to riziko. Každou chvílí se její nepřirozené ticho může proměnit v hysterický křik. Ale naopak, vědomí toho, že je to možné, mě přinutilo mluvit ještě rychleji. "Nikdy dřív jsem se nesnažil udržet někoho konkrétního naživu a je to mnohem svízelnější, než bych si myslel. Ale to je asi tím, že jde o tebe. Jak se zdá, obyčejní lidé prožijí den, a nepotká je tolik katastrof."
Sledoval jsem ji a čekal.
Usmála se a její čokoládové oči se rozzářily.
Právě jsem jí přiznal, že jsem jí sledoval a ona se usmívala.
"Napadlo tě někdy, že jsem to měla mít spočítané už poprvé s tou dodávkou, a že jsi vlastně stál v cestě osudu?" zeptala se.
"To nebylo poprvé," řekl jsem a upřeně pozoroval ubrus na stole. Zahanbeně jsem se hrbil. Všechny překážky už padly a pravda se nezadržitelně a nebezpečně drala na povrch. "Tys to měla spočítané, když jsem se s tebou poprvé setkal."
Zlobilo mě, že je to pravda. Bylo to, jako kdyby byla na černé listině smrti kvůli jakémusi krutému a nespravedlivému osudu. Jako kdyby se ten osud, že všech sil snažil, aby zemřela. Osud jsem si představoval jako strašidelnou, závistivou a pomstychtivou ježibabu.
Chtěl jsem, aby za ní byl někdo zodpovědný, abych měl někoho, proti komu bych mohl bojovat. Něco, co bych mohl zničit, aby byla Bella v bezpečí.
Byla velice potichu, dech se jí zrychlil.
Podíval jsem se na ní s vědomím, že konečně uvidím strach, na který jsem tolik čekal. Právě jsem se přiznal, jak blízko jsem byl k tomu, abych jí zabil. Že jsem k tomu měl blíž, než tak dodávka, která byla jen několik centimetrů od toho, aby ji rozdrtila. Ale její tvář byla stále klidná, jen oči měla zúžené soustředěním.
"Ty si to pamatuješ?" Na to si musela pamatovat.
"Ano." Byla klidná. V očích jsem jí četl, že si na to vzpomíná. Věděla to. Věděla, že jsem ji tehdy chtěl zabít.
Jenže kde byl háček?
"A přesto sedíš tady," řekl jsem nevěřícně komentujíc tuto situaci.
"Ano, sedím tady... díky tobě." Odmlčela se. "Protože ty jsi nějak věděl, kde mě dneska hledat...?" naléhala zvědavě.
Bezmocně jsem se snažil odstranit bariéru, která blokovala její myšlenky. Zoufale jsem jí chtěl pochopit. Nedávalo mi to žádný smysl. Jak se mohla zajímat o něco jiného, když pravda ležela přímo před ní?
Zvědavě vyčkávala. Světla pokožka, která pro ni byla naprosto přirozená, mě hrozně přitahovala. Její večeře před ní ležela nedotknutá. Když jí řeknu příliš mnoho, bude potřebovat sílu, aby dokázala ovládnout zděšení.
Řeknu jí to. "Ty jez, já budu mluvit,"
Na chvíli o tom přemýšlela a potom si vložila do úst kousek těstovin tak rychle, že to bylo naprosto v rozporu s jejím klidným chováním. Dychtila po mé odpovědi více, než dávala najevo.
"Stopovat tě je těžší, než by mělo být. Obvykle někoho dokážu najít velmi snadno, jakmile jsem už předtím slyšel jeho mysl."
Pozorně jsem ji sledoval. Jedna věc bylo správně hádat, ale jiná věc byla, když se můj odhad potvrdil.
S rozšířenými očima mě sledovala. Cítil jsem, jak jsem zatnul zuby, očekával jsem její zděšení.
Ale ona jen zamrkala, hlasitě polkla, napíchla další těstovinu a vložila ji do úst. Chtěla, abych pokračoval.
"Dával jsem si bacha na Jessiku," pokračoval jsem pozorně promýšlejíc každé další slovo. "Ale nijak pozorně – jak jsem říkal, jenom ty se můžeš dostat do potíží v městečku, jako je Port Angeles –" Nemohl jsem odolat, abych to nedodal. Uvědomila si, že ostatní lidé nejsou tak často blízko smrti nebo si myslela, že je to normální? Ještě nikdy jsem nepoznal nikoho, kdo by byl takhle daleko od normálu. "A zpočátku jsem si nevšiml, žes vyrazila na vlastní pěst. Pak, když mi došlo, že už s nimi nejsi, jsem tě šel hledat do toho knihkupectví, které jsem viděl v její hlavě. Pochopil jsem, že jsi ani nešla dovnitř a že jsi šla na jih... a věděl jsem, že se budeš muset brzy otočit. Tak jsem na tebe prostě čekal, náhodně jsem prohledával mysli lidí na ulici – abych viděl, jestli si tě někdo nevšiml, abych poznal, kde jsi. Neměl jsem žádný důvod se znepokojovat... ale byl jsem podivně neklidný..." Když jsem si vzpomněl na ten panický strach, který jsem cítil, zrychlil se mi dech. Její vůně mě pálila v krku, ale byl jsem za to vděčný. Ta bolest znamenala, že je naživu. Pokud hořel oheň v mém nitru, byla v bezpečí.
"Začal jsem objíždět v kruzích a pořád jsem... poslouchal." Doufal jsem, že jí to dává nějaký smysl. Musela z toho být zmatená. "Nakonec začalo zapadat slunce, a to už jsem chtěl vystoupit a sledovat tě pěšky. A pak –"
V tu chvíli se mi to vše vrátilo zpět, jak kdybych byl zpět na tom místě – cítil jsem stejnou vražednou zuřivost, kvůli které jsem ztuhl na místě.
Chtěl jsem ho zabít. Potřeboval jsem, aby byl mrtvý. Soustředěním jsem zatnul čelist, musel jsem zůstat sedět. Bella mě stále potřebovala. A to bylo to nejdůležitější.
"Pak co?" zašeptala. Tmavé oči se jí rozšířily.
"Slyšel jsem je, co si myslí," procedil jsem skrz zuby, téměř ty slova zavrčel. Nedokázal jsem se ovládnout. "Spatřil jsem v jeho mysli tvůj obličej."
Musel jsem se hodně přemáhat, abych odolával touze ho zabít. Stále jsem věděl, kde ho najdu. Jeho černé myšlenky mě táhly přímo k němu ...
Zakryl jsem si loktem tvář, přestože jsem věděl, že teď vypadám jako netvor, jako lovec a jako vrah. Když jsem zavřel oči, představil jsem si ji, abych se dokázal ovládnout. Soustředil jsem se jenom na její tvář. Stavbu jejího obličeje, její světlou kůži, jemnou jako hedvábí, velmi lehce zranitelnou. Pro tenhle svět byla příliš křehká. Potřebovala ochránce. A teď, jakousi zvrácenou hrou osudu, jsem byl já ten, který jí měl chránit.
Snažil jsem se jí vysvětlit mojí reakci, snažil jsem se, aby ji pochopila.
"Bylo to velmi... těžké – nedokážeš si představit, jak těžké – prostě tě jenom odvézt pryč, a nechat je... naživu," zašeptal jsem. "Mohl jsem tě nechat jet s Jessikou a Angelou, ale bál jsem se, že když mě necháš samotného, pojedu je hledat,"
Podruhé jsem se dnes přiznal k úmyslu spáchat vraždu. Tahle by se ale dala omluvit.
Byla potichu, zatímco já jsem se snažil ovládnout. Slyšel jsem tep jejího srdce. Byl nepravidelný, ale po čase se dostal do pravidelného rytmu. Stejně tak její dech.
Byl jsem tak blízko ke ztrátě kontroly. Musím jí odvést domů dříve než ...
A potom co, zabiju ho? Opět ze sebe udělám vraha, i když mi teď už důvěřuje? Je tu nějaký způsob, který by mě mohl zastavit?
Slíbila mi, že mi prozradí svoji teorii, až budeme sami. Chtěl jsem ji slyšet? Zoufale. Ale nebude cena za moji zvědavost vyšší, než by byla, kdybych se to nikdy nedozvěděl?
Ať je to jak chce, dnes už jsem jí řekl pravdy dost.
Znovu jsem se na ní podíval. Byla bledší než obvykle, ale působila vyrovnaně.
"Jsi připravená jet domů?" zeptal jsem se.
"Jsem připravená odjet," odpověděla, opatrně zvažovala slova, jako kdyby obyčejné "ano" nedokázalo přesně vyjádřit, co chce říct.
frustrující.
Servírka se vrátila. Slyšela Bellu, když stála na druhém konci pultu a přemýšlela, jak se mi ještě vnutit. Nad některými jejími nápady jsem měl nutkavý pocit zakroutit hlavou a obrátit oči v sloup.
"Jak jste na tom?" zeptala se mě.
"Můžete nám donést účet, děkuji." Řekl jsem jí, nespouštěl jsem přitom oči z Belly.
Servírčin dech se zrychlil, protože byla – abych použil Belly výraz – oslněná mým hlasem.
Když jsem slyšel svůj hlas v této bezvýznamné lidské hlavě, uvědomil jsem si, proč je přitahuju, místo aby cítili strach.
Bylo to kvůli Belle. Tak moc jsem se snažil, abych pro ni nebyl nebezpeční, že jsem teď působil méně nebezpečně, abych působil jako člověk, skutečně jsem vyměkl. Ostatní lidé teď viděli jenom krásu, ne tu hrozbu, kterou jsem měl dokonale pod kontrolou.
"S-samozřejmě," zakoktala. "Tady máte."
Podala mi desky s účtem a myslela přitom na lísteček, který vložila do desek spolu s účtem. Lísteček s jejím jménem a telefonním číslem.
Ano, bylo to dost vtipné.
Peníze už jsem měl připravené. Položil jsem je do desek a spolu s jejím lístečkem jsem jí je podal zpět. Nechtěl jsem, aby ztrácela čas čekáním na telefon, který stejně nikdy nezazvoní.
"Drobné si nechte." Řekl jsem jí. Doufal jsem, že výše spropitného zmírní její zklamání z odmítnutí.
Postavil jsem se a Bella taky. Chtěl jsem jí pomoct, ale pak mě napadlo, že na jeden den jsem pokoušel štěstí až moc. Poděkoval jsem servírce, aniž bych z Belly spustil oči. Zdálo se, že jí, stejně jako mě, něco pobavilo.
Vyšli jsme ven, šel jsem tak blízko ní, jak jsem si to jen mohl dovolit. Dost blízko na to, abych cítil horko, které sálalo z jejího těla. Bylo to téměř jako dotyk. Když jsem jí přidržoval dveře, tiše vzdychla a já si marně lámal hlavu nad tím, proč je najednou tak smutná. Zadíval jsem se jí do očí, chtěl jsem se jí na to zeptat, ale ona je náhle rozpačitě sklopila. Moje zvědavost se ještě prohloubila, ale kvůli její reakci jsem se zdráhal se jí na to zeptat. Ticho mezi námi pokračovalo i v okamžiku, kdy jsem za ní zavřel dveře u spolujezdce a nastoupil do auta.
Zapnul jsem topení, teplé počasí se chýlilo ke konci. Myslel jsem na to, že chlad v autě pro ni musí být nepříjemný. Více se zachumlala do mé bundy s jemným úsměvem na rtech.
Odkládal jsem náš rozhovor až do té doby, kdy jsme světla města nechali za námi. Takto jsem se s ní cítil víc o samotě.
Dělám správnou věc? Teď, když jsem se soustředil jen na ni, se mi auto zdálo příliš malé. Její vůně cirkulovala spolu s topením a nabírala na síle. Rostla až do takových rozměrů, že se zdálo, že je s námi v autě ještě další bytost. A ta bytost se dožadovala pozornosti.
A i ji dostala, téměř jsem hořel. A ten oheň sem přivítal. Tak nějak zvláštně se mi líbil. Prozradil jsem dnes o sobě už dost – víc, než jsem předpokládal. Ale ona tu stále byla, stále seděla, dobrovolně, hned vedle mě. Něco jsem jí za to dlužil. Oběť. A ten oheň by mohl být prostředkem ke splnění této role.
Teď už jen se toho držet, jen hořet, nic víc. Ale jed mi naplnil ústa a svaly se mi napnuly v očekávání, jako bych teď lovil...
Tyhle myšlenky musím vypudit z hlavy. A přesně jsem věděl, co odvede moji pozornost.
"Teď," řekl jsem a strach z její odpovědi zmírňoval oheň v mém hrdle, "je řada na tobě."
† 31. 05. 2010 | kód autora:
QR1
9. kapitola - Port Angeles
Když jsem se blížil Port Angeles, stále bylo příliš jasno na to, abych mohl vyjít do města. Slunce bylo příliš vysoko, a i když byla skla mého auta zatmavená, bylo zbytečné riskovat. Ještě víc zbytečně riskovat měl bych asi říct.
Byl jsem si jistý, že myšlenky Jessiky uslyším i na velkou dálku, ty její byly hlasitější než Angely, a tak když najdu jednu, najdu i druhou. Když město pohltily stíny, mohl jsem se přiblížit. Z cesty jsem odbočil na zatarasenou příjezdovou cestu, která se očividně již dlouho nepoužívala.
Věděl jsem, kde je mám hledat – v Port Angeles byl jen jeden butik. Netrvalo mi dlouho a našel jsem Jessicu, jak se prohlíží ve třech zrcadlech, přičemž jsem v jejím okrajovém pohledu viděl Bellu, která právě hodnotila černé šaty, co měla Jessica na sobě.
Bella pořád vypadá naštvaně. Ha ha. Angela měla pravdu – určitě je to kvůli Tylerovi. I když stále nemůžu uvěřit tomu, že jí to tak rozčílilo. Aspoň ví, že má na stužkovací slavnost pozvání zajištěné. Co když se Mike nebude bavit a už mě víc nepozve na rande? Co když pozve na ples Bellu? Pozvala by ona sama Mikea, kdybych nic neřekla? Myslí si Mike, že je hezčí než já? A myslí si ona, že je hezčí než já?
"Mně se víc líbí ty modré, zdůrazňují Ti oči."
Jessica se na Bellu falešně usmívala a podezřívavě si ji měřila.
Skutečně si to myslí, nebo jen chce, abych v sobotu vypadala jako kráva?
Už mě unavovalo ji poslouchat. Vyhledal jsem Angelu – och, Angela si právě převlékala šaty, tak jsem rychle odběhl z jejích myšlenek, aby měla soukromí.
Ne, v tomto oddělení se Bella nemohla dostat do potíží. Nechám je v klidu nakupovat a až skončí, dohoním je. Do příchodu tmy už nezbývalo moc času – mraky se začaly objevovat od západu. Přes hustý les jsem je viděl nejasně, ale věděl jsem, že urychlí západ slunce. Přivítal jsem je a byl jsem jim vděčný více, než kdykoliv předtím. Zítra už budu moct sedět vedle Belly ve škole, na obědě s ní znovu mluvit. Můžu se jí zeptat na všechny otázky, co mě až doteď napadly...
Takže zuřila na Tylera. Viděl jsem tu to v hlavě – že když mluvil o plese, doslova si uplatňoval na Bellu nárok. Představil jsem si její výraz z toho odpoledne - rozhořčená nedůvěra – a rozesmál jsem se. Přemýšlel jsem, co by mu na to asi řekla. Nechtěl jsem propást její reakci.
Čas ubíhal hrozně pomalu, zatímco jsem čekal na tmu. Pravidelně jsem kontroloval Jessicu, její duševní hlas bylo velmi lehké vyhledat, ale nerad jsem zůstával v její hlavě. Viděl jsem místo, kam chtěli jít na večeři. V době večeře už bude tma ... možná bych si mohl náhodně vybrat stejnou restauraci. Dotkl jsem se mobilu v kapse, přemýšlel jsem nad tím, že bych pozval Alici. Hrozně by se jí to líbilo, také chtěla mluvit s Bellou. Ale nebyl jsem si jistý, jestli chci Bellu vtáhnout do svého světa ještě víc. Jeden upír snad nestačí?
Opět jsem zkontroloval Jessicu. Ptala se Angely, co si myslí o jejích špercích.
"Možná bych ten náhrdelník měla vrátit. Mám jeden doma, ten by se hodil, plus utratila jsem víc, než jsem měla.... Máma bude zuřit. Na co jsem myslela?"
"Nevadí mi, když se vrátíme. Myslíš, že nás bude Bella hledat?"
A tohle mělo znamenat co? Bella s nimi nebyla? Nejdřív jsem se podíval přes oči Jessiky a potom přes Angelu. Byly na chodníku před řadou obchodů a právě se otáčely zpět. Bella nebyla nikde v jejich dosahu.
Och, koho zajímá Bella? Pomyslela si netrpělivě Jessica ještě předtím, než odpověděla Angele na otázku. "Bude v pohodě. Stihneme dojít do restaurace .... Mimochodem, myslím, že chtěla být o samotě." Na okamžik jsem uviděl knihkupectví, když Jessica přemýšlela nad místem, kam Bella odešla.
"Tak potom rychle," řekla Angela. Doufám, že si Bella nebude myslet, že jsme se jí chtěly zbavit. Byla tehdy v autě na mě tak milá.... Je to opravdu dobrý člověk. Ale celý den se zdála tak smutná. Že by to souviselo s Edwardem Cullenem? Asi proto se ptala na jeho rodinu ...
Měl jsem dávat lepší pozor. Co všechno jsem ještě zmeškal? Bella se někam vydala sama a ještě předtím se na mě ptala? Angela už soustředila pozornost na Jessicu – která neustále mluvila o tom idiotovi Mikeovi – a tak už jsem se nic dalšího nedozvěděl.
Pozoroval jsem stíny. Slunce se již brzy skryje za mraky. Když zůstanu na západní straně cesty, kde budovy clonily slunečnímu světlu ...
Byl jsem nedočkavý. Tohle nebylo něco, co bych předpokládal – Bella, vydávající se do města na vlastní pěst – a tak jsem netušil jak jí najít. Měl jsem to předpokládat.
Port Angeles jsem znal hodně dobře, dojel jsem přímo ke knihkupectví, které jsem viděl v Jessičiných myšlenkách a doufal jsem, že mi nebude trvat dlouho, než ji najdu, i když jsem věděl, že to nebude lehké. Kdy mi Bella něco ulehčila?
Samozřejmě, malý obchod byl úplně prázdný, kromě staromódně oblečené ženy za pultem. Nevypadalo to tu na místo, které by Bellu zaujalo – příliš náboženské pro takovou praktickou osobu. Šla vůbec dovnitř?
Našel jsem kousek stínu, kde jsem mohl zaparkovat, mohl jsem, ukryt ve stínu, dojít až do obchodu. Opravdu bych neměl. Procházka při slunečném světle byla nebezpečná. Co když projíždějící auto odrazí sluneční světlo v nepravou chvíli?
Ale nevěděl jsem, jak jinak Bellu najít!
Zaparkoval jsem a vystoupil, ukrývajíc se hluboko ve stínu. Rychle jsem přešel do obchodu, ale nikde nebyla ani stopa po Belině vůni. Na chodníku byla, ale uvnitř obchodu ne.
"Vítejte! Můžu Vám nějak ... " začala prodavačka, ale já už jsem byl venku.
Následoval jsem Belinu vůni tak daleko, jak mi to jen stíny dovolovaly, zastavil jsem se, až když jsem došel na začátek slunečního světla.
Jak bezmocně jsem se teď cítil – zastavený čarou mezi světlem a tmou, která se rozprostírala na chodníku přímo přede mnou. Měl jsem příliš omezené možnosti.
Mohl jsem se jen domnívat, že přešla přes ulici a vydala se směrem na jih. Tímto směrem téměř nic nebylo. Ztratila se? Hm, to by na ni sedělo.
Vrátil jsem se do auta a pomalu jsem projížděl ulice, snažil jsem se ji najít. Prohledal jsem ještě několik stínu, ale její vůni jsem zachytil už jen jednou a to ve směru, který mě zmátl. Kam chtěla jít?
Párkrát jsem jezdil mezi knihkupectvím a restaurací, doufal jsem, že ji někde uvidím. Jessica a Angela už v restauraci byly, rozhodovaly se, jestli si mají objednat nebo počkat na Bellu. Jessica si chtěla okamžitě objednat.
Bloudil jsem v myslích cizinců, sledoval jsem svět jejich očima. Někdo ji přece musel vidět.
Čím dál tím víc jsem byl znepokojen. Nikdy předtím jsem nepřemýšlel nad tím, jak je těžké ji najít, pokud je, tak jako právě teď, pryč z mého dohledu nebo z míst, kam běžně chodí. Nelíbilo se mi to.
Mraky začínaly zakrývat horizont, což znamenalo, že za pár minut budu moci následovat pěšky její vůni. Pak už mi nebude trvat dlouho ji najít. Teď mi to stěžovalo slunce. Už jen pár minut a já budu opět ve výhodě, a naopak, lidský svět bude neschopný.
Další a další mysl. Všechny obsahovaly nepodstatné myšlenky.
...,myslím, že to dítě má znovu ušní infekci ....
Bylo to šest – čtyři – nula nebo šest – nula – čtyři?
Znovu má zpoždění. Měla bych mu říct ....
Aha, tady je!
Konečně jsem uviděl její tvář. Nakonec si jí přeci jen někdo všiml!
Úleva netrvala ani setinu sekundy, protože jsem důkladněji prošel myšlenky chlapa, který se, nad obrazem její tváře, samolibě usmíval.
Jeho mysl pro mě byla cizí, ale navzdory tomu, nebyla mi celkem neznámá. Kdysi jsem přesně takovéto mysle zabíjel.
"NE!" zařval jsem. Z mého hrdla se ozývalo trhavé vrčení. Sice jsem stlačil plynový pedál na podlahu, ale kam jsem to vlastně jel?
Věděl jsem, kde přibližně se nachází, ale nebylo to dost konkrétní. Něco, musí tu být něco ... název ulice, obchodu, něco, co by mi ukázalo přesné místo. Jenže Bella byla ukrytá hluboko ve stínu a jeho oči byly zaměřené na její vystrašený výraz. Vyžíval se v jejím strachu.
Její tvář splývala s tváří ostatních. Bella nebyla jeho první oběť.
Moje hlasité vrčení zatřáslo karosérií auta, ale nevěnoval jsem tomu ani nejmenší pozornost.
Na stěnách, které jí obklopovaly, nebyly žádné okna. Pravděpodobně byla někde v průmyslové zóně, pryč od nákupní části. Pneumatiky auta zaskřípaly, když jsem vybíral zatáčku a zároveň se vyhýbal dalšímu vozidlu. Doufal jsem, že jedu správným směrem. Ostatní řidiči na mě zuřivě troubili, ale mě to bylo úplně jedno.
Podívej se, jak se třese! Zasmál se. Její strach ho přitahoval - byla to část, ve které se speciálně vyžíval.
"Držte se ode mě." Její hlas zněl tiše a vyrovnaně, nekřičela.
"Nebuď taková, kočičko."
Díval se na ni, jak sebou trhla, když uslyšela smích, který se ozval z jiného směru. Ten zvuk ho rozčílil - Sklapni, Jeffe! Pomyslel si - ale stále si užíval její zděšení. Vzrušovalo ho to. Představoval si, jak ho prosí, jak žebrá ...
Nevšiml jsem si, že tam není sám, dokud jsem neslyšel hlasitý smích. Sledoval jsem vše jeho očima a toužil jsem, vidět něco, čeho bych se mohl chytit. Pohl se jejím směrem, zatímco si protahoval svaly na rukou.
Mysl ostatních nebyly tak odporné jako ta jeho. Všichni byli v mírně podnapilém stavu, nikdo z nich si neuvědomoval, jak daleko asi muž jménem Lonnie chce zajít. Jenom ho následovali. Slíbil jim, že se trochu pobaví...
Jeden z nich se nervózně podíval dolů ulicí – nechtěl být přichycen při obtěžování dívky – a konečně mi poskytl to, co jsem tak zoufale potřeboval. Tu křižovatku, na kterou se díval, jsem okamžitě poznal.
Projel jsem na červenou a potom se prosmýkl kolem dvou aut, které se rozjely na zelenou ve svém směru. Slyšel jsem troubení.
V kapse mi vibroval mobil, ale ignoroval jsem ho.
Lonnie se pomalu pohnul směrem k ní, prodlužoval napětí – to byla část, která ho speciálně vzrušovala. Čekal, kdy začne křičet, chtěl si to vychutnat.
Jenže Bella zatnula čelist a soustředila se. Překvapilo ho to, protože čekal pokus o útěk. Byl překvapený a mírně zklamaný. Měl rád, když mohl svoji kořist štvát, užíval si ten adrenalin způsobený lovem.
Tahle je odvážná. No, možná je to lepší ... bude víc bojovat.
Byl jsem už jen blok od ní. Ten padouch už musel slyšet zvuk mého auta, ale nepřikládal tomu žádný význam, příliš se soustředil na svojí oběť.
Chtěl bych vidět, jak by si užíval, kdyby on byl ta kořist. Chtěl bych vidět, co by si pomyslel o mém způsobu lovu.
V myšlenkách jsem právě procházel různé způsoby mučení, které jsem kdysi používal na svoje oběti, během let, kdy jsem bral spravedlnost do svých rukou a hledal jsem ten nejbolestivější způsob z nich. Za toto bude trpět. Bude křičet bolestí. Ostatní jen zabiju, ale příšera jménem Lonnie bude prosit o smrt ještě dlouho, velmi dlouho předtím, než ho zabiju.
Přibližoval se k ní.
Ostře jsem zabočil za roh a předními světly jsem osvítil celou scénu. Všichni ztuhli na místě. Mohl jsem Lonnieho jednoduše srazit autem, ale byla by to pro něj příliš milosrdná smrt.
Otočil jsem auto tak, že jsem byl natočený směrem, z kterého jsem přijel, zatímco jsem namířil dveře spolujezdce přímo k Belle. Otevřel jsem je, zatímco ona už běžela k autu.
"Nastup," zuřivě jsem nakázal.
Co to do háje?
Věděl jsem, že je to blbý nápad! Není tu sama.
Neměl bych utéct?
Myslím, že budu zvracet ...
Bella bez zaváhání naskočila dovnitř a zabouchla za sebou dveře.
A hned potom se na mě podívala tím nejdůvěřivějším výrazem, jaký jsem kdy na lidské tváři spatřil, a v té chvíli se všechny moje dosavadní plány mučit ty darebáky, zhroutily.
Trvalo mi velmi krátce uvědomit si, že jí nemůžu nechat v autě, zatímco já si budu vyřizovat účty s těmi chlapy na ulici. Co bych jí řekl, aby se nedívala? Ha! Kdy udělala něco, o co jsem jí požádal? Kdy udělala vůbec něco bezpečného?
Odtáhl bych je z jejího pohledu a nechal bych jí samotnou v autě? Pochyboval jsem o tom, že ulicemi Port Angeles se plíží další nebezpečný člověk, ale kdysi mě ani nenapadlo, že by tu vůbec nějaký mohl být! Přitahovala všechno nebezpečí jako magnet. Nemůžu ji spustit z očí.
Pravděpodobně si ani nevšimla, že jsem zrychlil a odvážel ji pryč od jejích pronásledovatelů, kteří zírali na moje auto s otevřenými ústy. Asi ani nezaregistrovala ten moment, kdy jsem zaváhal. Předpokládala, že od začátku byl plán utéct.
Dokonce jsem ho ani nemohl srazit autem. Vystrašilo by ji to.
Po jeho smrti jsem tak příšerně toužil, až mi z toho zvonilo v uších a měl jsem zastřený zrak, cítil jsem tu potřebu na jazyku. Svaly se mi napínaly naléhavou a nevyhnutelnou touhou po jeho smrti. Pomalu bych ho celého stáhl z kůže, kousek po kousku bych oddělil jeho kůži od svalů, svaly od kostí ...
Jenže Bella – pro mě jediné děvče na světě – se křečovitě držela sedadla oběma rukama a sledovala mě velkýma očima, ve kterých se zrcadlila bezmezná důvěra. Pomsta bude muset počkat.
"Zapni si pás," přikázal jsem jí. Hlas mi zdrsněl nenávistí a touhou po krvi. Ale ne pro mě přirozenou touhou. Nedovolil bych netvorovi v mém nitru, aby se toho účastnil.
Zapnula si pás a jemně při tom zvuku nadskočila. Nad zvukem zapínajícího pásu nadskočila, ale to, že jsem se hnal městem, ignorujíc všechny dopravní značení, z toho si nic nedělala. Cítil jsem na sobě její pohled. Zdála se, a to bylo zvláštní, uvolněná. Nedávalo mi to smysl - ne po tom, čím právě prošla.
"Ty se na mě zlobíš?" zeptala se mě chraptivým hlasem, který způsobil stres a strach.
Ona chtěla vědět, jestli se já na ni zlobím?
Chvíli jsem nad její otázkou přemýšlel, i když ne natolik dlouho, aby si všimla mého zaváhání.
"Ne," řekl jsem zuřivým hlasem.
Vzal jsem ji přesně na tu stejnou příjezdovou cestu, kde jsem strávil odpoledne tím nejslabším pozorováním, jaké jsem kdy udělal. Ve stínu stromů byla teď už tma.
Byl jsem tak rozzuřený, že jsem v momentě ztuhl. Ruka mi cukala nutkáním zničit toho chlapa, roztrhat jeho tělo na kousky, tak, že by k identifikaci nezbylo už vůbec nic ...
Ale to nikdy neudělám, pokud to bude znamenat, že jí budu muset v této tmě nechat samotnou.
"Bello?" procedil jsem mezi stisknutými zuby.
"Ano?" odpověděla chraptivě. Potom si odkašlala.
"Jsi v pořádku?" Tohle byla ta nejdůležitější věc, kterou jsem potřeboval vědět. Pomsta byla až na druhém místě. Věděl jsem to, ale byl jsem tak plný hněvu, že se mi na to těžko soustředilo.
"Ano," její hlas byl stále ještě chraptivý – nepochybně strachy.
A tak jsem ji nemohl opustit.
I kdyby nebyla v neustálém nebezpečí – nějaký vtip, kterým mi vesmír hrál na moji citlivou strunu – i kdybych si byl jistý, že by byla beze mě úplně v pořádku, nemohl bych ji tu nechat samotnou, ve tmě.
Musela být tak moc vystrašená.
Ale teď jsem nebyl ve stavu, abych ji mohl utěšovat – i kdybych věděl jak na to, což jsem nevěděl. Určitě ze mě cítila tu krutost, bylo to očividné. Vystraším jí ještě víc, pokud neutiším tu vnitřní touhu po zmasakrování toho chlapa.
Potřeboval jsem myslet na něco jiného.
"Zvedni mi náladu, prosím tě," požádal jsem ji.
"Promiň, cože?"
Snažil jsem se získat dostatek sebekontroly na to, abych jí vysvětlil, co potřebuju.
"Prostě něco plácej, dokud se neuklidním," poručil jsem si se zatnutou čelistí. Potřeboval jsem jenom, aby mě udržela v autě. Slyšel jsem jeho myšlenky, jeho zklamání a hněv ... Věděl jsem, kde ho najdu. Zavřel jsem oči, jako kdybych díky tomu mohl přestat vnímat ty obrazy, co bych mu udělal kdyby...
"Ehm," zaváhala, pravděpodobně přemýšlela nad mým požadavkem. "Zítra ráno před vyučováním přejedu Tylera Crowleyho, co ty na to?" řekla to, jako kdyby to byla otázka.
Ano, to bylo přesně to, co jsem potřeboval. Samozřejmě, že Bella přijde s něčím nečekaným. Přesně jako předtím, zvuk násilí, který jí unikl ze rtů, byl tak vtipný, tak vtipný, že mě to dokázalo na chvíli vyrušit. Pokud bych nehořel touhou zabíjet, určitě bych se smál.
"Proč?" zeptal jsem se jí, aby začala opět mluvit.
"Protože všem vykládá, že se mnou půjde na stužkovanou," řekla s tím svým tygro – kočičím pobouřením. "Buďto je blázen, nebo se pořád snaží napravit to, jak mě tehdy málem zabil... no, pamatuješ," prohlásila, "a on si myslí, že stužkovaná je k tomu dobrá příležitost. Takže si říkám, že když ho ohrozím na životě, budeme si kvit a on pak konečně vzdá ty pokusy o napravování. Nestojím o nepřátele a Lauren se možná stáhne, když mě on nechá na pokoji. Ovšem možná bych mu mohla zrušit tu jeho Sentru." Pokračovala zamyšleně. "Když nebude mít odvoz, nemůže vzít nikoho na stužkovanou..."
Bylo povzbuzující vidět, že se i Bella občas zmýlila. Tylerova neodbytnost neměla nic společného s nehodou. Asi si ani neuvědomovala, jaký má vliv na chlapce na naší střední škole. Nevšimla si, jaký vliv má na mě?
Ach, fungovalo to. Její zvláštní fungování mysli bylo vždycky tak fascinující. Začínal jsem mít nad sebou kontrolu, konečně jsem byl schopen vidět přes tu touhu po pomstě a mučení ...
"Slyšel jsem o tom," odvětil jsem. Přestala povídat, ale já jsem potřeboval přesný opak.
"Vážně?" nevěřícně se zeptala. Potom byl její hlas rozčilenější než obvykle. "Když bude ochromený od krku dolů, tak na stužkovanou taky nemůže."
Přál jsem si, aby byl nějaký způsob, kterým by mohla pokračovat ve svých výhrůžkách smrtí a ublížením na zdraví. Nemohla si vybrat lepší způsob, jak mě uklidnit. Její slova – v jejím případě jen sarkasmus a zveličování – bylo přesně to, co jsem právě potřeboval.
Vzdychl jsem a otevřel oči.
"Jsi v pořádku?" nesměle se zeptala.
"Ani ne."
Byl jsem sice klidnější, ale lépe mi nebylo. Přestože jsem si uvědomoval, že nemůžu zabít netvora jménem Lonnie, stále jsem to chtěl téměř víc než cokoliv jiného na světě. Téměř.
Jediná věc, kterou jsem momentálně chtěl víc, než spáchat vraždu, bylo tohle děvče. A to, i přestože jsem ji nemohl mít, už jen představa toho mi znemožňovala jít a způsobit vraždu – nezáleželo na tom, jak moc by se dala ospravedlnit.
Bella si zasloužila někoho lepšího, než byl vrah.
Celých sedmdesát let jsem se snažil být někým jiným než vrahem. Tyhle roky snahy mě nikdy neudělají hodným Belly. Ale kdybych se vrátil k předchozímu stylu života – života vraha – i když jen na jednu jedinou noc, Bella by pro mě byla nedosažitelná. I kdybych se nenapil jejich krve – neměl bych rubínové oči, jako důkaz – neucítila by ten rozdíl?
Snažil jsem se pro ni být dost dobrý. Sice je to nemožné, ale budu se dál snažit.
"Co se děje?" zašeptala.
Do nosu mi zavanul její dech a to mi připomnělo, proč jsem si jí nezasloužil. Po tom všem, i když jsem jí tak strašně miloval.... Pořád se mi na ní sbíhaly sliny.
Byl jsem k ní tak upřímný, jak jsem jen mohl. Dlužil jsem jí to.
"Někdy mám problém se svou náturou, Bello." Díval jsem se z okna, přál jsem si, aby zaslechla ten varovný podtón v mých slovech a zároveň aby si toho nevšimla. U mě zvítězilo to druhé přání. Uteč, Bello, uteč. Zůstaň, Bello, zůstaň. "Ale to by nepomohlo, kdybych se otočil a dopadl ty..." Už jen ta myšlenka mě málem přinutila vyběhnout z auta. Zhluboka jsem se nadechl a nechal její vůni, aby mi prošla skrz hrdlo. "Alespoň o tom se snažím sám sebe přesvědčit."
"Aha."
Nic víc už nedodala. Kolik si toho přečetla mezi řádky? Kradmo jsem se na ní podíval, ale její tvář byla nečitelná. Pravděpodobně to bylo způsobené tím šokem. Ale aspoň nekřičela. Zatím.
Na chvíli jsem mlčel. Bojoval jsem sám proti sobě, snažil jsem se být tím, kým bych měl být. Ale zároveň tím, kým jsem být nemohl.
"Jessica s Angelou budou mít starost," řekla tiše. Hlas měla velmi klidný, nechápal jsem jak je to možné. Byla v šoku? Anebo si stále ještě neuvědomovala, co se stalo. "Měla jsem se s nimi sejít."
Chtěla být ode mě co nejdále? Nebo se jen bála, že o ní kamarádky budou mít starosti?
Neodpověděl jsem jí, ale nastartoval jsem auto a odvezl ji zpět. Každým metrem, kdy jsem byl blíže městu, bylo těžší se kontrolovat. Byl jsem k němu tak blízko ...
Jestliže bylo moje přání nesplnitelné – jestli si ji stejně nikdy nezasloužím – tam proč bych ho nemohl potrestat? To bych si přeci mohl povolit ...
Ne. Nevzdám se. Ještě ne. Příliš jsem jí chtěl, na to, abych se vzdal.
K restauraci, kde se měla setkat s kamarádkami, jsme dorazili dříve, než jsem si stihl utřídit myšlenky. Jessica a Angela už dojedly a obě byly velmi znepokojené. Rozhodly se, že jí půjdou hledat navzdory tmavým ulicím.
Dnešek nebyl moc dobrý den na vycházky ---
"Jak jsi věděl, kam...?" přerušila mě Bellina nedokončená otázka a já jsem si náhle uvědomil, že jsem opět šlápl vedle. Byl jsem příliš zaneprázdněný, než abych se jí zeptal, kde vlastně se má s kamarádkami sejít.
Ale místo toho, aby otázku dořekla, tak jen potřásla hlavou a jemně se usmála.
A tohle mělo znamenat co?
Neměl jsem dost času nad tím přemýšlet. Otevřel jsem dveře.
"Co to děláš?" zeptala se zmateně.
Nespouštím tě z očí. Snažím se nezůstat dnes večer sám. Asi tak něco. "Beru tě na večeři."
No, tak tohle bude rozhodně zajímavé. Ještě nedávno jsem plánoval zavolat Alici, abych mohl předstírat, že jsem si náhodně vybral stejnou restauraci jako Bela. A najednou, kam jsem se dostal – mám s ní prakticky rande. Tedy pravděpodobně se to úplně nepočítalo, když jsem jí nedal šanci odmítnout.
Obešel jsem auto, ale dveře už měla otevřené – bylo frustrující pohybovat se lidskou rychlostí – místo toho, aby počkala, až jí je otevřu. Bylo to proto, že nebyla zvyklá, aby s ní někdo zacházel jako s dámou, nebo proto, že si o mně myslela, že nejsem gentleman?
Čekal jsem, až se ke mně přidá a byl jsem čím dál víc znepokojený, že děvčata pokračují ve své cestě napříč tmavou ulicí.
"Jdi zastavit Jessiku s Angelou, než je budu muset taky stopovat, " rychle jsem jí přikázal. "Myslím, že tentokrát už bych se asi neudržel, kdybych zase narazil na ty tvoje známé." Ne, na to jsem nebyl dost silný.
Otřásla se, ale zareagovala rychle. Pohnula se jejich směrem a zavolala na ně, "Jess! Angelo!" Otočily se a Bella zamávala, aby upoutala jejich pozornost.
Bella! Je v pořádku! Pomyslela si s úlevou Angela.
Jde pozdě! Pomyslela si Jessica, ale byla také ráda, že se Bella nikde nezranila ani neztratila. Měl jsem ji za to o trochu radši než předtím.
Spěchaly zpět, ale najednou se jim na tváři odrazilo překvapení, že mě vidí stát vedle ní.
Uh-cože! Ohromeně si pomyslela Jessica. Do háje, to přece není možné!
Edward Cullen? Odešla jsem proto, aby ho mohla jít hledat? Ale proč se tedy ptala, jestli jsou ve městě, kdyby věděla, že je tady ... Na chvíli jsem zahlédl Bellin zahanbený výraz, když se ptala Angely, jestli moje rodina chybí často ve škole. Ne, nemohla to vědět, rozhodla se Angela.
Myšlenky Jessicy přecházely z překvapení na podezření. Bella mi něco zatajila.
"Kde jsi byla?" zeptala se podezřívavě Belly, ale všiml jsem si, že se na mě krátce podívala.
"Ztratila jsem se. A pak jsem narazila na Edwarda," odpověděla jí Bella a přitom na mě ukázala. Její hlas byl pozoruhodně .... Normální. Jako kdyby to tak doopravdy bylo.
Musí být v šoku. To je jediné vysvětlení.
"Nevadilo by, kdybych se k vám přidal?" slušně jsem se zeptal, věděl jsem, že už večeřely.
Bože ten je ale sexy..., pomyslela si Jessica a pak se jí myšlenky rozutekly.
Angela na tom byla lépe. Ach, kdybychom už nejedly. Wow. Já jen že, ... Wow.
Proč takhle nemohla reagovat Bella?
"No... jasně že ne," vydechla Jessica.
Angela se zamračila "Ehm, totiž, Bello, my jsme se vlastně už najedly, když jsme na tebe čekaly – promiň," přiznala se Angela.
Co? Buď zticha! Namítala Jessica.
Bella jen bezstarostně pokrčila rameny. Určitě je v šoku. "To nevadí – nemám hlad."
"Myslím, že bys měla něco sníst," nesouhlasil jsem. Potřebovala trochu cukru – i když už i tak voněla hrozně sladce, pomyslel jsem si ironicky. Za chvíli se sesype a určitě by se tomu dalo předejít, kdyby neměla prázdný žaludek. Lehce odpadávala, to už jsem se přesvědčil.
Děvčata nebudou v nebezpečí, když pojedou přímo domů. Je to nepronásledovalo na každém kroku.
A taky bych byl radši s Bellou o samotě – tedy pokud by chtěla se mnou zůstat o samotě ona.
"Vadilo by vám, kdybych dnes večer odvezl Bellu domů já?" zeptal jsem se dřív, než stačila Bella zareagovat. "Tak aspoň nebudete muset čekat, až se nají."
"No, to není problém, myslím..." Jessica se upřeně koukala na Bellu, snažila se z jejího výrazu odhadnout, jestli to chce i ona.
Chtěla bych zůstat ... Ale pravděpodobně ho chce mít pro sebe. Kdo by nechtěl? Pomyslela si. Přesně v tom momentě sledovala Bellu, která na ní zamrkala.
Bella zamrkala?
"Dobře." Řekla rychle Angela, když usoudila, že je to přesně to, co Bella chce. A i to tak vypadalo. "Tak se uvidíme zítra, Bello... Edwarde." Potom chytla Jessicu za ruku a táhla jí pryč.
Budu muset najít způsob, jak Angele poděkovat.
Jessicy auto bylo zaparkované nedaleko, pod jasným světlem pouliční lampy. Bella je pozorně sledovala, dokud nebyly bezpečně v autě, až se jí samým soustředěním vytvořila na čele vráska. Takže si musela uvědomovat nebezpečí, ve kterém se před chvílí ocitla. Když Jessica odjížděla, zamávala a Bella jí také. Když auto zmizelo z dohledu, zhluboka se nadechla a otočila se ke mně.
"Já ale vážně nemám hlad," řekla mi.
Proč čekala, až odejdou, aby na mě začala mluvit? Opravdu se mnou chtěla být o samotě – dokonce i teď, když byla svědkem mojí neuvěřitelné zuřivosti?
Ale tak nebo tak, něco musí sníst.
"Udělej mi radost,"řekl jsem.
Otevřel jsem dveře restaurace a čekal jsem.
Povzdechla si, ale vešla dovnitř.
S Bellou po boku jsme došli k hostesce. Bella se stále zdála klidná. Chtěl jsem se dotknout její ruky, jejího čela, zkontrolovat, jestli nemá horečku. Ale moje chladné ruce by ji určitě odradily, tak jako minule.
Oh, můj ty ... hostesčin hlasitý mentální hlas pronikl do mého podvědomí. Můj ty, och, ty ...
Zdálo se, že dnes jsem měl výjimečné štěstí na takovéto reakce. Nebo jsem si je teď jen víc uvědomoval, když jsem si tak hrozně přál, aby mě takhle vnímala Bella? Pro naši kořist jsme byli atraktivní. Nikdy předtím jsem nad tím moc nepřemýšlel. Obyčejně, pokud nepočítáme lidy jako Shelly Copová a Jessica Stanleyová, ale pocit počátečního okouzlení vystřídalo zděšení ...
"Stůl pro dva?" zeptal jsem se, protože hosteska stále nic neříkala.
"Oh, em, ano. Vítejte v La Bella Italia."Hmm! Jaký má hlas. "Prosím, následujte mě." Byla úplně zabraná do myšlenek – plánovala.
Možná, že je to jeho sestřenice. Sestra těžko, nejsou si podobní. Ale určitě rodina. On nemůže jít na rande s někým jako je ona.
Lidské oči byly zastřené, nic nevnímaly jasně. Jak si mohla takhle žena myslet o mě, o mém fyzickém vzhledu – mimochodem lákadlu pro kořist – že jsem přitažlivý a přitom nevidět jedinečnost dívky sedící vedle mě?
Hm, v každém případě, .... Pomyslela si, když nás vedla ke stolu pro čtyři uprostřed nejplnější části restaurace. Mohla bych mu podstrčit svoje číslo, i když je tu ona...? Uvažovala.
Z peněženky jsem vytáhl peníze. Lidé vždy začali zázračně spolupracovat, když došlo na peníze.
Bella si sedala za stůl, který nám vybrala hosteska. Zavrtěl jsem hlavou, takže zaváhala a naklonila zvědavě hlavu. Ano, dnes bude velmi zvědavá a přeplněná část není ideální místo na takovýhle rozhovor.
"Neměla byste něco trochu víc stranou?" zeptal jsem se hostesky, zatímco jsem jí podával peníze. Oči se jí překvapením rozšířily a potom zúžily, když si ode mě brala peníze.
"Jistě."
Zatímco nás vedla k odlehlejším boxům, zírala na peníze.
Padesát dolarů za jiný stůl? Tedy, je dost bohatý. To dává smysl – vsadím se, že jeho bunda stála víc, než je moje výplata. Do háje. Proč by chtěl soukromí s někým, jako je ona?
Dovedla nás k boxu, kde nás nikdo nemohl vidět – tedy alespoň reakci Belly na to, co jí dnes řeknu. Neměl jsem ani ponětí, co ode mě bude chtít vědět. Nebo co všechno jí řeknu.
Kolik už toho uhodla? Jak si vysvětlila dnešní události?
"Jak by vám vyhovovalo tohle?" zeptala se hosteska.
"Dokonale." Zeširoka jsem se na ní usmál a ukázal zuby, protože jsem byl už mírně rozčilený jejím přístupem k Belle. Ať mě vidí v pravém světle.
Wow. "Ehm, vaše obsluha tu bude okamžitě." Nemůže být skutečný. Pravděpodobně se mi to zdá. Možná že zmizí ...možná bych mu měla napsat svoje číslo na talíř s kečupem ... uvažovala, když odcházela s hlavou jemně nakloněnou do strany.
Zvláštní. Ještě stále nebyla vystrašená. Náhle jsem si vzpomněl na Emmettovo pošťuchování v jídelně před několika týdny. Vsadím se, že já bych ji vyděsil líp.
Že bych vyměkl?
"Tohle bys lidem vážně neměl dělat," přerušila Bella kritikou moje myšlenky. "To není moc fér."
Sledoval jsem její výraz. Na co myslela? Vždyť jsem tu servírku nevyděsil, i když jsem se o to pokusil. "Co bych neměl dělat?"
"Takhle je oslňovat – ona se z toho pravděpodobně právě teď vydýchává v kuchyni."
Hmm. V tomhle se Bella pletla. Servírka právě v kuchyni o mně vyprávěla svojí kolegyni.
"Ale no tak," vyčítala mi Bella, když jsem jí hned neodpověděl. "Musíš vědět, jak na lidi působíš."
"Oslňuju lidi?" To bylo zajímavé pojmenování. Na dnešní den to sedělo. Přemýšlel jsem, proč ten rozdíl ...
"To sis nevšiml? Zeptala se. "Myslíš, že každý tak snadno prosadí svou?"
"Oslňuju tebe?" Moji zvědavost jsem tentokrát vyslovil nahlas, a když už byla ta slova venku, nemohl jsem je vzít zpět.
Ale dřív, než jsem mohl začít litovat své otázky, odpověděla. "Často," a tváři jí zčervenaly.
Oslňoval jsem ji.
Moje tiché srdce překypovalo nadějí tak intenzivně, jako ještě nikdy předtím.
"Ahoj," řekla servírka a představila se. Její myšlenky byly hlasité, zřetelnější než ty hostesky, ale nevnímal jsem je. Místo toho jsem se díval na Bellu, sledovala jsem, jak jí na tváři pod kůží proudí krev, nevšímal jsem si ohně v krku. Rozjasňovalo ji to a tak moc to šlo dohromady s její krémovou pokožkou ...
Servírka ode mě cosi čekala. Aha jasně, ptala se, co si dáme k pití. Pokračoval jsem ve sledování Belly, takže se na ní servírka neochotně podívala.
"Já si dám colu," řekla Bella spíše otázkou.
Dvě coly," doplnil jsem ji. Žízeň – ta lidská – byla příznakem šoku. Ujistím se, že se jí do krevního oběhu dostane cukr.
I když vypadala zdravě. Víc než zdravě, ona téměř zářila.
"Co je?" zeptala se, přemýšlela, proč na ní tak zírám, aspoň jsem si to myslel. Ani jsem si neuvědomil, že servírka už odešla.
"Jak ti je?" zeptal jsem se jí.
Zamrkala překvapením nad mojí otázkou. "Jsem v pohodě."
"Není ti na omdlení, špatně, zima...?"
Byla ještě víc zmatená. "Mělo by?"
"No, vlastně čekám, že přejdeš do šoku." Pousmál jsem se, čekal jsem, že bude zapírat. Nechtěla, aby ji někdo opatroval.
Chvíli jí trvalo, než mi odpověděla. Byla mírně nesoustředěná. Občas tak vypadala, když jsem se na ni díval. Byla ... oslněná?
Tak strašně rád bych tomu věřil.
"Pochybuju, že k tomu dojde. Odjakživa mi šlo dobře potlačovat nepříjemné věci," odpověděla jemně, bez dechu.
Takže už měla zkušenosti s nepříjemnými věcmi? Byl její život vždy takové nebezpečí?
"Přesto budu klidnější, až do sebe dostaneš nějaký cukr a jídlo," řekl jsem jí.
Servírka se vrátila s pitím a košíkem slaných tyčinek. Položila je přímo přede mě a zeptala, jestli si neobjednáme něco dalšího. Snažila se přitom zachytit můj pohled. Naznačil jsem jí, že by se měla obrátit k Belle a potom jsem jí opět ignoroval. Měla nechutnou mysl.
"Hm...," rychle přeběhla pohledem menu, "dám si houbové ravioly."
Servírka se ke mně dychtivě otočila. "A vy?"
"Já nic."
Bella se mírně zakřenila. Hmm. Musela si všimnout, že nikdy nejím. Ona si všímala všeho. A já jsem vždy zapomínal, že vedle ní musím být opatrný.
Počkal jsem, až spolu budeme zase sami.
"Pij," poručil jsem.
Překvapilo mě, že mi okamžitě a bez námitek vyhověla. Pila, dokud nevypila celou sklenici a tak jsem před ní postavil i tu svojí a mírně jsem se zamračil. Žízeň nebo šok?
Trochu se napila a zachvěla se.
"Je ti zima?"
"To je jen tou colou," vysvětlovala, ale znovu se zachvěla a její rty se mírně roztřásly, jako kdyby právě začínala drkotat zuby.
Ta pěkná blůza, co měla na sobě, nevypadala, že by jí dokázala zahřát, padla ji jako ulitá, téměř jako druhá kůže a také byla tak křehká jako ta první. Byla tak jemná, tak ... smrtelná.
"Ty nemáš bundu?"
"Mám," podívala se na prázdnou lavici vedle sebe. "Jé – nechala jsem ji u Jessiky v autě."
Vysvlékl jsem si bundu, a hrozně moc jsem si přál, aby nebyla stejně chladná, jako moje tělo. Bylo by tak krásné, dát jí vyhřátý kabát. Podívala se na mě, červenala se. Nad čím přemýšlela?
Nad stolem jsem jí podal bundu, oblékla si jí a opět se zatřásla.
Ano, bylo by krásné, kdybych měl nějakou tělesnou teplotu.
"Díky," řekla. Zhluboka se nedechla a vyhrnula si rukávy, aby vysvobodila svoje ruce. Znovu se zhluboka nadechla.
Že by už byla v pořádku. Barvu měla stále dobrou, krémovou pokožku a na tváři červeň, která tvořila kontrast s tmavomodrou blůzou.
"Tenhle odstín ti jde dobře k pleti," vysekl jsem jí poklonu. Vlastně jsem byl jen upřímný.
Začervenala se, což ještě zvýraznilo výsledný efekt.
Vypadala v pořádku, ale nechtěl jsem riskovat. Posunul jsem před ní košík s tyčinkami.
"Vážně, já žádný šok mít nebudu," protestovala, když pochopila, o co mi jde.
"Měla bys – normálnímu člověku by se to stalo. Ty nevypadáš ani otřeseně." Hleděl jsem na ní nevěřícně a přemýšlel jsem, proč by nemohla být normální, ale potom mě hned napadlo, jestli bych vůbec chtěl, aby taková byla.
"Cítím se s tebou velmi bezpečně," řekla mi a její oči odrážely bezmeznou důvěru. Důvěru, kterou jsem si nezasloužil.
Její instinkty byly úplně nanic. To musel být ten problém. Pravděpodobně nerozeznala nebezpečí jako každý jiný normální člověk. Reagovala přesně opačně. Místo aby utíkala, zůstávala při něčem, co by ji mělo vystrašit ...
Jak bych ji mohl přede mnou ochránit, když ani jeden z nás to nechtěl?
"Tohle je komplikovanější, než jsem plánoval," zašeptal jsem si pro sebe.
Téměř jsem viděl, jak přemýšlí o mých slovech a zajímalo by mě, jak si je vyložila. Vzala si tyčinku a začala ji žvýkat, jako kdyby si nic neuvědomovala. Chvíli ji oždibovala a potom zamyšleně naklonila hlavu.
"Obvykle jsi v lepší náladě, když máš oči tak světlé," konstatovala bezstarostně.
Připomněla to takovým věcným tónem, až mě to šokovalo. "Cože?"
"Vždycky jsi hůř naložený, když máš oči černé – tehdy to čekám," pokračovala. "Mám o tom svou teorii."
Takže nakonec přišla na nějaké vysvětlení. Samozřejmě, že ano. Cítil jsem obrovský strach, když jsem přemýšlel nad tím, jako blízko pravdy asi tentokrát bude.
"Další teorie?"
"Mm-hm." Lhostejně kousala tyčinku. Jako kdyby nevedla rozhovor o příšerách se samotným netvorem.
"Doufám, že tentokrát jsi byla kreativnější..." Lhal jsem, když nepokračovala. To v co jsem opravdu doufal, bylo, aby se pletla, aby byla na míle vzdálená pravdě. "Nebo pořád vykrádáš komiksy?"
"Ne, to ne, nenašla jsem to v komiksu, ale taky jsem si to nevymyslela sama," přiznala mírně rozpačitě.
"Takže?" naléhal jsem.
Určitě by nebyla tak v klidu, kdyby se chystala začít křičet strachy.
Kousala si rty a váhala, když se objevila servírka s jídlem. Téměř jsem jí nevnímal, když před ní položila talíř s jídlem a zeptala se mě, jestli si přeji ještě něco.
Odmítl jsem a požádal jí o další colu. Servírka si nevšimla prázdných skleniček na stole. Vzala je a odešla.
"Co jsi říkala?" Když jsme byli znova sama, znepokojeně jsem jí vybídl, aby mi vše vysvětlila.
"Povím ti o tom v autě," řekla potichu. Ajaj, tak to bude zlé. Nechtěla o tom mluvit tady. "Jestli..." náhle dodala.
"Ty máš podmínky?" Byl jsem tak napnutý, že jsem málem zavrčel.
"Samozřejmě mám pár otázek."
"Samozřejmě," souhlasil jsem ostře.
Její otázky mi pravděpodobně vypoví dost o tom, jakým směrem se ubírají její myšlenky. Ale jak na ně odpovím? Budu lhát? Nebo ji odradím pravdou? Nebo neřeknu nic, protože se nedokážu rozhodnout?
Do té doby, než nám servírka přinesla další dávku coly, jsme tam potichu seděli.
"No, pokračuj," zeptal jsem se Belly, když servírka odešla.
"Proč jsi v Port Angeles?"
Pro ni to byla jednoduchá otázka. Dohromady by se z toho nic moc nedozvěděla, ale kdybych jí odpověděl popravdě, prozradil bych příliš mnoho. Ať nejdřív prozradí něco sama.
"Další."
"Ale to je ta nejlehčí," namítla.
"Další," zopakoval jsem.
Moje odpověď ji zklamala. Otočila se ode mě a podívala se na jídlo na stole. Pomalu jedla těstoviny a uvažovala. Napila se coly a potom se na mě znovu podívala.
Podezřívavě přimhouřila oči.
"Tak dobře," řekla. "Řekněme, samozřejmě hypoteticky, že by... někdo... dokázal poznat, co si lidé myslí, že by jim četl v mysli, víš – až na pár výjimek."
No, mohlo to být i horší.
Tak proto ten jemný úsměv, který jsem postřehl na její tváři, když jsme vystupovali z auta. Byla opravdu dobrá, tohohle si na mě ještě nikdo nevšiml. Samozřejmě, kromě Carlislea, když jsem odpovídal na jeho myšlenky. Poznal to ještě dříve než já ...
Ta otázka nebyla až tak hrozná. Když už bylo jasné, že ví, že se mnou cosi není v pořádku, nebylo to tak hrozné, jako to mohlo být. Nakonec čtení myšlenek nebyla klasická vlastnost upírů. Souhlasil jsem s její hypotézou.
"Až na jednu výjimku," opravil jsem ji, "hypoteticky."
Snažila se neusmívat, přestože jí moje upřímnost potěšila. "Dobře, tak tedy až na jednu výjimku. Jak to funguje? Kam až může zajít? Jak by... ten dotyčný... dokázal najít někoho jiného v přesně správnou dobu? Jak by poznal, že je ta osoba v nesnázích?"
"Hypoteticky?"
"Jasně." Trochu jí cukaly rty, zatímco v hnědých očích jí hořela nedočkavost.
"No," zaváhal jsem. "Kdyby... ten dotyčný..."
"Říkejme mu Joe," navrhla.
Musel jsem se usmát jejímu nadšení. Opravdu si myslela, že pravda bude příjemná? Kdyby moje tajemství taková byla, proč bych je před ní skrýval?
"Tak tedy Joe." Souhlasil jsem. " Kdyby Joe předtím dával lepší pozor, tak by to načasování nemuselo být tak přesné." Zavrtěl jsem hlavou, snažil se zapudit myšlenku, že jsem přišel téměř pozdě. Jenom ty se dokážeš dostat do potíží v tak malém městě. Ty bys vyčerpala zdejší statistiky zločinnosti na deset let dopředu, víš."
Zvedla koutky úst a potom je našpulila. "Mluvili jsme o hypotetickém případu."
Zasmál jsem se jejímu rozčilení.
Její rty, její kůže ... Vypadaly tak hebce. Chtěl jsem se jich dotknout. Chtěl jsem jí špičkou prstu zvednout koutek úst do krásného úsměvu. Ale bylo to tak nereálné, tak nemožné. Moje kůže by ji odpuzovala.
"Ano, mluvili," řekl jsem, protože jsem se chtěl vrátit k rozhovoru dříve, než bych byl ještě více deprimovaný. "Budeme ti říkat Jane?"
Naklonila se ke mně a všechen její humor a rozčílení ji z jejích nádherných očí náhle zmizelo.
"Jak jsi to věděl?" zeptala se mě tichým, naléhavým tónem.
Měl bych jí říct pravdu? A jestli ano, jak velkou část pravdy?
Chtěl jsem jí to říct. Chtěl jsem si zasloužit tu důvěru, která se stále ještě odrážela z jejího výrazu.
"Můžeš mi věřit, to víš," zašeptala a natáhla ruku, jako by se chtěla dotknout mých rukou, které jsem měl položené před sebou na stole.
Rychle jsem je odtáhl, nemohl jsem snést pomyšlení, na to, jak by asi reagovala na moji mrazivou a tvrdou pokožku. Ruka jí klesla.
Věděl jsem, že co se týče udržení mého tajemství, že jí můžu důvěřovat – byla spolehlivá a dobrá až do morku kostí. Ale nevěřil jsem tomu, že nebyla vyděšená. Měla by být. Pravda byla hrozná.
"Nevím, jestli mám jinou možnost," zašeptal jsem. Pamatuju si, že jsem si z ní jednou dělal srandu, že je mimořádně nevšímavá. Kdybych se tenkrát podíval blíže, zjistil bych, že jsem ji urazil. Tak dobře, tohle jsem mohl spravit. "Mýlil jsem se – jsi mnohem všímavější, než jsem si o tobě myslel." A i když si to teď neuvědomovala, myslel jsem si toho o ní už dost. Nic jí neušlo.
"Měla jsem dojem, že ty se nikdy nemýlíš." Usmívala se, dobírala si mě.
"To bývalo." Normálně jsem věděl, co dělám. Obvykle jsem si byl úplně jistý, co mám dělat. Ale teď ze všeho zůstal jen zmatek a chaos.
Ale neměnil bych. Nechtěl jsem život, který dává smysl. Ne pokud zmatek znamenalo být s Bellou.
"Mýlil jsem se v tobě ještě v jedné věci," pokračoval jsem s vysvětlením. "Ty nejsi magnet na nehody – to není dost široká klasifikace. Ty jsi magnet na potíže. Jestli je něco nebezpečného v dosahu patnácti kilometrů, nevyhnutelně si tě to najde." Proč ona? Co udělala, že si tohle zasloužila?
Belina tvář byla vážná. "A ty sám se do té kategorie řadíš taky?"
Bylo velmi důležité, abych jí na tuto otázku odpověděl pravdivě. "Nesporně."
Oči se jí zúžily – ale ne podezřením, ale soustředěním. Potom natáhla ruce nad stůl. Trochu jsem se odtáhl, ale nebrala to na vědomí, byla odhodlaná se mě dotknout. Zadržel jsem dech. Tentokrát ne kvůli její vůni, ale kvůli náhlému napjetí, které jsem cítil. Byl to strach. Moje kůže jí bude odporná. Uteče.
Jemně přejela konečky prstů po hřbetu mojí ruky. V životě jsem necítil nic takového, takový žár z jejího teplého a jemného dotyku. Bylo to dokonalé.
Tedy bylo by, kdybych nebral na vědomí svůj strach. Bez dechu jsem sledoval její tvář, když se dotkla mojí ledové, tvrdé kůže.
Pousmála se.
"Díky." Její hlas byl vroucí vděčností. "Teď je to podruhé."
Její jemné prsty stále ležely na mojí ruce, jako kdyby se jí ten dotyk líbil.
Odpověděl jsem tak lhostejně, jak jsem jenom mohl. "Napotřetí to nebudeme zkoušet, platí?"
Zamračila se, ale přikývla.
Vyprostil jsem ruku. I když byl její dotek naprosto úžasný, nechtěl jsem pokoušet osud tím, že by se nakonec s odporem odvrátila. Ruce jsem si schoval pod stůl.
Četl jsem v jejích očích, i když její mysl zůstávala tichá, v jejích očích jsem viděl údiv i důvěru. V té chvíli jsem si uvědomil, že chci odpovědět na její otázky. Ne proto, že bych jí to dlužil. Ale proto, že jsem chtěl, aby mi důvěřovala.
Chtěl jsem, aby mě poznala.
"Jel jsem za tebou do Port Angeles," slova se ze mě řinuly tak rychle, že jsem neměl ani čas nad nimi přemýšlet. Věděl jsem, že pravda může být nebezpečná, jaké je to riziko. Každou chvílí se její nepřirozené ticho může proměnit v hysterický křik. Ale naopak, vědomí toho, že je to možné, mě přinutilo mluvit ještě rychleji. "Nikdy dřív jsem se nesnažil udržet někoho konkrétního naživu a je to mnohem svízelnější, než bych si myslel. Ale to je asi tím, že jde o tebe. Jak se zdá, obyčejní lidé prožijí den, a nepotká je tolik katastrof."
Sledoval jsem ji a čekal.
Usmála se a její čokoládové oči se rozzářily.
Právě jsem jí přiznal, že jsem jí sledoval a ona se usmívala.
"Napadlo tě někdy, že jsem to měla mít spočítané už poprvé s tou dodávkou, a že jsi vlastně stál v cestě osudu?" zeptala se.
"To nebylo poprvé," řekl jsem a upřeně pozoroval ubrus na stole. Zahanbeně jsem se hrbil. Všechny překážky už padly a pravda se nezadržitelně a nebezpečně drala na povrch. "Tys to měla spočítané, když jsem se s tebou poprvé setkal."
Zlobilo mě, že je to pravda. Bylo to, jako kdyby byla na černé listině smrti kvůli jakémusi krutému a nespravedlivému osudu. Jako kdyby se ten osud, že všech sil snažil, aby zemřela. Osud jsem si představoval jako strašidelnou, závistivou a pomstychtivou ježibabu.
Chtěl jsem, aby za ní byl někdo zodpovědný, abych měl někoho, proti komu bych mohl bojovat. Něco, co bych mohl zničit, aby byla Bella v bezpečí.
Byla velice potichu, dech se jí zrychlil.
Podíval jsem se na ní s vědomím, že konečně uvidím strach, na který jsem tolik čekal. Právě jsem se přiznal, jak blízko jsem byl k tomu, abych jí zabil. Že jsem k tomu měl blíž, než tak dodávka, která byla jen několik centimetrů od toho, aby ji rozdrtila. Ale její tvář byla stále klidná, jen oči měla zúžené soustředěním.
† 31. 05. 2010 | kód autora:
QR1
8. kapitola – Duch
Jasperovy hosty jsem za ty dva slunečné dny co již byli ve Forks moc často neviděl. Domů jsem chodil jen proto, aby se o mě Esme nebála. Kromě toho stejně jsem spíše vypadal jako přelud než jako upír. Vznášel jsem se neviditelně ve stínu, odkud jsem pozoroval objekt mé lásky a posedlosti – odkud jsem ji mohl vidět a slyšet ji v myšlenkách těch šťastných lidí, kteří mohli být okolo ní ve slunečním světle, kteří se mohli náhodně dotýkat hřbetu její ruky. Nikdy na takovýto kontakt nezareagovala, její ruce byly totiž stejně teplé jako jejich.
Toto vynucené odloučení od školy mi ještě nikdy předtím nepůsobilo takové trápení. Ale zdálo se, že ji sluníčko dělá šťastnou, takže jsem se ho nemohl nesnášet. Byl jsem vděčný všemu, co ji rozveselovalo.
V pondělí ráno jsem poslouchal rozhovor, který by byl schopný zničit moji sebedůvěru a udělat z času stráveného bez ní hotové peklo. Jenže když skončil, můj den byl opět šťastný.
Mika Newtona bych měl alespoň trochu ocenit, nevzdal se tak rychle a neodplazil se, aby si mohl lízat rány. Byl odvážnější, než jsem si myslel. Chystal se vyzkoušet svoji šanci znovu.
Bella přišla do školy o něco dříve, chtěla si užívat svítící slunce. Sedla si na piknikové lavičky na jižní straně jídelny, zatímco čekala až zazvoní. Její vlasy vypadaly na slunečním světle tak zvláštně, měla v nich načervenalý odstín, který jsem nečekal.
Mike ji tam našel, jak si čmárala něco do sešitu, potěšený tím, že má tolik štěstí. Bylo strašné jen tak bezmocně přihlížet, ukrytý v lese, spoutaný slunečním žárem.
Přivítala ho s dostatečným nadšením, které ho povzbudilo a mě způsobilo bolest.
Vypadá to, že se jí líbím. Vsadím se, že by se mnou bývala chtěla jít na ples. Co může být tak důležitého v Seattlu...
Všiml si změny v jejích vlasech. "Nikdy jsem si toho nevšiml – máš ve vlasech červený odstín."
Když chytil pramen vlasů mezi svoje prsty, bezděčně jsem vytrhl i s kořenem malý smrček, na kterém jsem měl položenou ruku.
"Jenom na slunci," odpověděla. K mému hlubokému uspokojení se od něj mírně odtáhla, když jí pramínek zastrčil za ucho.
Mike si při rozhovoru dodával odvahu. Připomněla mu esej, kterou jsme měli odevzdat do středy. Z jejího mírně samolibého výrazu jsem pochopil, že ona má tu svojí už napsanou. Úplně na to zapomněl a to dost ohrozilo jeho volný čas.
A sakra, hloupá esej.
Nakonec se přeci jen dostal k jádru věci – a já jsem zaťal zuby tak silně, že bych mohl rozdrtit i žulu, ale přeci jen se nedokázal zeptat přímo.
"Chtěl jsem se tě zeptat, jestli si nechceš někam vyjít."
"Aha", řekla.
Na chvíli ztichla.
Aha? Co to mělo znamenat? Bude souhlasit? Počkat, myslím, že jsem se jí vlastně ani nezeptal.
Ztěžka polkl, "No, mohli bychom jít na večeři nebo tak něco... a na eseji bych mohl zapracovat později."
Hlupáku, ani tohle nebyla otázka.
"Miku..."
Bolest a zuřivost mojí žárlivosti byla tak silná jako minulý týden. Zlomil jsem další strom ve snaze se ovládnout. Hrozně moc jsem toužil přeběhnout přes školní areál, příliš rychle pro lidské oči a unést ji pryč od toho chlapce, kterého jsem momentálně nenáviděl tak, že bych si užíval, když bych ho mohl zabít.
Řekne mu ano?
"Myslím, že by to nebyl nejlepší nápad."
Vydechl jsem a uvolnil se.
Takže nakonec byl Seattlu přeci jen výmluva. Neměl jsem se jí ptát. Co jsem si myslel. Určitě za tím bude ten magor, Culen...
"Proč?" mrzutě se zeptal.
"Myslím...," zaváhala. " a jestli někdy zopakuješ, co ti právě teď říkám, tak tě s radostí utluču k smrti."
Vybuchl jsem smíchy nad její výhružkou smrti. Sojka, která seděla vedle mě, vylekaně zakřičela a odletěla.
"Ale myslím, že by to ranilo Jessičiny city."
Jessičiny?" Cože? Ale... Oh. Okay. Hádám... Takže... Huh.
Jeho myšlenky byly naprosto nesouvislé.
"Vážně, Miku, copak jsi slepý?"
Připomněl jsem si její uvažování. Neměla by očekávat, že každý bude tak bystrý jako ona, i když tohle bylo vážně očividné. S tolika problémy, které měl Mike, když sbíral odvahu, aby se Belly zeptal, se vůbec nezamyslel nad tím, že by o něj Jessica mohla stát? Muselo to být sobectví, že si vůbec nevšímal pocitů druhých.Ale Bella byla nesobecká, ona viděla všechno.
Jessica. Huh. Wow. Huh. "Oh," nakonec z něho vypadlo.
Bella využila jeho zmatku ke svému úniku.
"Je čas na hodinu, nemůžu přijít zase pozdě."
Od té doby pro mě už Mike nebyl spolehlivý. Zjistil, že když znovu a znovu přemýšlel nad Jessiccou, že se mu moc líbí myšlenka, že ji přitahuje. Bylo to sice podřadné, ne tak pěkné, kdyby to k němu cítila Bella..
Ale co, je milá. A má pěkné tělo. Ptáček v hrsti ....
Potom si začal představovat stejně vulgární představy, jaké měl dříve i o Belle, ale tentokrát mě spíš otravovaly, než rozčilovaly. Nezasloužil si žádné děvče, pro něj se daly dívky lehce měnit. Po tomhle už jsem v něm měl jasno.
Když mi Bella zmizela z dohledu, sedl jsem si, opřel se o studený kmen obrovského stromu a přeskakoval jsem z mysli do mysli, abych ji pořád viděl a byl jsem moc rád, když jsem se na ni mohl dívat očima Angely Weberové. Přál jsem si, abych pro ni mohl něco udělat, abych jí mohl poděkovat za to, že je tak milá osoba. Bylo mi hned lépe, když jsem věděl, že Bella má alespoň jednu skutečnou přítelkyni.
Sledoval jsem tvář Belly z každého možného úhlu a zaznamenal jsem, že je opět smutná. To mě překvapilo – myslel jsem si, že jí sluníčko bude stačit na to, aby se usmívala. Při obědě jsem ji viděl, jak se čas od času dívá po prázdném stole Cullenů a to mě nadchlo. Dalo mi to naději. Možná jí také chybím.
Dnes si měla vyrazit s děvčaty – automaticky jsem začal plánovat svůj dozor – ale tyhle plány byly přeloženy na jindy, protože Mike pozval Jessicu na rande, místo Belly.
Takže namísto toho jsem šel rovnou k ní domů, abych rychle odstranil stopy v lese, abych se ujistil, že nikdo nebezpečný nebude procházet příliš blízko ní. Věděl jsem, že Jasper varoval svého někdejšího bratra, aby se vyhýbal městu – zdůraznil jim moje šílenství jako vysvětlení a zároveň varování – ale nechtěl jsem riskovat. Petr a Charlotta neměli v úmyslu jakkoliv ohrozit přátelství s naší rodinou, ale úmysly se mění ...
No tak dobře, přeháním to. Vím.
Jako kdyby věděla že ji pozoruji, jako kdyby cítila slitování s bolestí,kterou cítím, když jí nevidím, vyšla Bella na zadní dvůr poté, co strávila dlouhé hodinu uvnitř domu. V ruce si nesla knihu a deku.
Tiše jsem vylezl do koruny nejvyššího stromu, který byl nejblíže ke dvoru, takže jsem měl dobrý výhled.
Rozprostřela přikrývku na vlhký trávník, lehla si na břicho a začala listovat ošuntělou knihou, jako kdyby hledala nějaký útržek. Četl jsem jí přes rameno.
Ach, opět klasika. Fanynka Jane Austenové.
Rychle si četla, kmitala překříženýma nohama ve vzduchu. Sledoval jsem, jak jí vítr a slunce hrají ve vlasech, když náhle ztuhla a ruka jí zamrzla na stránce. Všechno, co jsem věděl bylo, že stihla dojít ke třetí kapitole, když hrubě popadla část stránek a otočila je.
Podíval jsem se na titulní stranu – Mansfieldské panství. Začetla se o dalšího příběhu – kniha byla svazek děl. Přemýšlel jsem nad tím, proč některé romány tak náhle přeskočila.
O chvíli později rozzlobeně zaklapla knih. Se zamračeným výrazem knihu odložila a převrátila se na záda. Zhluboka se nadechla, jako kdyby se chtěla uklidnit, vyhrnula si rukávy a zavřela oči. Ten román jsem si pamatoval, ale nemohl jsem si vzpomenout na nic, co by ji mohlo rozrušit. Další záhada, povzdechl jsem si.
Ležela klidně, pohnula se jen, aby si odhrnula vlasy s tváře. Rozprostřely se jí nad hlavou, jako řeka plná kaštanů. A znovu ležela nehybně.
Dýchání se jí zpomalilo. O několik minut později se jí začaly pohybovat rty. Mluvila ze spaní.
Dvě polévkové lžíce mouky ... pohár mléka ...
No tak! Hoď to do toho koše! Hej, no tak!
Červená, nebo modrá... nebo bych si měla obléct něco méně formálního...
Ani náznak něčeho zajímavého. Jemně jsem seskočil na zem, dopadl jsem tiše na prsty.
Nebylo to správné. Velmi riskantní. Jak povýšeně jsem kdysi soudil Emmetta za jeho nepromyšlené činy a Jaspera za nedostatek jeho sebeovládání – a já jsem teď překročil úmyslně všechny pravidla tak bezohledně, že jejich chyby oproti tomu byly ničím. Obyčejně jsem byl já ten zodpovědný.
Vzdychl jsem si a přiblížil se slunečnímu světlu.
Vyhýbal jsem se pohledu na sebe sama ve slunečním žáru. Bylo už tak dost zlé, že moje pokožka byla kamenná a v záři vypadala nelidsky, nechtěl jsem, abych se viděl vedle Belly, když svítí sluníčko. Ten rozdíl byl už i tak nepřekonatelný, už dost bolestivý, nemusel jsem to zhoršovat ještě tímto obrazem.
Ale nemohl jsem si nevšimnou jiskry duhy, která se jí odrážela na pokožce, když jsem k ní přišel blíže. Čelist mi nad tím pohledem ztuhla. Můžu být ještě větší blázen? Představil jsem si její zděšení, kdyby teď otevřela oči ...
Začal jsem ustupovat, ale zamumlala, což mě zastavilo.
"Hmm... Hm..."
Opět nesrozumitelné. Nevadí, chvíli počkám.
Opatrně jsem jí vzal knihu tak, že jsem se natáhl k její ruce a pro jistotu jsem zadržel dech, když jsem byl tak blízko. Znovu jsem začal dýchat až tehdy, když jsem byl od ní pár metrů, cílil jsem její vůni smíchanou s čerstvým vzduchem a ovlivněnou sluníčkem. Teplo ji ještě osladilo. Hrdlo mě pálilo touhou, oheň byl divoký a bolestivý, protože jsem byl od ní vzdálený příliš dlouho.
Chvíli jsem strávil snahou získat opět sebekontrolu a potom – soustředil jsem se na dýchání nosem – jsem otevřel knihu. Začala u prvního příběhu ... rychle jsem nalistoval třetí kapitolu Rozumu a citu, hledajíc něco urážlivé v próze Jane Austenové.
Moje oči se zastavily na mém jméně – poprvé představili postavu Edwarda Ferrarsa – když Bella znovu promluvila.
"Mmm. Edwarde." Povzdechla si..
Tentokrát jsem se nelekl, že by se probudila. Její hlas byl tichý, jen melancholický šepot. Žádný vyděšený křik, který by následoval, kdyby mě uviděla.
Bojovala ve mně radost s odporem k sobě samému. Koneckonců, stále se jí o mě zdálo.
"Edmund. Ach. Příliš... blízko..."
Edmund?
Ha! Nakonec se jí nezdálo o mě, uvědomil jsem si ponuře. Odpor se znovu vrátil. Snila o fiktivních postavách. Jak jsem byl jenom domýšlivý.
Vrátil jsem jí knihu a odkradl se zpět do stínu stromů, kam jsem patřil.
Hodiny utíkaly a já jsem bezradně sledoval, jak slunce klesá a jak se stíny plazí po trávníku rovnou k ní. Chtěl jsem je zastavit, ale byly nevyhnutelné. Když na ní nesvítilo sluníčko, její kůže vypadala opět příliš bledě – jako kdyby byla duch. Její vlasy byly opět tmavé, proti tváři působily téměř černě.
Bylo to strašidelné – jako kdyby se Alicina vize stávala skutečnou. Bellin pravidelný, silný tep byl mojí útěchou, byl to zvuk, díky kterému takhle chvíle nevypadala jako noční můra.
Ulevilo se mi, když její otec přišel domů.
Něco jsem od něj slyšel, když přicházel domů. Jakási zlost ... něco pravděpodobně z práce.
Očekávání smíšené s hladem – pravděpodobně se těšil na večeři. Ale jeho myšlenky byly tak tiché, že jsem si nemohl být jistý, jestli mám pravdu, zachytil jsem jich jen část.
Přemýšlel jsem nad tím, jak by asi zněla její máma – co za genetickou kombinaci Bella měla, když je teď tak jedinečná.
Bella se probudila a rychle se posadila, když slyšela otcovo auto na příjezdové cestě. Začala se kolem sebe rozhlížet, zmatená náhlou tmou. Na krátkou chvíli se její oči zastavily na stínu, ve kterém jsem se ukrýval, ale rychle se odvrátila.
"Charlie?" tiše se zeptala, pohledem stále sledovala stromy, které obklopovaly dvůr.
Bouchly dveře Charlieho auta a Bella se otočila za zvukem. Rychle se postavila, posbírala svoje věci a ještě jednou se podívala mezi stromy.
Přesunul jsem se ke stromu, který byl nejblíže kuchyňskému oknu a naslouchal jsem jejich večeru. Bylo zajímavé porovnat Charlieho slova s jeho myšlenkami. Jeho láska a starost o svoji jedinou dceru byla ohromná, ale jeho slova byla strohá a nenucená. Většinou byly ukryty v přátelském tichu.
Slyšel jsem je, jak mluví o jejích plánech jít zítra večer do Port Angeles, a když jsem je tak poslouchal, tak jsem přepracovával svůj program. Jasper nevaroval Petra a Charlottu, aby nelovili v Port Angeles. I když nedávno jedli a pravděpodobně neměli v úmyslu jít lovit v blízkosti našeho domu, přesto na ni budu dávat pozor. Jen pro případ. Přeci jen tu byli i jiný z našeho druhu. A také další lidská nebezpečí, kterých jsem si předtím nevšímal.
Slyšel jsem její starost o otce, že si bude muset připravit večeři sám. Pousmál jsem se nad dalším důkazem mojí teorie – ano, byla to ošetřovatelka.
Odešel jsem s vědomím, že se vrátím, až bude spát.
Neporuším její soukromí, tak jak by to udělal nějaký slídil. Byl jsem tu pro její ochranu, ne abych ji sledoval tak, jak by to určitě udělal Mike Newton, i když nebyl dost svižný na to, aby se pohyboval v korunách stromů tak jako já. Nebudu s ní zacházet takto necitlivě.
Když jsem se vrátil, můj dům byl prázdný, což bylo jen dobře. Nechyběly mi ty zmatené nebo pohrdavé myšlenky, které zpochybňovaly moje duševní zdraví. Emmett mi nechal k zábradlí přilepený vzkaz.
Fotbal na Rainier field - no tak! Prosím?
Našel jsem pero a pod jeho vzkaz jsem napsal slovíčko Promiň. Týmy byly i beze mě dost vyrovnané.
Šel jsem na jeden ze svých nejkratších lovů, spokojil jsem se s menšími zvířaty, které sice nebyly tak dobré, ale stačily na žízeň. Potom jsem se převlékl do čistých šatů a vrátil se zpět do Forks.
Bella dnes nespala moc dobře. Byla zamotaná do přikrývky, tvář měla znepokojenou a potom smutnou. Přemýšlel jsem, jaká noční můra ji straší ... A potom jsem si uvědomil, že to vlastně ani radši nechci vědět.
Když začala mluvit ze spaní, většinou to byly nepěkné výrazy na adresu Forks. Jen jednou když vydechla slova "Vrať se" a natáhla ruce – němá prosba – dostal jsem šanci doufat, že se jí zdá o mě.
Další školní den – poslední, kdy mě slunce drželo jako svého vězně – byl téměř stejný, jako den předtím. Bella se zdála ještě smutnější než včera a já jsem přemýšlel, jestli by zrušila plány, protože neměla dobrou náladu.
Ale protože to byla Bella, pravděpodobně upřednostní radost kamarádek, než svoji vlastní.
Dnes měla na sobě tmavomodrou blůzu, její barva jí perfektně seděla k pokožce a vypadala jako smetana.
Škola skončila a Jessica souhlasila, že vyzvedne ostatní děvčata – Angela jela také, za což jsem byl vděčný.
Šel jsem domů, abych si vzal auto. Když jsem zjistil, že Petr a Charlotta jsou zde, rozhodl jsem se, že děvčatům dám hodinku náskok. Nikdy bych nemohl jet rovnou za nimi – povolenou rychlostí – hrozná představa.
Přešel jsem přes jídelnu, matně jsem přikývl na Emmettův a Esmin pozdrav, když jsem je míjel a sedl si za klavír.
Aha, je zpět. Rosalie, samozřejmě.
Ach, Edward. Velmi nerada ho vidím trpět. Esminu radost kazily starosti. Měla by být více znepokojená. Ten příběh lásky, který si pro mě představovala se každou chvíli více a více řítil do záhuby.
Užij si dnešek v Port Angeles, vesele poznamenala Alice. Dej mi vědět, až budu moc mluvit s Bellou.
Jsi patetický. Nedokážu uvěřit tomu, že jsi zmeškal hru jenom proto abys mohl sledovat jak spí, postěžoval si Emmett.
Jasper mi nevěnoval pozornost, i když jsem píseň zahrál bouřlivěji než jsem chtěl. Byla to stará píseň, s důvěrně známým tématem: netrpělivost. Jasper se rozloučil se svými přáteli, kteří si mě zvědavě měřili.
Takové divné stvoření se z něho stalo, pomyslela si Charlotte, blonďatá, vysoká asi jako Alice. A to byl tak normální a příjemný, když jsme se naposledy potkali.
Petrovy myšlenky byly stejné jako Charlottiny, jako vždy..
To bude těmi zvířaty. Nakonec se z toho nedostatku lidské krve zblázní, usoudil. Jeho vlasy byly také světlé, stejně jako Charlottiny a téměř stejně dlouhé. Byli si velmi podobní – pokud nepočítáme výšku, byl stejně vysoký jako Jasper – ve vzhledu i myšlenkách. Velmi dobře sehraná dvojice, vždycky jsem si to myslel.
Každý, kromě Esme o mě po chvíli přestal přemýšlet, a já jsem hrál víc tlumeně, abych na sebe nepřitahoval pozornost.
Dál už jsem je nevnímal, nechal jsem hudbu, aby mě rozptýlila. Bylo velmi těžké dostat ji z očí a mysli. K jejich rozhovoru jsem se vrátil až když se Petr a Charlotta loučili.
"Jestli znovu uvidíte Mariu," řekl ostražitě Jasper, "vyřiďte, že jí přeji jen to nejlepší."
Maria byla upírka, která stvořila Jaspera i Petra – Jaspera v polovině devatenáctého století, Petra o něco dříve. Jaspera vyhledala jen jednou, když jsme bydleli v Calgary. Byla to dost rušná návštěva – museli jsme se okamžitě přestěhovat. Jasper ji slušně požádal, aby se nám v budoucnu vyhýbala.
"Nemyslím, že ji brzy uvidím," řekl Petr se smíchem. Maria byla určitě nebezpečná a mezi ní a Petrem nebylo moc náklonnosti. Petr byl vlastně hybnou silou Jasperova odchodu. Jasper byl vždycky Mariin oblíbenec, to že ho chtěla jednou zabít, považovala za naprostou bezvýznamnost. "Ale jestli ji uvidím, vyřídím jí to."
Potom si podali ruce na znamení odchodu. Ke své nelibosti jsem musel nechat hry a rychle jsem se postavil.
"Charlotto, Petře," řekl jsem a přikývl.
"Bylo milé tě znovu vidět, Edwarde," řekla Charlotta pochybovačně. Petr jen mírně pokýval rukou.
Blázen, pomyslel si Emmett.
Idiot, pomyslela si Rosalie ve stejném momentě.
Chudáček, Esme.
A Alice, plísnícím tónem. Jdou přímo do Seattlu, nebudou v blízkosti Port Angeles. A jako důkaz mi ukázala svoji vizi.
Předstíral jsem, že jsem to neslyšel. Moje výmluvy byly už tak dost chatrné.
V aute jsem se víc uvolnil, to hluboké předení motoru, které mi Rosalie pomohla oživit – ještě minulý rok, když měla lepší náladu – bylo uklidňující. Byla útěcha být v pohybu, vědět, že s každým dalším kilometrem jsem byl blíž Belle.
† 31. 05. 2010 | kód autora:
QR1
7. kapitola – Melodie
Když jsem přijel zpátky do školy, musel jsem ještě čekat, protože poslední hodina nebyla u konce. To bylo perfektní, chtěl jsem přemýšlet o hodně věcech a k tomu jsem potřeboval být nějaký čas o samotě.
Její vůně byla stále ještě v autě. Neotevřel jsem okna, místo toho jsem tu vůni vdechoval, snažil jsem se zvyknout si na tu nepolevující bolest v krku.
Přitažlivost.
Velmi těžko se o tom přemýšlelo. Je to dost složité slovo, má mnoho různých významů a úrovní. Není to stejné jako láska, ale byla to její neoddělitelnou součástí.
Neměl jsem ani ponětí, jestli Bellu přitahuju. (Bude se její duševní ticho ještě zhoršovat, až se z toho zblázním? Nebo existuje nějaká hranice, kterou nakonec dosáhnu?)
Snažil jsem se porovnat řeč jejího těla s řečí těla ostatních – sekretářka, Jessica Stanleyová – ale bezvýsledně. Znaky, které byly průvodcem přitažlivosti – změna pulzu nebo zrychlené dýchaní – mohly spíše ukazovat strach a zděšení místo jejího zájmu. Nezdálo se mi pravděpodobné, že by myšlenky Belly měly stejný směr jako kdysi myšlenky Jessicy Stanleyové. Vždyť přeci Bella velmi dobře ví, že se mnou není něco v pořádku, akorát netuší o co jde. Dotkla se mojí ledové pokožky a potom rychle ruku odtáhla.
Ale i tak ... když jsem si vzpomněl na představy Jessicy, které mě obyčejně odpuzovaly a nahradil jsem jí Bellou ...
Co kdyby to byla Bella, která by si mě představovala s rukama ovinutýma kolem jejího štíhlého těla? Která by chtěla, abych ji přitiskl k sobě a zvedl jí bradu? Která by v myšlenkách viděla, jak jí odhrnuju vlasy z červenající se tváře? Jak jí přejíždím prstem po rtech? Jak se k ní skláním tak blízko, že bych mohl cítit horkost jejího dechu na svých rtech? Jak se blížím více a více a více ...
Tohle mě vytrhlo z mého zasnění, věděl jsem, co by se stalo kdybych se dostal takto blízko. Jessica si to živě přestavovala ...
Přitažlivost byl obrovský problém, vezmu – li v úvahu, že už i tak mě Bella přitahovala tím nehorším možným způsobem.
Chtěl bych, aby se mi líbila? Jako žena muži?
To byla zlá otázka. Správná byla - měl bych chtít, abych se Belle takto líbil, ale odpověď na tuhle otázku bylo ne. Nebylo by to k ní fér, když já sám jsem nebyl člověk ...
Každým kouskem své bytosti jsem toužil po tom být člověkem, abych ji mohl držet v náručí bez toho, že bych riskoval její život. Tak bych mohl rozvíjet svoje představy, představy, které nekončily krví na mých rukou nebo v mých očích.
Moje touha po ní byla neomluvitelná. Jaký druh vztahu bych jí mohl nabídnout, kdybych se jí nemohl ani dotknout?
Položil jsem si hlavu do dlaní.
Všechno to pro mě bylo ještě víc matoucí, protože jsem se nikdy předtím necítil tak lidsky – dokonce ani tehdy když jsem ještě byl člověk, aspoň co si vzpomínám. Když jsem byl člověk, moje myšlenky se točily jen okolo mé vojenské kariéry. První světová válka trvala téměř celé moje dospívání, a když vypukla epidemie chřipky, chybělo mi jen devět měsíců do osmnáctých narozenin .. Z těchto lidských let mi zůstaly jen nejasné pocity, temné myšlenky, které se ztrácely každým dalším desetiletím. Nejvíc si pamatuju na matku, a když jsem si vybavil její tvář, znovu mě zaplavila stará bolest. Vzpomínám si, jak moc nenáviděla budoucnost, do které jsem byl tak nadšený, jak se každý večer modlila, aby ta odporná vojna už skončila. Nepamatuju si žádné další druhy pocitů. Kromě mateřské lásky tu už nebyla žádná jiná láska, pro kterou bych si býval přál zůstat ...
Tohle pro mě bylo úplně nové. Neměl jsem ten pocit s čím porovnat.
Láska, kterou jsem cítil k Belle se zjevila z ničeho nic, moje láska k ní byla naprosto čistá a jasná, ale teď začala být pošpiněná. Moc jsem si přál, abych se jí mohl dotknout. Přála si to samé?
Na tom nezáleží, snažil jsem se sám sebe přesvědčit.
Díval jsem se na svoje ruce, nenáviděl jsem jejich tvrdost, chlad, nelidskou sílu ...
Téměř jsem nadskočil, když se otevřely dveře na straně spolujezdce.
Ha! Překvapil jsem tě. To je poprvé, pomyslel si Emmett, když nastupoval. "Vsadím se, že si slečna Goffová myslí, že bereš drogy. Poslední dobou jsi naprosto nevyzpytatelný. Kde jsi dnes byl?"
"Já ... udělal jsem dobrý skutek."
Huh?
Zachichotal jsem se. " Staral jsem se o nemocné, tedy něco v tom smyslu."
To ho ještě více zmátlo, ale potom se nadechl a zachytil její vůni v autě.
"Oh. Opět ta dívka?"
Zakřenil jsem se.
Začíná to být divné.
"To mi povídej," zamumlal jsem.
Opět se nadechnul. "Hmm, ta má tedy vůni, co?"
Automaticky jsem zavrčel, ještě dřív než jsem si v hlavě srovnal jeho slova.
"V klidu, jen to konstatuju."
V tu chvíli dorazili i ostatní. Rosalie zaznamenala pach v autě a zlostně se na mě zadívala. Ještě stále se s tím nesmířila. Přemýšlel jsem, co všechno se jí nelíbí, ale všechno, co jsem z jejích myšlenek slyšel, byly urážky.
Ani Jasperova reakce se mi nelíbila. Stejně jako Emmett i on si všiml, že byla Bella v autě. Ne kvůli vůni, ta je nepřitahovala ani ze zlomku tak jako mě. Stále mě rozčilovalo, že její krev se jim zdá tak sladká. A Jasper neměl tak dokonalou sebekontrolu ...
Alice doskákala na moji stranu auta a natáhla se pro Bellin klíč o auta.
"Viděla jsem jenom, jak to udělám," řekla nesrozumitelně, tak jak bylo jejím zvykem. "Budeš mi muset říct proč."
"To neznamená, že – "
"Já vím, já vím. Počkám. Už to nebude dlouho."
Povzdechl jsem si a podal jí klíč.
Jel jsem za ní k domu Belly. Déšť působil jako milión maličkých kladiv, které bubnovaly tak hlasitě, že Bella určitě nemohla slyšet hluk jejího pickupu. Sledoval jsem okno její ložnice, ale ona nevyhlédla ven. Možná tam ani nebyla, neslyšel jsem žádné myšlenky.
Byl jsem smutný, že neslyším aspoň něco, čím bych ji mohl zkontrolovat, přesvědčit se, jestli je šťastná, nebo alespoň v bezpečí.
Alice se posadila dozadu a rozjeli jsme se domů. Cesty byly prázdné, takže to zabralo jen pár minut. Vystoupili jsme z auta a každý jsme se začali věnovat svojí vlastní zábavě.
Emmett a Jasper byli zabráni do svého složitého šachového turnaje. Přitom používali všech osm šachovnic rozložených podél celé skleněné stěny a řídili se svými vlastními komplikovanými pravidly. Nedovolí mi hrát s nimi, jenom Alice se mnou může soupeřit.
Alice odešla k počítači, který byl hned za nimi, v okamžiku jsem slyšel jak se monitor probudil k životu. Alice pracovala na designovém projektu, kterým chtěla vylepšit Rosalin šatník, ale Rosalie jí dnes nepomáhala svými připomínkami, jaký střih a jakou barvu použít, když se její ruka přesouvala po dotykovém displeji (Carlisle a já jsme ho museli mírně vylepšit, když původně reagoval na teplotu). Namísto toho se Rosalie rozvalovala na pohovce a přepínala dvacet programů televize za vteřinu, bez přestávky. Slyšel jsem, jak přemýšlí, jestli má jít a nebo nemá jít do garáže vylepšovat svoje BMW.
Esme byla nahoře a něco mrmlala ke svému novému projektu.
Alice si po chvíli opřela hlavu o stěnu a začala Jasperovi rty naznačovat Emmettovy další kroky – Emmett seděl zády k Alici, takže Alici nemohl vidět. Jasper využil nápovědy a zabavil Emmettovi oblíbeného koně.
A já jsem poprvé po dlouhé době, až jsem se za to styděl, zamířil přímo k nádhernému klavíru, který byl postaven nedaleko od hlavního vchodu.
Jemně jsem přejel prsty po klávesách, testoval jsem výšky. Ještě stále byl perfektně naladěný.
Nahoře se Esme na moment zastavila, naklánějíc hlavu do strany.
Začal jsem hrát první část písně, která mi dnes v autě zazněla v hlavě, potěšený tím, že to zní ještě lépe než jsem si představoval.
Edward znova hraje, pomyslela si Esme radostně, na tváři úsměv. Tiše vstala od stolu a přešla ke schodišti.
Přidal jsem k tomu ještě další tóny a nechával jsem melodii, aby mě prostoupila.
Esme se spokojeně usmívala, posadila se na vrchol schodiště a hlavu si opřela o zábradlí. Nová píseň. Je to už tak dlouho ... Tak nádherná skladba.
Viděl jsem melodii novým směrem, následovaly další noty.
Edward znovu skládá? Pomyslela si Rosalie a zaťala zlostně zuby.
Přesně v tu chvíli šlápla vedle a já jsem si konečně mohl bez problémů přečíst všechny její skutečné emoce. Konečně jsem viděl, proč tak zuřila. Proč by zabití Isabelly Swanové nepřitížilo jejímu svědomí.
Co se týkalo Rosalie, vždy šlo jen o pýchu.
Hudba náhle ustala a já jsem se zasmál dříve, než jsem si to stihl uvědomit. Když jsem pobaveně vyprskl, rychle jsem si zakryl rukou ústa.
Rosalie se ke mně otočila a v očích se jí odrážela zuřivost.
Emmett a Jasper se na mě také dívali a stejně tak jsem mohl slyšet Esmin zmatek. V mžiku byla dole a střídavě sledovala mě a Rosalii.
"Nepřestávej, Edwarde," povzbudila mě po chvíli.
Otočil jsem se zády k Rosalii a začal znovu hrát. Snažil jsem se ovládnout výraz na tváři, když Rosalie přešla nahněvaně přes místnost. Určitě se cítila trapně.
Jestli to někomu řekneš, uštvu tě jako psa
Potlačil jsem další výbuch smíchu.
"Co se děje, Rose?", zavolal na ní Emmett. Rosalie se neotočila, ale hrdě vypochodovala z domu do garáže, kde si lehla pod svoje auto, jako by pod ním chtěla pochovat.
"A tohle mělo znamenat co?" zeptal se mě Emmett.
"Nemám ani nejmenší tušení", jemně jsem zalhal.
Emmett rozčileně zanadával.
"Pokračuj v hraní," naléhala Esme, protože se moje ruce opět zastavily.
Udělal jsem, co chtěla, přičemž se postavila za mě a ruce mi položila na ramena.
Píseň byla neodolatelná, ale stále nedokončená. Chvíli jsem si hrál s přechodem, ale stále mi tam něco nesedělo.
"Je okouzlující. Už má jméno?" zeptala se Esme.
"Ještě ne."
"Je v pozadí nějaký příběh? Zeptala se s úsměvem v hlase. Velmi ji to potěšilo a já jsem cítil vinu za to, že jsem tak dlouho zanedbával hudbu. Bylo to sobecké.
"Bude to asi ukolébavka." Našel jsem správný přechod, píseň se lehce přenesla no nového směru. "
"Ukolébavka," zopakovala.
Na pozadí této písně byl příběh, a jakmile jsem si to uvědomil, všechno do sebe začalo zapadat. Ten příběh byl obraz dívky spící na úzké posteli s tmavými hustými vlasy, které byly divoce rozházené na všechny strany jako mořské řasy, ...
Alice odešla od Jaspera a sedla si vedle mě. Svým zvonivým hlasem posadila melodii o dvě oktávy výš.
"Líbí se mi to," zašeptal jsem. "Co si myslíš o tomhle?"
Přidal jsem i její melodii – prsty mi rychle běhaly po klávesách, abych spojil všechny části dohromady – mírně jsem ji pozměnil, dodal jí nový směr ...
Chytila se a zpívala.
"Ano. Dokonalé," konstatoval jsem.
Esme mi stiskla ramena.
Teď už jsem věděl jak to zakončit, zatímco Alice zvýšila tón a mírně ho přesunula. Věděl jsem, jak píseň musí skončit, protože to spící děvče bylo dokonalé takové jaké bylo a všechny změny by byly nesprávné, byl by to smutek. Píseň se nesla v tomto duchu, teď už pomaleji a tišeji. Alice také ztišila hlas až na úroveň, která by se hodila do svícemi osvícené katedrály.
Zahrál jsem poslední notu a sklonil hlavu.
Esme mě pohladila po vlasech. Bude to v pořádku, Edwarde. Bude to fungovat. Zasloužíš si štěstí synku. Osud ti to dluží.
"Díky," zašeptal jsem a přál jsem si, abych tomu mohl věřit.
Láska vždy nepřichází dokonale zabalená.
Zasmál jsem se beze stopy humoru v hlase.
Ty, ze všech lidí na této planetě, jsi nejlépe připravený si poradit s něčím tak těžkým. Ty jsi ten nejlepší z nás.
Povzdechl jsem si. To si o svém dítěti myslela každá matka.
Esme byla stále velmi šťastná z toho, že se po tak dlouhé době moje srdce opět probudilo k životu. Nezáleželo jí na tom, že to může vést k tragédii. Myslela si, že už navždy budu sám ...
Bude tě taky milovat, musí, náhle si pomyslela. Překvapila mě směrem svých myšlenek. Ale nedokážu si představit nikoho, kdo by si nevšiml, jak úžasný jsi.
"Přestaň mami nebo se budu červenat," dobíral jsem si ji. Její slova, i když nepravděpodobná, mě potěšila.
Alice se zasmála a vytáhla skladbu "Srdce a duše". Zakřenil jsem se a spolu s ní začal hrát. Potom jsem jí udělal radost, když jsem jí zahrál skladbu "Tyčinky."
Zachichotala se a potom si povzdechla. "Tak bych si přála, abys mi řekl, proč ses smál Rose," řekla. "Ale vím, že nemůžeš."
"Nemůžu."
Prstem mi dala pohlavek za ucho.
"Buď hodná, Alice," pokárala ji Esme. "Edward se snaží být gentleman."
"Ale já to chci vědět."
Usmál jsem se jejímu trucovitému tónu. Potom jsem řekl, "Pro tebe, Esme," a začal jsem hrát její oblíbenou píseň, jakousi nepojmenovanou poklonu lásce, kterou jsem už tak dlouho pozoroval mezí ní a Carlislem.
"Děkuji, zlato." Opět mi stiskla ramena.
Nemusel jsem se soustředit na hraní, znal jsem ji zpaměti. Místo toho jsem myslel na Rosalii, která se ještě stále zmítala ponížením v garáži, a zašklebil jsem se.
Protože jsem už znal pocit žárlivosti, bylo mi jí i trochu líto. Dost mizerný pocit. Samozřejmě, její žárlivost byla mnohem menší než ta moje.
Přemýšlel jsem nad tím, jaký by byl život a osobnost Rosalie, kdyby nebyla vždy ta nejkrásnější. Byla by veselejší, kdyby krása nebyla vždy její nejsilnější zbraň? Nebo možná míň sobecká? Možná by měla víc soucitu? Ale nakonec bylo zbytečné nad tím přemýšlet, protože minulost se změnit nedá a ona byla vždy ta nejkrásnější. Dokonce už jako člověka ji obdivovali proto, že byla krásná. Ne že by se jí to nelíbilo. Právě naopak – líbilo se jí to víc než cokoliv jiného. Když se stala nesmrtelnou, moc se toho nezměnilo.
Proto nebylo překvapující, že se urazila, když jsem od začátku neobdivoval její krásu jako všichni ostatní muži. Ne proto, že by mě chtěla – to ne. Ale rozčilovalo ji, že jsem po ní netoužil. Byla zvyklá, že po ní všichni šíleli.
Jiné to bylo v případě Jaspera a Carlislea – oni už byli zamilovaní. Já jsem byl svobodný a až doteď jsem svobodný zůstal.
Myslel jsem, že jí to už přešlo. Že se přes tu žárlivost přenesla.
A ona se přes to přenesla ... až do dne, když jsem našel někoho, jehož krása mi učarovala tak, jak to ta Rosalina nedokázala.
Rosalie byla toho názoru, že když její krása není hodná uctívání, tak potom žádná. Zuřila od chvíle, kdy jsem Belle zachránil život.
Rosalie byla smrtelně uražená, že jsem považoval bezvýznamné lidské děvče za půvabnější, než byla ona sama.
Potlačil jsem nutkání se opět zasmát.
Trochu mě trápil způsob, jakým viděla Bellu. Rosalie si myslela, že je Bella obyčejná. Jak si tohle mohla myslet? Zdálo se mi to nepochopitelné. Určitě jen důsledek žárlivosti.
"Och!" náhle řekla Alice. "Jaspere, hádej co?"
Viděl jsem, co právě viděla, a moje prsty na klavíru ztuhly.
"Co, Alice?" zeptal se Jasper.
"Petr a Charlotta nás příští týden navštíví. Budou nedaleko odsud, není to úžasné?"
"Edwarde, co se děje?" zeptala se mě Esme, která vycítila moje napětí.
"Petr a Charlotta přijdou do Forks?" zasyčel jsem na Alici.
Protočila oči. "Uklidni se, Edwarde. Nebude to jejich první návštěva."
Zatnul jsem zuby. Byla to jejich první návštěva od příchodu Belly. Její sladká krev se nelíbila jenom mně ...
Alice se zamračila nad mým výrazem. "Tady nikdy neloví, to přeci víš."
Ale muž, který byl Jasperovi jako bratrem a malá upírka, kterou miloval, nebyli jako my; lovili normální způsobem. Nemohl jsem jim důvěřovat, ne v blízkosti Belly.
"Kdy?" zeptal jsem se.
Nešťastně stiskla rty, ale řekla mi, co jsem chtěl vědět. V pondělí ráno. Nikdo Belle neublíží.
"Ne," souhlasil jsem a potom jsem se od ní odvrátil. "Jsi připravený, Emmette?"
"Myslel jsem, že odcházíme až ráno?"
"Vrátíme se v neděli do půlnoci. Záleží jen na tobě, kdy budeš chtít odejít."
"Okay, v pohodě. Počkej, než se rozloučím s Rose."
"Samozřejmě." Při náladě jakou Rosalie měla, to bude velmi rychlé sbohem.
Opravdu jsi ztracený, Edwarde, pomyslel si, když se otočil směrem ke dveřím.
"Myslím, že ano."
"Zahraj mi ještě jednou tu novou píseň," poprosila mě Esme.
"Když si to přeješ," souhlasil jsem, ale trochu jsem zaváhal, když jsem měl dovést píseň do nevyhnutelného konce – konce, který mi způsoboval neznámou bolest. Na chvíli jsem se zamyslel, vytáhl jsem z kapsy víčko a položil jsem ho na prázdný stojan na noty. Trochu mi to pomohlo – byla to moje vzpomínka na její "ano".
Přikývl jsem a začal hrát.
Esme a Alice se na sebe podívaly, ale ani jedna nic neřekla.
"Ještě ti nikdo neřekl, že si nemáš hrát s jídlem?" zavolal jsem na Emmetta.
Hej, ahoj, Edwarde!" zavolal Emmett nazpět, zakřenil se a zamával mi. Medvěd využil chvíle Emmettovy nepozornosti a ohnal se za ním tlapou. Ostré drápy mu přetrhly tričko a zaskřípaly na jeho kůži.
Medvěd pronikavě zařval.
A sakra, to tričko mám od Rose!
Emmett zařval zpět na rozzuřené zvíře.
Povzdechl jsem si a sedl si na nejbližší balvan. Tohle asi chvíli potrvá.
Ale Emmett už byl skoro hotový. Nechal medvěda zkusit odtrhnout mu hlavu s dalším výpadem tlapy, smál se ráně a hravě ji odrazil. Medvěd zařval a Emmett se smíchem také. Potom se pustil do zvířete, které bylo, stálo – li na zadních nohách o hlavu vyšší než on a společně se kutáleli po zemi, přičemž při cestě porazili tři statné smrky. Po chvíli se medvědům řev změnil na mručení.
O několik minut později přiběhl Emmett na místo setkání. Měl zničené, potrhané a zkrvavené tričko, lepkavé a pokryté srstí. Jeho tmavé, kučeravé vlasy nevypadaly o nic lépe. Zeširoka se usmíval.
"Ten byl ale silný. Téměř jsem cítil, když mě podrápal."
"Chováš se jako dítě, Emmette."
Díval se na moji sněhobílou košili. "Copak ty jsi neulovil pumu?"
"Samozřejmě že ano. Jenže já nejím jako divoch."
Emmett se dunivě zasmál. "Kdyby tak byli silnější. Byla by větší sranda."
"Nikdo neříká, že se musíš prát s jídlem."
"To ne, ale s kým jiným se mám prát? Ty a Alice podvádíte, Rose si nechce rozcuchat účes a Esme se vždy rozčílí, když se Jasper a já skutečně pereme.
"Život je těžký, co?"
Emmet se ušklíbl a přesunul se tak, že byl připravený na mě skočit.
"No tak, Edwarde. Vypni to na chvíli a hraj férově."
"To nejde vypnout," připomněl jsem mu.
"Přemýšlím, jak tě to lidské děvče drží dál od své hlavy," uvažoval. "Možná by mi mohla dát nějakou radu."
Všechen můj humor náhle zmizel. "Drž se od ní dál," zavrčel jsem skrz zavřené zuby.
"Nějaký háklivý."
Povzdechl jsem si. Emmett si sedl na kámen vedle mě.
"Promiň. Vím, že právě procházíš složitým obdobím. Snažím se nebýt takový idiot, jako obvykle, ale mám to holt od přírody ... "
Čekal jestli se nezasměju jeho vtipu a zakřenil se.
Jsi pořád tak hrozně vážný. Co tě trápí tentokrát?
"Myslím na ní. Vlastně se o ní bojím, hrozně moc."
"Proč bys měl? Vždyť ty jsi tady." Hlasitě se zasmál.
Ignoroval jsem jeho vtip a odpověděl mu. "Přemýšlel jsi někdy nad tím, jak jsou všichni křehcí? Co všechno se smrtelníkům může stát?
"Ani ne. Ale myslím, že vím, na co narážíš. Při mém prvním střetnutí s medvědem jsem pro něho nebyl rovnocenný soupeř."
"Medvěd," zamumlal jsem a přidal nový druh strachu na svůj seznam. " Jako stvořené pro ni. Zatoulaný medvěd ve městě. Určitě by si našel právě Bellu."
Emmet se zasmál. "Zníš jako blázen, víš to?"
"Jenom si na chvíli představ, že by Rosalie byla člověk, Emmette. A narazila na medvěda ... nebo by ji srazilo auto ... nebo trefil blesk ... nebo spadla ze schodů ... nebo onemocněla." Slova se mi divoce řinula z úst. Ulevilo se mi, když jsem svoje obavy vyslovil – celý víkend mě zevnitř rozežíraly. "A co požáry, zemětřesení a tornáda! Ach! Kdy ses naposledy díval na zprávy? Viděl jsi všechny ty věci, co se dějí? Krádeže a vraždy ... " Zatnul jsem zuby, najednou jsem šílel z myšlenky, že by jí mohl nějaký jiný člověk ublížit. Téměř jsem nemohl dýchat.
"Hej, hej! Zadrž, chlapče. Bydlí ve Forks, nebo ne? Může na ní akorát tak napršet." Pokrčil rameny. "
"Emmette, vážně si myslím, že má nějakou extra smůlu. Vždyť se na to podívej. Ze všech míst na světě si vybere právě místo, kde upíři tvoří významnou část populace."
"To ano, ale my jsme vegetariáni. To je přece štěstí, ne smůla, ne?
"S tou její vůní? Určitě smůla. A je to ještě horší, vezmu – li v úvahu jak voní mě. " Zadíval jsem se na svoje ruce a znovu jsem je nenáviděl.
"Kromě toho, že máš asi tolik sebekontroly jako Carlisle. To bych počítal za štěstí."
"A co dodávka?"
"Jen nehoda."
"Měl jsi vidět, jak to po ní neustále šlo. Přísahám, že to bylo, jako kdyby v sobě měla nějaký magnet."
"Ale tys byl s ní. Štěstí."
"Vážně? Není pro člověka nejhorší to, že se do něj zamiluje upír?
Emmett o tom chvíli přemýšlel. Představil si její tvář v myšlenkách, ale nezdála se mu tak zajímavá. Upřímně, opravdu nevím, co na ní vidíš.
"No, já si taky nemyslím, že je Rosalie přitažlivá," řekl jsem náhle. "Upřímně, vypadá že je s ní více práce, než jaká je potom její hodnota."
Emmett se zachichotal. "Nepředpokládám, že mi povíš ..."
"Nevím, co má za problém, Emmette," zalhal jsem s náhlým, širokým úsměvem.
"Viděl jsem, co plánuje, tak jsem se mohl připravit. Snažila se mě shodit ze skály a najednou se ozval hlasitý skřípot, když se ve skále mezi námi vytvořila puklina."
"Podvodníku," zamumlal.
Čekal jsem, že to zkusí znovu, ale jeho myšlenky nabraly jiný směr. Znovu si představil tvář Belly, ale tentokrát bílou se zářivě červenýma očima...
"Ne," řekl jsem přidušeným hlasem.
"Vyřešilo by to tvůj problém se smrtelností, nebo ne? A ještě k tomu ji už nebudeš chtít zabít. Není to nejlepší řešení?
"Pro mě? Nebo pro ni?"
"Pro tebe," odpověděl jednoduše. Potom v myšlenkách dodal samozřejmě.
"Zasmál jsem se, bez náznaku humoru. "Zlá odpověď."
"Mě by to nevadilo," řekl mi.
"Ale Rosalii ano."
Povzdechl jsem si. Oba jsme věděli, že Rosalie by udělala cokoliv, vzdala by se čehokoliv, aby mohl být opět člověkem. Dokonce i Emmetta.
"Ano, Rosalii, ano," tiše souhlasil.
"Já nemůžu ... Neměl bych ... Nepokazím Belle život. Necítil by si to stejně, kdyby to byla Rosalie?"
Emmett se nad tím zamyslel. Skutečně ji ... miluješ?
"Nedokážu to ani popsat, Emmette. Z ničeho nic je pro mě celý svět. Bez ní už pro mě nic nemá smysl."
Ale nepřeměníš ji? Nebude žít věčně, Edwarde.
"Ano, to vím," zamumlal jsem.
A jak už jsi říkal, je zranitelná.
"Věř mi – o tom moc dobře vím."
Emmett nikdy nebyl moc taktní a choulostivé rozhovory nebyly jeho silnou stránkou. Pokrčil rameny, snažil se neurazit se na mě.
Můžeš se jí vůbec dotknout? Myslím tím, že když ji miluješ ... no asi se jí budeš chtít, no, dotýkat, ne?
Emmett a Rosalie sdíleli dost intenzivní fyzickou lásku. Nedokázal pochopit, jak někdo vůbec může bez ní milovat.
Opět jsem si povzdechl. "Na to nemůžu ani pomyslet, Emmette."
Wow. Tak jaké máš potom možnosti?
"Netuším," zašeptal jsem. "Snažím se najít nějaký způsob jak ji ... jak ji opustit. Ale zatím se od ní nedokážu držet dál ... "
Náhle jsem si uvědomil, s čím přišel hluboký pocit radosti, že je správné, abych zůstal – aspoň teď, když jsou Petr a Charlotta na cestě. Se mnou byla dočasně ve větším bezpečí než by byla beze mě. Na chvíli bych mohl být její ochránce.
Myšlenka mě nadchla – toužil jsem po návratu, abych se mohl vžít do nové role na tak dlouho, jak to jen půjde.
Emmett si všiml změny mého výrazu. Nad čím přemýšlíš?
"Právě teď," přiznal jsem se rozpačitě, "umírám touhou běžet zpět do Forks a zkontrolovat, že je v pořádku. Nevím, jestli zvládnu čekat do nedělní noci."
"To tedy ne! Nepůjdeš domů dřív! Nech Rosalii čas, aby se uklidnila. Prosím! Udělej to pro mě."
"Pokusím se," řekl jsem pochybovačně.
Emmett poklepal na telefon v mé kapse. "Alice zavolá, pokud se stane něco, co by mělo vyvolat tvůj záchvat paniky. Co se týká toho děvčete, je úplně stejně divná jako ty."
Zakřenil jsem se. "Okej. Ale jen do neděle."
"Nemáš kam pospíchat – prý bude slunečno. Alice říkala, že do středy se do školy nedostaneme."
Strnule jsem potřásl hlavou.
"Petr a Charlotta vědí, jak se mají chovat."
"Na tom nezáleží, Emmette. S jejím štěstí se Bella půjde projít do lesa v nesprávnou dobu a ----" trnul jsem sebou. "Petr nemá moc sebekontroly. V neděli se vracím."
Emmett si povzdechl. Úplný blázen.
Když jsem v pondělí časně ráno vlezl oknem do pokoje Belly, klidně spala. Tentokrát jsem si přinesl olej, a tak se okno dalo potichu otevřít.
Podle toho, jak měla vlasy rozložené na polštáři jsem mohl říct, že tahle noc pro ni byla klidnější než ta, když jsem tu byl naposledy. Ruce měla složené pod bradou jako malé dítě, ústa pootevřená.Slyšel jsem její dech, jak se pohybuje dovnitř a ven mezi jejími rty.
Byla úžasná úleva být tu s ní, znovu ji moct vidět. Uvědomil jsem si, že jsem nebyl skutečně klidný, dokud jsem ji neuviděl. Nic nebylo v pořádku, pokud jsem byl od ní daleko.
I když se ani nedalo říct, že by všechno bylo v pořádku, když jsem byl s ní. Povzdechl jsem si a dovolil jsem žízni aby mi pálila hrdlo. Příliš dlouho jsem byl pryč. Čas strávený bez bolesti a pokušení vše zesílil. Bylo to tak zlé, že jsem se bál kleknout si vedle její postele, abych mohl přečíst názvy knih. Chtěl jsem vědět, jaké příběhy se jí odvíjí v hlavě, ale víc než žízně jsem se bál toho, že se k ní dostanu příliš blízko a že budu chtít být ještě blíž ...
Její rty vypadaly tak měkce a teple. Dokázal jsem si představit, že se jich dotýkám, jen koncem prstu. Jen zlehka ...
Ano, tohle přesně byl ten druh chyb, kterým jsem se musel vyhýbat.
Moje oči znova spočinuly na její tváři, zkoumal jsem změny. Smrtelníci se měnili každou minutou – přepadl mě smutek nad myšlenkou, že bych něco propásl ...
Zdálo se mi, že vypadá .... Unaveně. Jako kdyby tento víkend téměř nespala. Vyrazila někam?
Tiše a ironicky jsem se zasmál tomu, jak moc mě to znepokojovalo. A co když jo? Nevlastnil jsem ji. Nebyla moje.
Ne, nebyla moje – a já jsem z toho byl opět smutný.
Pohnula rukou a já si všiml povrchové, sotva viditelné odřeniny na dlani, v blízkosti zápěstí. Poranila se? I když to očividně nebylo vážné zranění, znepokojilo mě to. Chvíli jsem nad tím uvažoval a jako nejpravděpodobnější možnost se mi zdálo, že upadla.
Bylo příjemné vědět, že už si nebudu muset marně lámat hlavu žádnou z těchto malých záhad. Teď jsme byli přátelé nebo alespoň se snažíme být. Mohl jsem se jí zeptat na víkend – na pláž, na to co dělala v noci, když vypadá tak unaveně. Mohl jsem se jí zeptat, co se jí stalo s rukama. A mohl jsem se jemně zasmát, až potvrdí moji teorii.
Něžně jsem se usmál, když jsem přemýšlel, jestli spadla do oceánu nebo ne. Jestli se dobře bavila. Jestli na mě vůbec myslela. Jestli jsem jí chyběl alespoň z části tak, jak ona chyběla mě.
Snažil jsem se ji představit na slunečné pláži. Byl to mírně neúplný obraz, protože jsem na First Beach nikdy nebyl. Věděl jsem jenom, jak vypadá na obrázcích ...
Cítil jsem se trochu nervózně, když jsem přemýšlel nad tím, proč jsem na tak pěkně situované pláži jen pár minut běhu od našeho domu, nebyl. Bella strávila den v La Push - na místě, jsem měl zakázáno kvůli dohodě chodit. Na místě, kde si jen pár starých mužů pamatovalo historky o Cullenových. Pamatovalo a věřilo jim. Na místě, kde se vědělo o našem tajemství ...
Potřásl jsem hlavou. Neměl bych se tím znepokojovat. Quilleti byli dohodou také vázáni. I kdyby Bella mluvila s někým z nich, nemohl by jí vůbec nic prozradit. Proč by vlastně mělo dojít na toto téma? Proč by Bella chtěla s někým mluvit o svých domněnkách? Ne – Quilleti byli pravděpodobně jediná věc, které jsem se nemusel obávat.
Zlobil jsem se na vycházející slunce. Připomnělo mi to, že nemůžu v následujícím dni ještě ukojit svoji zvědavost. Proč muselo slunce svítit právě teď?
S povzdechem jsem vyskočil z okna dříve, než bylo úplné světlo a někdo by mě tu mohl vidět. Chtěl jsem zůstat v lese hned vedle jejího domu a pohledem ji doprovodit do školy, ale když jsem se k němu přiblížil překvapila mě stopa její vůně, která ležela na cestičce.
Rychle a zvědavě jsem ji následoval a čím hlouběji do lesa jsem se dostával, tím víc jsem měl starostí. Co tu Bella dělala?
Cestička náhle skončila, téměř uprostřed ničeho. Šla od ní jen pár kroků, někam do kapradí, kde se dotkla kmene spadlého stromu. Možná tu i seděla ...
Posadil jsem se stejné místo jako ona a rozhlížel jsem se. Vše, co mohla vidět, byl les a kapradí. Pravděpodobně i pršelo – vůně byla mírně smyta, nevsákla se hluboko do stromu.
Proč by si sem Bella šla úplně sama sednout – a sama tu určitě byla, o tom jsem nepochyboval – uprostřed vlhkého, temného lesa?
Nedávalo to smysl a bohužel od jiných věcí, které mě zajímaly, jsem se na to nemohl ani při běžném rozhovoru zeptat.
Víš, Bello, sledoval jsem tvoji vůni v lese, hned potom, co jsem vyskočil z tvého pokoje, kde jsem sledoval jak spíš ... Ano, to by určitě prolomilo ledy.
Nikdy se nedozvím, co tu dělala a na co tady myslela a to vědomí mě donutilo zatnout frustrovaně zuby. Co bylo ale horší – hodně se to podobalo scénáři, který jsem nadnesl Emmettovi – Bella sama v lese, kde její vůně může přilákat každého, kdo má smysl následovat ji ...
Zaúpěl jsem. Nejenže měla smůlu, ještě ji přivolávala.
Jenže teď tu měla svého ochránce. Budu na ni dávat pozor a chránit ji tak dlouho, jak to jen bude potřeba.
Náhle jsem si přál, aby se Petr a Charlotta zdrželi déle.
Copyright © 2008-2012 Hups.cz. Všechna práva vyhrazena.
